Vzdor i prohry, naděje i beznaděj, láska… Tereza Boučková se ve svém novém románu nechala inspirovat osudy obyčejných lidí na pozadí velkých dějin. Do příběhů obyvatel domů v Matoušově ulici se ale během psaní vklínila i ruská agrese proti Ukrajině, přepadení Izraele, tragédie na pražské filozofické fakultě…
Silné osobní svědectví, také o naší nejistotami bublající současnosti, uzavírá spisovatelka větou, která ve vás bude rezonovat ještě dlouho po dočtení románu Dům v Matoušově ulici. Ta věta zní: Nic se nemá odkládat.
Přečtěte si rozhovor, který Tereza Boučková poskytla Magazínu LUXOR.
Cítíte se doma víc na Smíchově nebo v domě u Svatého Jana pod Skalou?
Tak půl napůl. V zimě jsem víc v Praze, v létě na venkově. Domov říkám oběma místům, tam, kam zrovna mířím. V lese na Záhrabské žijeme už 39 let, bydlíme v kopci u lesa, ale zvlášť v zimě se tam cítím opuštěná, krátké dny mi nedělají dobře. A tak se vracím do domu v Matoušově ulici. Tady v parku Portheimka jsem vyrůstala, tady ubíhalo mé dětství… Když byla moje maminka nemocná, chtěla jsem se o ni starat a zrovna se uvolnil byteček naproti ní přes chodbu, takže jsem se do domu částečně vrátila.
Snažila jsem se o to téma několik let, ale nešlo mi je nějak dobře uchopit. Nakonec jsem nad psaním proseděla rok. Ta kniha mě hodně vysála. Jak jsem objevovala příběhy, které byly buď tragické nebo jímavé, tak mě to hodně emocionálně vyčerpávalo.
Když chce autor jímavost a tragiku zprostředkovat, tak ji musí svým způsobem prožít.
V knize píšete: Chci být jako chirurg, který z nemocného těla bez emocí odstraňuje vše špatné a přebytečné. Chci být stejně nezúčastněná, chci s informacemi o obyvatelích domu v Matoušově ulici, které nalézám, pracovat jako s dávno uzavřenou materií, kde se pravda prolíná s fantazií… Povedlo se vám to?
To se mi těžko hodnotí, musí to posoudit čtenáři. Víte, já mám v tuhle chvíli pocit, že tu knihu vůbec neznám, že vůbec nevím, co jsem napsala. Teprve se to začnu dozvídat, až si přečtu ohlasy a až si ji sama přečtu jako knihu a ne text v počítači.
Opravdu?
Ano, román má vyjít každým dnem a já jsem hodně rozechvělá. Zrovna včera jsem si v něm v počítači četla a hledala, jestli si za tím psaním můžu stát. Podobné obavy jsem měla, když měl vyjít Rok kohouta. Ale tehdy jsem se bála, co má upřímnost tabuizovaného tématu udělá s mým životem. Teď prožívám jen obvyklou autorskou obavu, jestli je román dobrý, nebo ne. Ale zase…, jinak bych ho stejně nenapsala.
Rok kohouta i Indiánský běh způsobily i díky vaší syrové upřímnosti svého času pozdvižení. Když se ohlédnete zpátky, napadá vás něco, co už byste nenapsala, kdybyste věděla, co se kolem knih strhne za diskuse?
Ne. Za vším, co jsem napsala, si stojím. Už proto, že za to ručím svým životem. Neumím to jinak. To je možná i můj problém.
K psaní ale přistupuji pořád stejně v tom smyslu, že se snažím jít opravdu na dřeň sebe sama i příběhu, který píšu. Ale myslím, že v románu Dům v Matoušově ulici jsem sama sebe hodně upozadila a šla vstříc svým hrdinům. Ale samozřejmě k nim zaujímám nějaký postoj, je to zase můj pohled.
Vybavíte si impuls, který vás přiměl začít psát příběh domu v Matoušově ulici?
Ano. Bylo to tehdy, když záchranka odvezla slečnu Epsteinovou, poslední obyvatelku domu, která tam celý můj život patřila. Tenkrát jsem si řekla, že jsem poslední pamětník a spisovatelka a že je skoro povinnost sepsat příběhy, které jsem jenom tušila, ale neznala. O profesoru Epsteinovi sice vyšla teď nedávno odborná kniha, ale to není román. Snažila jsem se dát těm figurám život, ne jen vzpomínku.
