Vydává šestou knihu. Těch předešlých se prodalo milion výtisků. Patrik Hartl se kvůli Gazelám na dva roky ponořil do ženského světa, aby příběh spolužaček mohl odvyprávět co nejvěrohodněji. O dobrodružství a napínavém objevování dvou světů je i tenhle rozhovor pro Magazín LUXOR.
Součástí anotace vaší nové knihy je, že hlavní postavy před víkendem vůbec netuší, jak bude jejich život vypadat v neděli. Jak je to u vás? Tušíte, co bude v následující dny?
Já skoro vždycky vím, co bude následující týden, protože žiju život tak, abych nebyl ve stresu z toho, že nevím, co mě čeká. Jsem typ, který hodně plánuje a věci dodržuje. A co se naplánovat nedá, tomu se snažím vyhnout.
A ono to jde?
Ale ano. Mám rád svoji ženu, držím se stabilního rodinného a pracovního života, takže to jde. Plány se mi hroutí, jen když třeba onemocní dětí. Největší bouři v mém životě způsobí zpravidla angína.
Vaše nová kniha je protkaná emotikony, které znázorňují pocity hlavních hrdinek. Jakými emotikony byste vyjádřil pocity autora, který má knihu právě v tisku?
Kdyby existoval emotikon rukou, které se hrozně rychle natěšeně třou o sebe z velké radosti a nedočkavosti, ten by byl přesný. Ale takový (zatím) neexistuje. A pak bych použil ještě nějaký lehce zpocený emotikon a emotikon úlevy, protože než jde kniha do tisku, do poslední chvíle na ní s korektorkou pracujeme. Na čištění textu mi hodně záleží. Mám to pokaždé stejně, potřebuju cítit, že naprosto vše, co ve mně je, jsem odevzdal té knize. Protože jedině tak nemám strach, jak ta kniha bude přijata. Když odevzdám práci úplně veškerou svou energii, jsem klidnej.
A jak pracujete s očekáváním, zda se kniha bude líbit?
Kdybych to psaní jen tak šolichal, byl bych v šíleném stresu. Proto se strašně snažím, abych něco nepokazil. Nadchnout lidi románem není snadná samozřejmost. Na to se nedá vsadit, to se nedá garantovat. I když jsou autorovy předchozí knihy oblíbené. Musím se moc snažit. A stejně nemám žádnou záruku, že čtenáři budou stejně zaujatí příběhem jako já, když jsem ho psal. Autor se může snadno minout se čtenářem.
Kdybych nevěděla, že jste Gazely psal vy, nepoznala bych, že autorem je muž.
To je hezké, to mě opravdu těší.
Co bylo na psaní Gazel nejtěžší? Tuším, že dostat se na nějakou dobu tak blízko ženskému světu, je to tak?
Byl to opravdu specifický úkol, velká výzva a určité riziko. Já už jsem po těch předešlých knihách byl unavenej tím, že jsem vyprávěl příběhy, jejichž hlavními hrdiny byli chlapi. Už mě to tolik nelákalo, měl jsem chuť zabývat se ženskými problémy a postavami. Moc mě to přitahovalo. Mimo jiné i proto, že ženskému světu nemůžu tolik rozumět. Bylo to prostě vzrušující, takové objevování lákavé krajiny, kterou neznáte.
A jak vám to objevování šlo?
Nebylo to snadné. Mezi mužem a ženou je velká škála genderových specifikací. Myslím tím ten rozdíl mezi naprosto macho mužem a ženou éterickou vílou. Já sám jsem jako muž na té přímce rozdílnosti někde blíž té ženě, což bylo mé štěstí. Jsem trochu citlivka. Takže na nějaké impulzy reaguju víc jako žena než muž. Proto některé situace nebylo tak těžké si představit. Spíš bylo náročné to, že jsem se musel systematicky velice dlouho soustředit, abych uvažoval jako žena. Také jsem musel sbírat dostatek informací, které mi přirozeně chyběly. V tom mi pomohla moje žena a taky kamarádky. Ale bezesporu nejtěžší věc byla oprostit se od chlapského uvažovaní.
Kde jste měl přemíru chlapského uvažování a naopak vás překvapilo to ženské?
Asi nejvíc v komunikaci. Pro mě je normální a myslím, že obecně pro muže, že nesdílejí tolik svůj každodenní život. Ale ženy to mají jinak. Klidně se podělí: teď jsem si dala kávičku, teď jdu domů a svítí na mě příjemně slunce… A ještě pošlou kamarádce fotku. Je to podle mě podstatná součást harmonického prožívání dne žen, takové sdílení drobných emotivních věcí se svými blízkými. To muž v zásadě nedělá. Na tohle jsem si musel chvíli zvykat. A nakonec jsem se do toho tak vžil, že jsem sám začal tyhle věci sdílet a ještě posílat různé emotikony. Například naprosto testosteronovému Martinu Hofmannovi jsem začal posílat ve zprávách srdíčka. I pusinky! Ale musím říct, že je to příjemné, člověk šéruje to hezké z běžného dne. Anebo i to špatné. Aspoň se případné nepříjemnosti lépe rozmělní.
