Čtrnáct rozhovorů s výjimečnými ženami. Každá je jiná nejen svou profesí, životním stylem a věkem, ale i tím, v co věří. Všechny do jedné napsaly dopis a odkryly v něm části svého nitra, střípky příběhů, myšlenek, lásky i pochybností. Věnovaly ho jiným ženám, aby zachytily okamžik či inspirovaly. Autorky ještě s každou pisatelkou udělaly rozhovor, ve kterém nahlížejí hlouběji. Přečtěte si ukázku z knihy Když žena píše ženě – rozhovor s horolezkyní Klárou Kolouchovou.
Klára Kolouchová, horolezkyně
Co je pro vás jako pro mámu těžší? Zdolávat velehory, nebo „každoden“?
Určitě každoden! Reálný život je nálož. Velehory jsou moje radost. Jsou čitelné, zatímco každoden – moje rodina – je pro mě mnohem méně předvídatelný.
Váš dopis je věnovaný Emmě, vaší dceři. Je plný síly, lásky a důvěry. Cítíte, že jde vaše dcera správným směrem?
Ano, cítím to hrozně moc. My dvě jsme jako černá a bílá. Ona jde svou cestou. Je autentická a jedinečná. Emma je naprosto svá. Umí se mi postavit, což mě sice dost irituje, ale zároveň jí v tom nesmírně fandím a vážím si jí za to. Já jsem totiž hodně dominantní a nemůže to pro ni být jednoduché. Vyžaduje to silnou osobnost. Řekla bych, že děti obvykle chtějí v očích rodičů obstát, vyrovnat se jim.
Nepřemýšlela jste někdy nad tím, jak se popasují s vašimi úspěchy?
Upřímně, takhle o tom nepřemýšlím. Naopak věřím, že díky našemu přístupu k životu a výchově to takhle necítí a ani nebudou. Vidět úspěch u jiných je jako vidět špičku ledovce. Vidíte jen to krásné, načančané, pozlátko mediální prezentace. Ale doma vidí Emma s Cyrdou pod pokličku, jsou součástí procesu. Znají mámu načančanou na titulních stránkách časopisů, ale také upocenou, unavenou, někdy naštvanou, a vědí, kolik úsilí za tím úspěchem stojí. Oba póly jsou pro ně normální, jen tak je něco nerozhází. A ano, laťku mají nastavenou vysoko, ale už teď vím, že jejich cesta bude jiná. Budou na ni lépe připraveni, se všemi plusy i mínusy. Doma jim dáváme jasně najevo, že obstát musí chtít jen sami před sebou.
Zdoláváte osmitisícovky. Pomáhá vám to zvládat lépe i náročné životní situace?
No ano, hrozně moc! Dává mi to úplně jinou perspektivu, náhled na řešení problémů, na život. Někdy stačí jen odjet na víkend mimo domov a ukážou se vám nové úhly pohledu. A ty osmitisícovky jsou ještě o úroveň výš. Tam se doopravdy vrátíte k sobě samému, vnímáte svoji nicotnost, dojdete k pokoře. Zjistíte, jaké banality každý den řešíme.
Jak pracujete se strachem? Zažila jste někdy pocit, že byste se nemusela vrátit?
Strach je můj motor. Pokouší mě, nutí mě bojovat, být lepší, zabrat. V něžném objetí spolu plujeme jako ve víru tance. Kdo bude mít navrch, kdo koho povede? Tady ale nelze vyhrát, musí se na špičkách citlivě našlapovat, občas pokorně poslechnout, a jindy zas dominantně vést.
Strachu se můžu postavit, nebo ho přijmout. Nejdůležitější je se mu nepoddat. Pocit, že jsem na hraně, zažívám na každé expedici. Je to okamžitý záblesk uvědomění si křehké přítomnosti.
Dobře. Ale jak dosáhnete toho, že vás strach neovládne? Máte na to nějaké svoje techniky, pomůcky?
Stejně jako se emočně stoprocentně nevážu na osoby nebo věci kolem sebe, nedovolím ani strachu, aby mě ovládl. Absolutní strach je paralýza. Na horách v extrému pak konečná. Můžu prohrát, občas se musím bát, ale nechat se ovládnout strachem, to je luxus, který si nemůžu dovolit. Na to nepotřebuju žádnou techniku, to je způsob života, moje volba. Volba kontrolovat, žít a být zodpovědná za svůj život.
Jste první Češka, která vystoupala na tři nejvyšší hory světa. Je v tom i porce ega? Toužíte dokázat to, co před vámi ještě nikdo nedokázal?
Toužím zažívat extrémy nahoře i dole. Toužím se extrémně trápit, být ve společnosti několika málo vyvolených v prostředí, kam se většina lidí nikdy nepodívá, a pak se zas dekadentně rozmazlovat. Ráda si dopřávám i nakládám. Baví mě bořit stereotypy. Jsem holka, která se narodila u Vltavy a dotýká se hvězd z nejvyšších vrcholků, aby se pak zas vrátila domů ke své rodině. Potřebuju v životě být „nahoře“ i „dole“. Přestože nahoře fouká!
O knize Když žena píše ženě:
Čtrnáct rozhovorů s výjimečnými ženami: Abhejali Bernardová, Zlata Holušová, Kristina Höschlová, Veronika Sovadina Kašáková, Klaudie Kmentová, Klára Kolouchová, Martina Viktorie Kopecká, Eva Le Peutrec, Kristína Nemčková, Petra Nesvačilová, Pavlína Saudková, Andrea Sedláčková, Nora Vlášková, Jitka Vodňanská.
Každá je jiná nejen svou profesí, životním stylem a věkem, ale i tím, v co věří. Všechny do jedné napsaly dopis a odkryly v něm části svého nitra, střípky příběhů, myšlenek, lásky i pochybností. Věnovaly ho jiným ženám, ale i sobě samým, aby dodaly sílu nebo naději, aby zachytily okamžik či inspirovaly. V navazujících rozhovorech nahlížíme hlouběji. Odkrýváme, co zůstalo schované za slovy, a poznáváme osobnost každé z žen – jejich zkušenosti, profesní mezníky, které je formovaly, jejich touhy a vize, ale i zranění a nenaplněné příležitosti. Dopis je svědectvím okamžiku i nekonečnou inspirací. Kdy naposledy jste (si) nějaký napsali?
Napsat komentář