Rozvodem něco končí, ale také začíná! Hrdina knihy Ivana Galambici je toho zářným příkladem, neboť po této neblahé události zažívá situace, které jsou někdy humorné, někdy tragikomické, sem tam neuvěřitelné, a někdy se čtenář neubrání, aby mu smíchy nevytryskly slzy. Ochutnejte s námi z knížky Zážitky rozvedeného muže a pojďte s hlavním hrdinou na hodinu angličtiny.
Nedávno jsem opět navštívil místo, kde jsem bydlel, když jsem byl ženatý. Vracel jsem totiž ze „svého“ víkendu děti exmanželce. Tahle předávka probíhá tak, že se stavím u ní doma, dám jí děti a jedu zase pryč. Prohodíme spolu jen pár slov.
Venku na ulici jsem potkal Evu. Je to zralá, asi šedesátiletá dáma, ale duchem je stále někde na úrovni dvaceti let. Je velmi elegantní, štíhlá a nosí oblečení s decentním květinovým vzorem. Učí v umělecké škole a je pro každou legraci. Moji dceru učila na housle. Tam jsme se taky začali víc bavit, a i když je mezi námi velký věkový rozdíl, padli jsme si do oka. Strašně se mi líbí její činorodost, aktivita a to, jak se ničeho nebojí a do všeho jde po hlavě.
Je skutečně činorodá. Navštěvuje výstavy, sportuje, chodí na dlouhé procházky. Její manžel je pecivál. Sedí doma, kouká na televizi, baští syrečky, nadává na politiku a pouští větry. Eva je zkrátka jeho pravý opak. Docela jsme se kamarádili, dvakrát jsem s ní byl na výstavě a dvakrát v divadle. Pořád shání, kdo by s ní kam šel. Není žádná zoufalka, ale prostě nechce chodit sama.
„Tebe mi posílá samo nebe,“ říká, když mě uvidí, a nejprve se společensky ptá, jak se mám, co děti a tak dále, aby posléze přešla k meritu věci: „Mohl bys mi něco přeložit z angličtiny?“
Klidně, protože anglicky umím docela slušně.
Ona se ovšem zasměje a říká: „No vidíš a za nějaký čas budu umět i já!“
Nechápu. Eva mi vysvětluje, že naše městská část pořádá angličtinu pro seniory. Dotovanou angličtinu pro důchodce. „Volala jsem tam. Je to pro naprosté začátečníky, jako jsem já. Vždyť já skoro nic neumím. Vím jen, že DOBROU CHUŤ se řekne GUT MÓRNINK. A jinak nic anglicky neumím,“ přiznává se a já ji nechávám při tom, že umí alespoň jednu frázi. Co to má ale společného se mnou? První hodina je prý zdarma a pak se platí jen malý poplatek. A jestli by bylo možné, abych na tu první hodinu šel s ní. Jako doprovod.
Říkám, že nejsem začátečník, ale ona mě prosí a žadoní a říká, že se tam s někým seznámí a jen napoprvé nechce být sama. Budou tam samí cizí lidé.
„Budeš dělat, že jsi začátečník, a je to,“ rozhoduje a přes moje protesty, že nejsem ani senior, mi povídá: „No, úplně svěže dnes tedy nevypadáš.“
Evu mám vlastně svým způsobem rád, takže souhlasím. Jdeme na hodinu zdarma. Kdybych jen věděl, co mě čeká. V inkriminovaný den přicházíme do zasedací místnosti obecního úřadu. Počítám přítomné. I se mnou a Evou je nás celkem dvacet. Odhaduju věk přítomných. Troufám si tvrdit, že součet věku všech nás zúčastněných se blíží číslu 1300. Všem, s výjimkou mě, je víc než šedesát.
Na dveřích visí cedule: HODINA ANGLIČTINY PRO NAPROSTÉ ZAČÁTEČNÍKY. Přesto se různí lidé, když vejdou, ptají: „Dobrý den, tady je ta hodina angličtiny?“
Eva se hned zorientuje. Uvidí kamarádku a jde k ní. Je to její dávná známá, dlouho se neviděly. Přemýšlím, že bych odešel, když se už Eva seznámila, ale jak za okamžik zjistím, byla by to hrubá chyba.