Jak dlouho jste se tedy vciťoval?
Dva roky. Několik měsíců mi trvalo, než jsem se do toho dostal, pak už to šlo snáz.
Rád jste se po dopsání knihy vracel do mužského světa?
Ano, rád! Jsem rád mužem. Nenašel jsem žádnou výhodu být ženou. Připadalo mi to příliš náročné.
V čem?
Když jsem si představoval, že jsem žena, cítil jsem, že jsou na mě v mnoha ohledech kladeny větší nároky. A sama jsem si i volila komplexnější, těžší cíle. Přijde mi, že když se jako muž rozhodnu být nejrychlejší ve sprintu, tak je to mnohem snazší, než se rozhodnout, že celá rodina bude šťastná a bude v harmonii, když třeba pojedeme na lyže. Toho je přece skoro nemožné dosáhnout! Mít radost ze života je těžší, než být v životě úspěšný. A muž si za cíl většinou zvolí úspěch. Pocity mu v jeho realizaci překážejí. Žena si spíš volí za cíl to těžší… Harmonii, radost v rodině… Aspoň po tom jsem v představách toužil, když jsem prožíval příběh Gazel jako žena.
Zajímavé.
Odlišné priority se prozrazují i třeba ve vztahu k dětem. Žena má dítě a přeje si, aby bylo za všech okolností šťastné. Považuje to za svůj mateřský úkol. No ale to pak musí TOLIK věcí zařídit a opečovat! Muž ne. Muž si přeje, ať je dítě nějak elementárně v pohodě a neprožívá žádné zneklidňující výkyvy. To mu stačí.
A co ženská duše, setkal jste se s ní, během toho objevování ženské krajiny?
Rozhodně nejsem expert na ženskou duši. A nestal jsem se jím ani při práci na tom románu. Studoval jsem ženský svět jako nadšený amatér, diletant… Ale nepřipadá mi, že je v ženské duši ukryté nějaké neproniknutelné tajemství. Podle mě by mohlo být relativně snadné citově uspokojit ženu, pokud by muž opravdu soustředěně vnímal, co ona chce. Akorát je pro většinu mužů vyčerpávající pořád vnímat, co jejich žena chce. 😊 Protože se to neustále proměňuje a má to různé nuance, které je pro muže velmi obtížné vůbec zachytit. Pokud jde o city, muž nemá tak velkou rozlišovací schopnost. Jako by pro něj byla emocionalita žen napsaná tak malými písmenky, že v ní nedokáže bez chyb číst. Musí se někdy opravdu zastavit a snažit se dekódovat, co se po něm vůbec chce, v čem je problém. Pak se to snaží nějak zjednodušit, což je chyba. Žena se kvůli tomu cítí nepochopena.
A nepochopená žena, to není dobré.
No právě. A k tomu všemu, muž má tendenci věci, které jsou pro něj komplikované a vyčerpávající, neřešit. Odhodit je jako pocity, které jsou zátěží na jeho cestě k cíli. Ale žena v těch pocitech naopak přirozeně setrvává, je s nimi neustále v kontaktu. Moc mě bavilo snažit se být dva roky ženou. I když to bylo příliš troufalé a nad moje síly. Užíval jsem si to i proto, že jsem věděl, že po dopsání příběhu budu z té komplikovanosti zase vysvobozen. 😊
A proč jste si do knihy vybral tři ženy? Nestačila by jedna?
Protože jsem zvědavej a přelétavej. Jedna by byla málo. Chtěl jsem jich poznat víc. Když jsem knihu vymýšlel, napadalo mě tolik ženských postav, že musely být aspoň tři. Mám prostě rád pestrost.
Mají Gazely nějakou reálnou předlohu? Žije některá z nich?
Ano i ne. Každá postava je kompilátem tak osmi skutečných žen. Inspirovaly mě ženy, které dobře znám. A tak jsem třeba jedné postavě narouboval konkrétní vztah k práci, k domácnosti, mužům, nebo ke svému tělu z různých povah několika mých kamarádek. A jedna hlavní hrdinka je blízká mě, mé fantazii, jaký bych asi byl já, kdybych byl žena…
A která to je?
Šárka je mi nejvíc blízká. Ale ve vztahu k sexualitě bych byl spíš Karolína. 😊
Je to poprvé, co jste dovolil postavám z předešlých knih zasáhnout do děje nové knihy. Setkáváme se opět s Prvokem, Šampónem, Tečkou i Karlem, proč jste tomu tak chtěl?
