Našli ho v restauraci U Schrøderů v ulici Waldemara Thraneho, ve staré ctihodné nálevně stojící u křižovatky, kde se střetávají chudší východní a bohatá západní část Osla. Spíš staré než ctihodné, má-li být upřímnosti učiněno zadost. Ctihodnost místa spočívala převážně v tom, že místním památkářům připadalo dobré uvalit ochranu na zdejší hnědé, zakouřené místnosti. Tato ochrana se však nevztahovala na klientelu: štvaný typ starých pijáků na pokraji vyhubení, věčných studentů selského původu a ztrhaných donchuanů, jimž už dávno vypršelo datum spotřeby.
Oba policisté spatřili napřímenou postavu, jak sedí pod starým obrazem Akerského kostela, ve chvíli, kdy průvan ode dveří vytvořil v kouřové cloně dočasnou škvíru. Muž měl světlé vlasy ostříhané tak nakrátko, že mu trčely vzhůru, a třídenní strniště ve vyzáblém, zbrázděném obličeji neslo náznak šedin, ačkoli dotyčnému sotva mohlo být víc než pětatřicet. Seděl sám, záda držel zpříma, na sobě kabát, jako by se každým okamžikem chystal k odchodu. Jako by pro něj půllitr, jenž stál před ním na stole, nebyl potěšením, nýbrž prací, kterou je nutné odvést.
„Povídali, že vás najdeme tady,“ oslovil muže starší z obou policistů a posadil se na židli naproti němu. „Já jsem inspektor Waaler.“
„Vidíte támhletoho chlápka u rohového stolu?“ zeptal se Hole, aniž vzhlédl.
Waaler se otočil a spatřil starého vyzáblého muže hledícího do sklenky červeného vína a pohupujícího se tam a zpět. Vypadalo to, že je mu zima.
„Říkají mu Poslední mohykán.“
Hole k nim pozvedl hlavu a zeširoka se usmál. Oči měl jako modrobílé kuličky za sítí červených žilek a pohled upřel kamsi dolů na Waalerovu hruď.
„Mariňák,“ pronesl s přepečlivou výslovností.
„Před mnoha lety jich tu byla nejspíš spousta, ale teď už jich moc nezbývá. Za války ho dvakrát torpédovali. Myslí si, že je nesmrtelný. Minulý týden jsem ho našel po zavírací době, jak spí ve sněhové závěji dole v Glückstadské ulici. Nikde nikdo, tma jako v pytli a minus osmnáct. Když se mi ho podařilo probrat k životu, jenom se na mě podíval a poslal mě do hajzlu.“
Hole se hlasitě zasmál.
„Poslyšte, Hole…“
„Došel jsem včera večer k jeho stolu a zeptal jsem se ho, jestli si tu událost pamatuje, chci tím říct, že jsem ho vlastně zachránil před umrznutím. Víte, co mi odpověděl?“
„Hole, Møller vás shání.“
„Odpověděl mi, že je nesmrtelný. ‚Dokážu žít s tím, že jsem v týhle svinský zemi nežádoucí mariňák, ale je děsný, když se mnou nechce mít nic společnýho ani svatej Petr,‘ prohlásil. Slyšeli jste? Ani svatej Petr…“
„Dostali jsme rozkaz přivést vás na ředitelství.“
Na stole před Holem přistál se zaduněním další půllitr.
„Zaplatím, Věro,“ pronesl Hole.
„Dvě stě osmdesát,“ odpověděla Věra, ani se nemusela dívat na lístek.
„Proboha,“ zamumlal mladší z obou policistů.
„To je v pořádku, Věro.“
„Jasně. Díky.“ Zmizela.
„Nejlepší obsluha ve městě,“ vysvětlil jim Hole. „Někdy vás vidí, aniž byste museli mávat oběma rukama.“
Waaler si přitiskl dlaně na uši tak, až se mu posunuly vzad, takže kůže na čele se mu napjala a vystoupila mu na ní žíla jako modrý klikatící se had.