Za malou chvilku vejde do sálu dvojice. Muž, asi čtyřicetiletý, a žena, zhruba pětadvacet. Muž je místostarosta a představí nám paní Zuzanu Vojířovou, která bude kroužek angličtiny pro začátečníky vést. Muž ještě chvilku plká, vychvaluje nás, že jsme ve zralém věku, takřka podzimu života, našli jsme chuť se učit, a vysvětluje důležitost angličtiny. Pak chválí i radnici, že na to vše přispívá, a nakonec vypadne. Dvacet párů zvědavých očí se upne směrem k lektorce. Ta se plaše usměje, je vidět, jak je nejistá, položí si učebnici na stůl, který nahrazuje katedru, a spustí anglicky: „Dobrý den. Jmenuju se Zuzana Vojířová, je mi dvacet šest let a budu vás učit angličtinu. Jsem ráda, že jste přišli, a vítám vás. Mám vysokou školu a pracovala jsem dva roky ve Velké Británii jako au pair a nyní se vracím z roční stáže u Evropské komise v Bruselu, kde jsem pracovala jako dobrovolnice. Bydlím v Praze a mám kočku, která se jmenuje Micka.“ Usmála se a přešla do češtiny: „Tak já jsem teď něco řekla anglicky a poprosila bych vás, aby zvedl ruku ten, kdo mi rozuměl.“
Zvedly se tři ruce. Já a ještě dva další lidi.
„Tak třeba vy. Co jste rozuměl?“ ukázala lektorka na asi sedmdesátiletého pána, který se přihlásil jako první.
Pán promluvil: „Já se chci jenom zeptat, toalety jsou na chodbě?“
Lektorka zmatena otázkou popisuje pánovi umístění toalet, počká, až odejde, a vyvolá druhého: „A vy jste něco rozuměl? Z toho, co jsem povídala. Nebo chcete taky na toaletu?“
Všichni se zasmáli a muž povídá: „Ne. To ne. Takže já jsem to pochopil tak, tedy jestli se nepletu, nebo… možná se pletu, no tak nic… ať mluví někdo jiný…“ řekne, sedne si a začne se tvářit, že v místnosti vůbec není.
„Jen do toho. Hovořte. Nebojte se,“ povzbuzuje ho lektorka.
Muž se po chvilce povzbuzování postaví a praví: „Nějaký recept?“
„Prosím?“
„Říkala jste nějaký recept?“
Lektorka se plaše rozhlédne. „Ne, to ne. To není správně. Kdo další to zkusí?“
Ruku stahuju dolů, čekám, co bude. Hlásí se jedna paní.
„No prosím, vy, hovořte,“ říká s nadějí v hlase lektorka.
„Já jsem se chtěla zeptat, je začátek vždy od pěti? Nešlo by to už od půl páté? Já mám doma pejska, on špatně vidí, a když ho půjdu vyvenčit potmě, tak bude do všeho narážet.“
„Paní, všichni máme psy!“ ozve se další účastnice. „Spíš bych to dala od půl šesté. Já hlídám dceři dítě, ona chodí do práce a na pátou to nestíhá.“
„Tak ať si najde chůvu!“ řekne další.
„Chůva jsem přece já!“
Rozproudila se vášnivá debata o tom, jak mladí zneužívají staré. Do diskuze se zapojil, s výjimkou mojí osoby, v podstatě každý.
Jeden pán volá: „No tak, jestli to má být od půl páté, tak ale ve středu, a ne v úterý!“
„Ve středu nemůžu!“ ozve se další.
Lektorka se snažila debatu usměrnit, nejlépe snad i ukončit, ale nikdo jí nijak zásadně nevěnoval pozornost. Nakonec diskuze asi po deseti minutách vyšuměla do ztracena sama, lidé ztichli a dvacet párů očí opět zvědavě sledovalo lektorku. Ta si opět vzala slovo: „Tak, jsem ráda, že jste se pustili do živé debaty, už jste se, koukám, seznámili, ale poprosila bych vás, abychom se věnovali angličtině. Proto jsme tady. Takže. Já o vás vím, že jste naprostí začátečníci, a jak jsem pochopila, tak jste mým slovům na začátku, mému představení, asi zřejmě úplně nerozuměli. To je v pořádku. Uděláme to tedy jinak. Já teď budu poslouchat vás, vyvolám vás a vy se mi představíte. Řeknete mi stručně něco o sobě, ale POZOR, budete sice mluvit česky, ale pokud nějaké slovo budete znát anglicky, normálně ho do té české věty vložíte a bude to takový Česko-anglický mix. Mluvte česky, ale slova, které znáte anglicky, řekněte v angličtině.“ Načež ukázala na jednu paní a vyzvala ji: „Tak třeba vy.“
Paní se postavila a povídá: „No, tak já jsem Božena Maříková, bydlím v Jezerní ulici 25, mám pejska, což je americký bišonek a jmenuje se Čaky, a ve volném čase ráda čtu a dívám se na televizi.“
Lektorka se usmála a snažila se paní povzbudit: „No a dokázala byste do té věty vložit něco anglicky?“
„No… asi ne. To já neumím.“
„Říkala jste, že se ráda díváte na televizi. Jak byste řekla slovo TELEVIZE anglickou zkratkou?“
„To jméno toho psa bylo anglicky,“ ozve se najednou kdosi a další jeho slova potvrdí: „No jo, to je anglický jméno.“
Paní Maříková oponuje: „Ne! To je AMERICKÝ bišonek, ne ANGLICKÝ!“
„Ale v Americe se taky mluví anglicky!“ vykřikne další. Lektorka to nevzdává: „A jak se řekne slovo TELEVIZE anglickou zkratkou? Kdo to ví?“ obrací se už na všechny a otázku opakuje.
