Japonka Jóko Ogawa a její dystopický román s prvky fantasy. Jde o příběh obyvatel ostrova ztraceného uprostřed oceánu, kde dochází k podivným zánikům nejrůznějších věcí, rostlin i zvířat, na jejichž zlikvidování se musejí podílet sami vlastníci. Kniha získala v roce 2020 prestižní American Book Award a současně se dostala do užšího výběru The International Booker Prize.
V půl šesté, když už skoro zapadlo slunce,jsme s dědou konečně vytlačili kárku na ulici.
„A mě s sebou nevezmete?“
Don se o mě otíral, úplně jako by se mě právě na tohle chtěl zeptat.
„Nejdeme nikam za zábavou. Máme něco moc důležitého. Pěkně tu hlídej,“ řekla jsem mu a posadila ho na deku ven před dveře.
Cestou jsme minuli několik lidí, kteří se vláčeli s těžkými papírovými taškami nebo knihami zabalenými ve furošiki. Cesta byla místy namrzlá, ze střech občas padaly kusy sněhu, a tlačit káru byl nadlidský výkon. Knihy z kárky vypadávaly, ale stejně byly určené ke spálení, tak jsme klidně šli dál.
„Kdyby vás to unavilo, hned se ozvěte. Klidně si můžete sednout ke knihám,“ řekl mi děda.
„Děkuju ti. To je dobré.“
Šli jsme silnicí, kudy jezdí autobusy, prošli kolem tržiště, a když jsme se dostali doc entrálního parku, byla všude kolem nezvyklá záře a horko. Přímo uprostřed parku se tyčila hromada hořících knih chrlící k noční obloze proudy žhavých jisker. Kolem stálo mnoho lidí. Mezi stromy jsem viděla siluety příslušníků tajné policie.
„To je… jak to říct… neskutečné!“ mumlal si děda pro sebe.
Plameny připomínající obrovského živočicha šlehaly výš, než byly pouliční lampy a sloupy elektrického vedení, a vír je vynášel do čím dál větší výšky. Když zafoukal vítr, vynesl s sebou do výše všechny v popel proměněné útržky stránek a pohrával si s nimi ve vzduchu. Kolem úplně roztál všechen sníh a nohy se nám každou chvíli bořily do bláta. Oranžový svit ohně ozařoval skluzavku, houpačky, lavičky i zdi veřejných záchodků. Nebylo vidět ani měsíc,ani hvězdy, jako by je odnesla síla plamenů. Ale to jen mrtvá torza knih zářila do nebes.
Lidé, jimž se ve tvářích odrážel oheň, mlčky hleděli na ten výjev. Neměli ani chuť odhánět létající jiskry, jen tam tiše stáli, jako by pozorovali nějaký okázalý obřad.
Hromada knih byla vyšší než já. Do svazků na jejím vrcholku se ještě nezakously plameny, ale jejich názvy se už nedaly přečíst. Přesto jsem na ně upřeně hleděla. Už nezáleželo na tom, jestli by se mi je podařilo přečíst nebo zda je mezi nimi román, který znám. Představovala jsem si, že když se na ty knihy budu dívat do posledního okamžiku jejich úplného zániku, zůstane mi v paměti něco z jejich stránek.Byly tam nejrůznější knihy – některé ve zvláštní kazetě, jiné vázané v kůži, svazky tlusté i tenké, roztomile vypadající knížečky a knihy tvářící se důležitě… Všechny byly těsně natlačené k sobě a čekaly, až si je vezmou plameny. Hromada se čas od času s tlumeným zasyčením sesula, plameny přitom změnily tvar a pak nabraly na ještě větší síle. Z davu náhle vyběhla mladá žena, vyskočila na lavičku a začala cosi křičet. Oba jsme ses dědou polekali. Lidé si toho povyku všimli a otáčeli se za ní. Křičela ze všech sil vysokým hlasem, ale nerozuměla jsem jí. Byla rozrušená, mávala rukama nahoru a dolů, od úst jí létaly sliny a nebylo poznat, jestli křičí hněvem anebo lítostí.
Na sobě měla obnošený kabát a kostkované kalhoty. Dlouhé vlasy si spletla do copu a na hlavě jí trčelo cosi podivného. Bylo to z měkce vypadající tkaniny, trochu zešikma navlečené na temeni hlavy. Pokaždé, když sebou prudce zatřásla, mnou projel strach, že jí ta věc spadne.
„Asi je bláznivá…,“ řekla jsem dědovi tiše.
Překlad: Petr Holý
Článek vyšel v magazínu Luxor v listopadu 2021.