„Nemáme čas poslouchat tady vaše opilecké historky, Hole. Navrhuji, abyste ten poslední půllitr nechal…“
Hole opatrně přiložil půllitr k ústům a pil.
Waaler se naklonil přes stůl a snažil se udržet hlas v klidu: „Já vás znám, Hole. A nemám vás rád. Podle mého názoru vás už měli od policie dávno vyhodit. Právě kvůli takovým týpkům, jako jste vy, ztrácí policie u lidí respekt. Jenže kvůli tomu tady teď nejsme. Přišli jsme pro vás. Šéf je hodný chlap, možná vám dá ještě jednu šanci.“
Hole si odříhl. Waaler sebou trhl a opřel se opět do židle.
„Jakou šanci?“
„Ukázat, co ve vás je,“ dodal mladší policista a pokusil se o chlapecký úsměv.
„Tady vám ukážu, co ve mně je,“ usmál se Hole, přiložil půllitr opět k ústům a zaklonil hlavu.
„Vyserte se na to, Hole!“ Waaler zrudl kolem kořene nosu a spolu s kolegou sledoval, jak Holeovi na neoholeném krku stoupá a klesá ohryzek.
„Spokojený?“ zeptal se Hole a odložil prázdný půllitr.
„Naším úkolem…“
„Na váš úkol vám kašlu.“ Hole si zapnul kabát. „Jestli mi Møller něco chce, může mi zavolat nebo počkat, až přijdu ráno do práce. Já chci teď jít domů a doufám, že během příštích dvanácti hodin vaše ksichty neuvidím. Pánové…“
Hole zdvihl svých sto devadesát pět centimetrů a téměř nepatrně se zapotácel.
„Vy arogantní hajzle,“ sykl Waaler a zhoupl se na židli vzad. „Vy svinskej ubožáku. Kdyby ti novináři, co o vás psali po té australské záležitosti, věděli, že nemáte koule…“
„Co to znamená mít koule, Waalere?“ Hole se nadále usmíval. „Mlátit opilé šestnáctileté puberťáky v cele, protože mají na hlavě číro?“
Mladší kolega rychle pohlédl na Waalera. Loni kolovaly po policejní akademii fámy o několika mladých levicových radikálech, které zabásli za pití piva na veřejnosti a které v cele zmlátili pomeranči zabalenými do mokrých ručníků.
„Loajalita vůči sboru vám nikdy nic neříkala, Hole,“ ušklíbl se Waaler. „Myslíte jenom sám na sebe. Všichni vědí, kdo řídil to auto nahoře na Vinderen a proč si jeden dobrý policajt rozčísl lebku vedví o sloup. Protože jste ožrala a řídil jste opilý, Hole. Můžete být zatraceně rád, že se ve sboru zametla fakta pod koberec. Kdyby nechtěli brát ohledy na rodinu toho kluka a pověst policie…“
Mladší policista byl nový a každý den se učil nové věci. Tohoto odpoledne se například naučil, že je velká hloupost houpat se na židli, pokud někoho urážíte, protože jste pak absolutně bezbranný, jestliže dotyčný najednou poskočí vpřed a zasadí vám pravačkou direkt přímo mezi oči. Protože lidi se kácejí u Schrøderů k zemi celkem často, rozhostilo se v lokále ticho jen na několik vteřin a poté to tu opět začalo hučet hovory.
Kolega pomohl Waalerovi na nohy. Z Holea stihl zahlédnout už jen šosy kabátu vlající ve dveřích.
„No, po osmi pivech to nebylo špatné, co?“ podotkl, ale bleskově sklapl, když se střetl s Waalerovým pohledem.
Odkazy na všechny dosud vyšlé ukázky, i ty, co vás ještě čekají najdete na webu http://www.jonesbo.cz
Napsat komentář