Bylo to těžké?
Bylo. Vůbec mi to nešlo, všechny pokusy končily na straně dvacet a já nevěděla, jak dál. Pak jsem požádala o grant, protože jsem si řekla, že jsem přece tak zodpovědná, že když grant získám, donutí mě to poprat se s tím. A to se stalo. Psala jsem rok čistého času vlastně pořád, kromě dvou krátkých výletů a moderování Nočního Mikrofóra, abych se úplně nezbláznila, jsem zrušila úplně všechno. Měla jsem velké krize, zažila jsem spoustu okamžiků, kdy jsem vůbec nevěděla, jak pokračovat. Ale pořád jsem to zkoušela. Pomáhalo mi, že jsem se po čtyřech pěti hodinách pokusů a omylů u notebooku šla projít ven se psem a mohla si provětrat hlavu a začít se snažit znovu.
Při psaní předchozích knih jste tohle nezažívala?
Ne, takhle ne. Když už jsem konečně příběhy sousedů vypátrala, tak jsem se přistihla, že píšu spíš příručku. A samotnou mě to hrozně nudilo. Říkala jsem si, že to musí mít nějaký drive, napětí, ale i zkratku. Jenže najít způsob, jak z příručky udělat román, je hrozně těžké. Vlastně jsem se i tady trochu pokoušela přiblížit Indiánskému běhu tím, že jsem zase víc použila ironii. Jenže ke konci románu už to nešlo, už to tam nepatřilo, protože ten příběh už by to neunesl.
Román jste dopisovala v době, kdy vypukla válka na Ukrajině, a svůj tehdejší pocit popisujete jako „když na vás leží těžká deka, kvůli které se nemůžete nadechnout“. Jak se s ní vyrovnáváte nyní?
Pořád stejně špatně.
V knize zmiňujete, že během psaní románu vám jedna kamarádka doporučuje, že některé věci, o kterých píšete, si nemůžete pouštět příliš k tělu. Dokázala jste to?
Ne. Člověka to prostě zasáhnout musí, protože pracovat s emocemi je podstata mého psaní. Třeba když loni sedmého října došlo k masakru v Izraeli, zasáhlo mě to tolik, že jsem nemohla psát vůbec. Proč psát dávný příběh, když se dějí nové šílenosti? Nakonec jsem ty nové šílenosti napsala v románu taky.
Pauza. Už nemůžu. Musím se nadechnout, musím vydechnout. Musím si od té hrůzy, do níž jsem se propsala, odpočinout! Od prvotního záměru napsat příběhy obyvatel domu v Matoušově ulici jsem tušila, že židovská linka, o níž jsem donedávna nic konkrétního nevěděla, jen to, že tu nějaká je, bude silná. Naprosto jsem ale netušila, že mě pátrání po osudech lidí, kteří jsou s domem spojeni, zavede k nejbrutálnější postavě holokaustu, k Josefu Mengelemu. Měla bych k jeho jménu přidat doktor, lékař. Ale neudělám to. Když jsem příběhy začala psát, nenapadlo mě, že mi z toho bude pořád nevolno. Že budu v noci špatně spát. Že se mi budou zdát děsivé sny.
TEREZA BOUČKOVÁ se narodila 24. května 1957 Anně a Pavlovi Kohoutovým. Maturovala v roce 1976 na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka, domovnice… V roce 1985 se vdala za inženýra Jiřího Boučka. V roce 1988 adoptovali prvního syna, o rok později druhého. Třetí syn se jim narodil v roce 1991. Mezi její nejznámější knihy patří Indiánský běh, Rok kohouta, Život je nádherný nebo Bhútán, má láska. V listopadu 2016 jí byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu, mimo jiné i za účast v bytovém divadle, které bylo StB tvrdě rozháněno. Ve foyer divadla v Dlouhé se hraje její divadelní adaptace Sodoma Komora. Moderuje pořad Mikrofórum na stanici Český rozhlas Dvojka.
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.
Napsat komentář