Hlásí se jakýsi muž. Je vyvolán. „Já, teda jestli můžu, bych taky raději začínal až v půl šesté. Mně to tak přijde lepší.“
„To teď neřešíme!“ křičí na něj účastníci kurzu z první lavice. „Teď řešíme, jak se mluví v Americe!“
„Jak asi? Americky, ne?“ řekne s úsměvem z legrace další muž.
Do hovoru se přidá další paní: „Moje dcera bydlí v Americe a říkala, že jsou tam celé mexické čtvrti, kde se mluví španělsky!“
„No to asi sotva, paní, protože v Mexiku se mluví portugalsky!“ oponuje někdo další a rozproudí se opět desetiminutová debata, jak se mluví v Mexiku, která volně přejde do témat mexická jídla, jídla vůbec, recepty a kvalita dnešních surovin.
Lektorka zoufale došla ke své knize, listuje jí a navrhuje: „Víte co? Prosím vás, věnujte mi pozornost. Uděláme to jinak. Naučíme se první kapitolu. Takže. Uděláme to takhle. Utvořte prosím dvojice.“
„Jako po dvou, jo?“ ozve se kdosi.
„Ne, asi po třech. Dvojice, tak po dvou!“ odpoví mu někdo jiný.
„Tak po dvou, nebo po třech?“ ptá se nejistě jakási paní. Lektorka asertivně vysvětluje: „Po dvou, prosím.“
Utvoří se dvojice, což trvá asi pět minut, na konci jeden přebývá, neboť jedna skupina utvořila trojici. Ale podařilo se, ovšem až po usměrnění lektorky a dalších pěti minutách. Lektorka pokračuje: „Nyní uděláme práci ve dvojicích. Každý takhle natáhne ruku a řekne: Helou, aj em Zuzana. Prostě se představíte. Potřesete si rukou, řeknete svoje jméno a pak se představí ten druhý. A tak stále dokola. Já budu kolem vás chodit a opravovat vás. Naučíme se představovat.“ Šaráda začíná. Deset dvojic důchodců se navzájem představuje. Lektorka chodí mezi námi.
Dvojice vedle nás je muž a žena. Manželé. Muž napřáhne ruku ke své manželce a říká: „Helou. Aj em Zuzana.“
„Vy jste Zuzana?“ ptá se ho s úsměvem lektorka a muž říká, že je Jaroslav. „No tak vidíte, tak to vaší paní řekněte!“
„Co jí mám říct?“
„No, jak se jmenujete. A použijte na začátek slovo helou.“
Muž se nejistě otočí na manželku a snaživě říká: „Helou. Jak se jmenujete?“
„Ale ne, to jste mě špatně pochopil. Řekněte SVOJE JMÉNO!“
„Helou. Svoje jméno!“
„Policajt!“ ozvalo se z davu a Jaroslav se brání: „Už dávno ne!“
Lektorka nervózně pohazuje hlavou. U další dvojice se setkává s jiným problémem: „Helou. lch bin…“
„Moment, moment, to ne. Učíme se anglicky, ne německy!“ opravuje je lektorka a žák pokorně říká: „Omlouvám se, pardon. Takže: lch bin…“
„Ne, to helou bylo správně, to ich bin je německy!“ říká lektorka a žák opakuje: „Helou bin du ich, name?“
„Vy jste se asi kdysi učil německy, že ano?“
„Jak jste to poznala?“ a hrdý na svou němčinu se rozhlíží kolem sebe.
Lektorka zkouší třetí dvojici.
„Helou … jak to bylo dál?“
„No, řekněte svoje jméno!“
„Gabriela.“
„Výborně. A teď dohromady!“
„Gabriela Skácelová.“
„Ne ne, dohromady s tím helou.“
„Gabriela helou Skácelová.“
Lektorka dostává tik do oka, pak se podívá na hodinky a s úlevou říká: „No, hodina se nám pomalu blíží ke konci, takže já mám na srdci ještě jednu věc. Prosím vás. Dneska jsme toho tedy moc nestihli, příště bude méně povídání a víc učení. Ale ještě mě poslouchejte. Tady mám tuto knížku. Z té se budeme celý rok učit. Bylo by dobré, kdybyste investovali dvě stě korun a tu knihu jste si taky zakoupili. Samozřejmě nemusíte, ale bude to pro vás dobrá pomůcka. Kniha se jmenuje HOW TO LEARN ENGLISH a je to tato oranžová učebnice. Dá se koupit třeba v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí.“ Název učebnice napsala na tabuli.
