„Nic se nemá odkládat.“: Rozhovor s Terezou Boučkovou

Vzdor i prohry, naděje i beznaděj, láska… Tereza Boučková se ve svém novém románu nechala inspirovat osudy obyčejných lidí na pozadí velkých dějin. Do příběhů obyvatel domů v Matoušově ulici se ale během psaní vklínila i ruská agrese proti Ukrajině, přepadení Izraele, tragédie na pražské filozofické fakultě…

Silné osobní svědectví, také o naší nejistotami bublající současnosti, uzavírá spisovatelka větou, která ve vás bude rezonovat ještě dlouho po dočtení románu Dům v Matoušově ulici. Ta věta zní: Nic se nemá odkládat.

Přečtěte si rozhovor, který Tereza Boučková poskytla Magazínu LUXOR.

Cítíte se doma víc na Smíchově nebo v domě u Svatého Jana pod Skalou?

Tak půl napůl. V zimě jsem víc v Praze, v létě na venkově. Domov říkám oběma místům, tam, kam zrovna mířím. V lese na Záhrabské žijeme už 39 let, bydlíme v kopci u lesa, ale zvlášť v zimě se tam cítím opuštěná, krátké dny mi nedělají dobře. A tak se vracím do domu v Matoušově ulici. Tady v parku Portheimka jsem vyrůstala, tady ubíhalo mé dětství… Když byla moje maminka nemocná, chtěla jsem se o ni starat a zrovna se uvolnil byteček naproti ní přes chodbu, takže jsem se do domu částečně vrátila.

Jak a jak dlouho jste psala román Dům v Matoušově ulici?

Snažila jsem se o to téma několik let, ale nešlo mi je nějak dobře uchopit. Nakonec jsem nad psaním proseděla rok. Ta kniha mě hodně vysála. Jak jsem objevovala příběhy, které byly buď tragické nebo jímavé, tak mě to hodně emocionálně vyčerpávalo.

Když chce autor jímavost a tragiku zprostředkovat, tak ji musí svým způsobem prožít.

V knize píšete: Chci být jako chirurg, který z nemocného těla bez emocí odstraňuje vše špatné a přebytečné. Chci být stejně nezúčastněná, chci s informacemi o obyvatelích domu v Matoušově ulici, které nalézám, pracovat jako s dávno uzavřenou materií, kde se pravda prolíná s fantazií… Povedlo se vám to?

To se mi těžko hodnotí, musí to posoudit čtenáři. Víte, já mám v tuhle chvíli pocit, že tu knihu vůbec neznám, že vůbec nevím, co jsem napsala. Teprve se to začnu dozvídat, až si přečtu ohlasy a až si ji sama přečtu jako knihu a ne text v počítači.

Opravdu?

Ano, román má vyjít každým dnem a já jsem hodně rozechvělá. Zrovna včera jsem si v něm v počítači četla a hledala, jestli si za tím psaním můžu stát. Podobné obavy jsem měla, když měl vyjít Rok kohouta. Ale tehdy jsem se bála, co má upřímnost tabuizovaného tématu udělá s mým životem. Teď prožívám jen obvyklou autorskou obavu, jestli je román dobrý, nebo ne. Ale zase…, jinak bych ho stejně nenapsala.

Rok kohouta i Indiánský běh způsobily i díky vaší syrové upřímnosti svého času pozdvižení. Když se ohlédnete zpátky, napadá vás něco, co už byste nenapsala, kdybyste věděla, co se kolem knih strhne za diskuse?

Vybavíte si impuls, který vás přiměl začít psát příběh domu v Matoušově ulici?

Ano. Bylo to tehdy, když záchranka odvezla slečnu Epsteinovou, poslední obyvatelku domu, která tam celý můj život patřila. Tenkrát jsem si řekla, že jsem poslední pamětník a spisovatelka a že je skoro povinnost sepsat příběhy, které jsem jenom tušila, ale neznala. O profesoru Epsteinovi sice vyšla teď nedávno odborná kniha, ale to není román. Snažila jsem se dát těm figurám život, ne jen vzpomínku.

Bylo to těžké?

Bylo. Vůbec mi to nešlo, všechny pokusy končily na straně dvacet a já nevěděla, jak dál. Pak jsem požádala o grant, protože jsem si řekla, že jsem přece tak zodpovědná, že když grant získám, donutí mě to poprat se s tím. A to se stalo. Psala jsem rok čistého času vlastně pořád, kromě dvou krátkých výletů a moderování Nočního Mikrofóra, abych se úplně nezbláznila, jsem zrušila úplně všechno. Měla jsem velké krize, zažila jsem spoustu okamžiků, kdy jsem vůbec nevěděla, jak pokračovat. Ale pořád jsem to zkoušela. Pomáhalo mi, že jsem se po čtyřech pěti hodinách pokusů a omylů u notebooku šla projít ven se psem a mohla si provětrat hlavu a začít se snažit znovu.

Při psaní předchozích knih jste tohle nezažívala?

Ne, takhle ne. Když už jsem konečně příběhy sousedů vypátrala, tak jsem se přistihla, že píšu spíš příručku. A samotnou mě to hrozně nudilo. Říkala jsem si, že to musí mít nějaký drive, napětí, ale i zkratku. Jenže najít způsob, jak z příručky udělat román, je hrozně těžké. Vlastně jsem se i tady trochu pokoušela přiblížit Indiánskému běhu tím, že jsem zase víc použila ironii. Jenže ke konci románu už to nešlo, už to tam nepatřilo, protože ten příběh už by to neunesl.

Román jste dopisovala v době, kdy vypukla válka na Ukrajině, a svůj tehdejší pocit popisujete jako „když na vás leží těžká deka, kvůli které se nemůžete nadechnout“. Jak se s ní vyrovnáváte nyní?

Pořád stejně špatně.

V knize zmiňujete, že během psaní románu vám jedna kamarádka doporučuje, že některé věci, o kterých píšete, si nemůžete pouštět příliš k tělu. Dokázala jste to?

Ne. Člověka to prostě zasáhnout musí, protože pracovat s emocemi je podstata mého psaní. Třeba když loni sedmého října došlo k masakru v Izraeli, zasáhlo mě to tolik, že jsem nemohla psát vůbec. Proč psát dávný příběh, když se dějí nové šílenosti? Nakonec jsem ty nové šílenosti napsala v románu taky.

Všechno souvisí se vším. A všechno už tu bylo.

UKÁZKA Z KNIHY DŮM V MATOUŠOVĚ ULICI:

Pauza. Už nemůžu. Musím se nadechnout, musím vydechnout. Musím si od té hrůzy, do níž jsem se propsala, odpočinout! Od prvotního záměru napsat příběhy obyvatel domu v Matoušově ulici jsem tušila, že židovská linka, o níž jsem donedávna nic konkrétního nevěděla, jen to, že tu nějaká je, bude silná. Naprosto jsem ale netušila, že mě pátrání po osudech lidí, kteří jsou s domem spojeni, zavede k nejbrutálnější postavě holokaustu, k Josefu Mengelemu. Měla bych k jeho jménu přidat doktor, lékař. Ale neudělám to. Když jsem příběhy začala psát, nenapadlo mě, že mi z toho bude pořád nevolno. Že budu v noci špatně spát. Že se mi budou zdát děsivé sny.