Když jsem před třinácti lety vymýšlel román Prvok, Šampón, Tečka a Karel, tak jsem rovnou věděl, že budu chtít jednou psát o jejich spolužačkách. A ono to ve mně dozrálo až teď. V Gazelách jsem taky chtěl dovyprávět příběh syna Šampóna, když jsem na konci první knihy nechal Šampóna zemřít. Gazely ale nejsou pokračováním první knihy. Jen navazují novým příběhem na podobné téma životních problémů ve středním věku. Tentokrát z pohledu žen.
Když jste postavy takhle hezky po letech promíchal, napadá mě, nebude další film?
Tak s tímto záměrem jsem knihu nepsal a ani s filmem nepočítám. A když na to pohlédnu řemeslně, tak to, co prožijí Gazely v jednom týdnu, by se do filmu ani nevešlo. To by musel být seriál. 😊
Zpátky ke psaní, každé dva roky vám vychází kniha. Do toho nějaká divadelní komedie, to skoro znamená, že píšete pořád, je tomu tak?
Ano, dá se říct, že teď už každý den. Kromě víkendů, to mi žena zakázala, aby ubránila čas pro rodinu. Vlastně i na dovolené si dokážu ukrást čas, naučil jsem se vstávat velmi brzy a než se všichni ráno vymotají z postelí, tak já mám v devět hotovo.
A kolik hodin psaní vám zabere tedy běžný pracovní den?
Ideálně jedenáct, ale dokážu psát i třináct. To už je ale můj extrém, to musím být někde sám, mimo Prahu a cíleně se věnovat pouze psaní. Hrozně mě takové extrémní soustředění baví. Dokážu tak makat ovšem jenom maximálně šest dní v kuse, pak musím mít jeden den volna, aby se mi nezavařil mozek. Kvůli různým jiným povinnostem a potřebám rodiny ale většinou nemůžu psát víc než osm hodin denně.
A stále vás to naplňuje? Nemusíte se nikdy přemlouvat?
Psaní a vymýšlení mě naprosto naplňuje, z toho mám ohromnou radost. Přemlouvat se musím jen během revizí a oprav, ty mě vyčerpávají.
Jaké výzvy máte před sebou ještě do konce roku?
Teď mě čekají mediální povinnosti týkající se nové knihy. No a pak začínám psát další román, což bude velký romantický příběh. Mám vymyšlený tak nádherný začátek, že knihu nebude moct nikdo odložit. Jestli to při psaní nepokazím… A mám v hlavě úžasný konec! Teď budu pár měsíců rozpracovávat příběh uprostřed, tohle dělám moc rád. Při této fázi si totiž můžu dovolit i velké změny. Zkouším různé možnosti vyprávění. To je velká zábava.
A jak se těšíte na Vánoce? A co si přejete?
Na Vánoce se těším hodně, mám je moc rád. Nejvíc ze všeho se těším na výzdobu. Rád zdobím stromeček. Až jsou z toho někdy drobné konflikty, protože to chci mít nazdobené dokonale. A se studem přiznávám, že podle sebe… Poslední roky zdobím s dcerou Ájou, ona postupuje podle pokynů, které jí dávám. No a taky rád vařím a peču vánoční pochutiny. Třeba nadívanou krůtu. Cukroví peče má žena s Ájou. Já jim jen pomáhám vytahovat z trouby horké plechy. Vánoce miluju, protože je to období, kdy všichni lidé dělají spoustu činností, aby ostatní kolem nich byli spokojení nebo aby jim bylo společně výjimečně hezky. Problém je jen v tom, jak moc ambiciózní všichni ti lidé jsou. Pokud jsou jejich ambice adekvátní jejich časovým a energetickým možnostem, tak si užijí opravdu krásné a poklidné Vánoce. To bych všem přál.
A co si přejete vy?
Mám jediné přání už spoustu let. Aby moje rodina, Hynek, Ája a moje žena Martinka byli absolutně šťastní ve všech ohledech, které jsou možné.
Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v listopadu 2023. Jeho autorkou je Jana Brázdilová.
Toto je příběh bouřlivého týdne tří nejlepších kamarádek, které kdysi chodily do třídy s Prvokem, Šampónem, Tečkou a Karlem. Šárka v pondělí oslaví narozeniny, večer ztratí mobil a v úterý se jí kvůli tomu otřese život v základech. Karolína ve středu přivítá doma svého manžela, se kterým rok nežila, a musí se to znovu začít učit. A Helena během pátku konečně uvěří, že by mohla zapomenout na rozvod a znovu se zamilovat. Události těchto všedních dní je vrhnou do takových turbulencí, že ani jedna z nich večer před víkendem netuší, jak bude její život vypadat v neděli. Je to román o radostech, které nejde prožít bez odvahy, o nekonečném boji o rodinnou harmonii a o náctiletých snech, kvůli kterým je třeba riskovat. Užijte si tu jízdu s Gazelami! 🙂
Napsat komentář