Asi třikrát se ozvalo: „Jak se to jmenuje?“
Lektorka opakuje název a pokaždé přitom ťuká na tabuli, kde je to napsané.
„Jak se to píše?“ ptá se další.
„Máte to tady napsané.“
„Mají to v každém knihkupectví?“ dotazuje se další.
„Ne, jen v Luxoru!“
„Kde to je?“
„Na Staromáku!“
„Kde?“
Debata je živá, opět asi pětiminutová a lektorka mlčí. Zvedá se ruka.
„Prosím. Máte dotaz?“ ptá se lektorka.
„Kolik to asi tak stojí? Myslím ta učebnice.“
„Asi dvě tě korun.“
„Kolik?“ ptá se další. Někdo mu odpovídá.
„Cože? Tolik? A to je jako povinné? To musíme mít?“ Lektorka opakuje, že nemusíme, ale bylo by to dobré.
Hlásí se jedna paní.
„Prosím, copak?“
„To na té tabuli, to je název té učebnice?“
Lektorka se zoufale rozhlíží a hledá podporu v někom ve třídě. Nachází ji v mých očích. Směju se.
„Ano, tak se to jmenuje.“
Hlásí se kdosi další: „Jak to tedy bude s tím začátkem? V pět, nebo v šest?“
Rozproudí se debata, kterou lektorka utne slovy: „Začátek je pevně daný a je na tomto letáku, co jste dostali od pana místostarosty! A do příště si procvičte stranu sedm!“ dodává a ťuká do učebnice.
„Kolik?“
Lektorka jde k tabuli a velkými písmeny tam napíše SEDM. „Je tam to helou a aj em…“ dodává rezignovaně. „Děkuju vám všem za účast na první bezplatné hodině, prosím, složenky na úhradu školného obdržíte při příští návštěvě, tedy ti, kdo se rozhodnou se s námi učit anglicky. Věřím, že jsem ve vás dnes vzbudila zájem o angličtinu. Přeji hezký den, a ještě jednou vám děkuji,“ loučí se a s úlevou zaklapává učebnici.
Vstáváme. Přichází ke mně jeden z účastníků. Muž, asi šedesátiletý, možná starší. „Jestli ona nás bude učit z té učebnice, to by se možná vyplatilo, abychom si ji taky koupili, co myslíte? Neměli bychom si ji taky koupit? To by nebyl špatný nápad, ne, říct všem, aby si ji koupili?“
„Jasně, navrhněte to!“ plácám ho po ramenou a volám: „Paní lektorko, tady pán má skvělý zlepšovací nápad!“ Strkám ho k ní a on se evidentně potěšen, že jeho nápad byl označen za skvělý, skromně usmívá.
Lektorka říká: „Ano? Copak?“
„No, co kdybychom si taky koupili tu učebnici, co máte vy? Když nám řeknete, jak se to jmenuje a kde to mají, že bychom si to koupili? Nebo ne?“
Lektorka se zděšeně usmívá: „No ale, vždyť…“ pak polkne a povídá: „…ano, to je skvělý nápad. Souhlasím.“
Pán je hrdý, že dostal nápad k věci, a jde si zabalit svoje propriety.
Rozcházíme se. Eva mi říká, jestli by mi nevadilo, že půjde zpátky se svojí novou kamarádkou. Rád souhlasím.
Na konci chodby doháním lektorku. Promluvím na ni anglicky: „Promiňte. Vidím na vás, že jste zažila nějaký frustrující zážitek. Nevím, co se vám stalo, ale mohu vás pozvat na panáka?“
Lektorka si mě změří a česky mi odpoví: „Jste divný. Proč sem chodíte? Ale na panáka půjdu ráda.“
Sedíme v hospůdce kousek od obecního úřadu a už jsme si potykali.
„Co sis to tam celou dobu psal? Všimla jsem si toho. Neříkej mi, že sis zapisoval helou a aj em?“
Říkám jí, že píšu na Facebook takový blog, svoje zážitky, a že jsem si prostě jen dělal poznámky.
Ona kývá hlavou a dodává: „Tak tam napiš, že paní lektorka už nepřijde. Že nechápe, co ji to právě potkalo.“ Dopije panáka a objedná dalšího. „Jo a taky tam napiš, že ta hodina zdarma byla oboustranná. Vy jste to měli zadarmo, ale já jsem učila taky zadarmo. Placená je až příští hodina. I pro mě.“
Povídáme si a je znát, že je z toho, co zažila, zjevně vyčerpaná.
„A jestli budeš psát, že jsme pak šli na panáka, tak jsem měla jen jednoho, ať to nevypadá blbě.“
Podívám se na lístek. Já panáky nepiju, ale na lístku máme pět čárek. „Jasně!“
A takhle my tady žijem…
Napsat komentář