Oscarový režisér Jan Svěrák se vrací na literární scénu s novou knihou. Na úspěšnou prvotinu Bohemia, která byla beletristickou fikcí, navazují Světakrásy. A tady se už za nikoho neskrývá. Přečtěte si rozhovor, který poskytl Magazínu LUXOR!
Loni měl premiéru váš poslední film Betlémské světlo, letos vycházejí Světakrásy. Jak to všechno stíháte?
Vidíte, a já měl pocit, že se mi konečně podařilo celý rok nic nedělat. Po Betlémském světle a muzikálu Branický zázrak, které vznikaly loni na jaře, jsem opravdu „zavřel krám“ a poprvé v životě nedělal nic. Najednou jsem měl čas číst, pozorovat přírodu, věnovat se snům a tomu, co se ve mně vlastně odehrává. Pravda, okolí na to nereagovalo vždycky nadšeně, slýchal jsem věci jako „měl bys zase něco natočit“ a „máš povinnost k talentu“, ale když se tím nedáte zneklidnit, odměnou je vám blažený pocit z práce, která se odehrává uvnitř.
Občas jsem si něco zapsal, jen tak. Úvahu, vizi, sen. Mám na ploše složku, kam takové věci odkládám, takové, co nemají určení, ale přitom je chci zapsat a předat paměti počítače.
Byly tam už vzpomínky na jednoho psa z útulku, co s námi bydlel, na potápění s velrybami nebo na návštěvu u papuánských lidožroutů. Kromě toho, že to byly historky zábavné, měly kupodivu něco společného. Každá z nich nějakým způsobem otvírala nový pohled na otázku kdo jsme (my i naše civilizace), a jestli jdeme správným směrem. Ten nový pohled byl natolik zneklidňující, že mě pravděpodobně přiměl pootočit kormidlem vlastního směřování. Jen o kousek, o pár stupňů. Například mi došlo, jak jsem závislý na úspěchu, na potřebě stále něco někomu dokazovat a mohl jsem s tou závislostí začít něco dělat.
To se hned neprojeví, ale každý námořník ví, že několik stupňů rozdílu na dlouhé plavbě může znamenat, že dorazíte úplně k jinému ostrovu.
A tak se stalo, že když přišli z Euromedie, jestli bych nechtěl zase něco napsat, měl jsem vlastně polovinu hotovou. Stačilo psát dál, doplnit jednotlivé kapitoly obrázky, kterých mám plné bloky, a najednou to bylo hotové. Beru to jako pokračování práce, která se odehrávala uvnitř. Jen to trochu vyvřelo na povrch.
První kniha Bohemia byla fikce inspirovaná vaším životem, Světakrásy už přímo odhalují vaše nitro. Proč jste se tak rozhodl?
V Bohemii hrdina touží natočit anglicky mluvený film, dobýt svět, chce, aby mu všichni tleskali a dali mu tak světlo, protože on sám si na sebe a na svou cestu posvítit nedokáže. Tuhle potřebu má většina lidí s nízkým sebevědomím. Stávají se tak závislí na cizím hodnocení, to jsem dokázal myslím věrně popsat, protože to znám z vlastní zkušenosti. Díky téhle slabině se můj hrdina nechá vláčet vším tím dobrodružstvím, a protože to přežene, zůstane na konci s prázdnýma rukama a sám. Jak známo, tyhle okamžiky, kdy je člověk na dně, nemusí být nutně jen smutné prohry, mohou to být výzvy, příležitosti pro změnu. Na poslední stránce nechávám svého hrdinu, aby se zaposlouchal do tlukotu vlastního srdce. Jestli se za jeho hlasem vydá, to už Bohemia neřeší. A tady navazují Světakrásy, které popisují zlomové zážitky z cest nejen pozemských, ale také z výprav do vlastního nitra, do říše snů a za hranice vědomí, kam se v poslední době s oblibou vydávám. Tady už se nešlo skrývat za fiktivní postavu, to by nedávalo smysl. Niterné úvahy a zážitky na hranici běžné reality musí být autentické, aby něco vypovídaly. Proto je tenhle text osobní a otevřený. Věřím, že ta upřímnost bude bavit i čtenáře, protože pro mě byla osvobozující.
Překvapil vás úspěch Bohemie? Byl to impuls pro napsání další knihy?
To se nedá říci. Spíš mě začalo bavit psaní, které není scénář. Nemusíte se omezovat, jak se co natočí, jestli na to budou peníze, jste jen vy a klávesnice a možnosti jsou nekonečné. Odjíždím rád psát sám na chalupu, za pár dní se dostanu do takového meditativního stavu, že si mě třeba přijde prohlédnout veverka nebo očuchat myška, jestli už náhodou nejsem k jídlu.
Co vás teď baví víc, psaní, nebo režírování?
Asi je dobré to střídat. Ale v režírování jsem se teď zamiloval do divadla. Protože to je živé, nenatáčíte něco, co bude až později sestřiháno a za půl roku venku, divadlo se odehrává právě teď, je to živá interakce s diváky a každé představení je proto originál. Baví mě to samozřejmě také proto, že je to pro mě něco nového, a věřím ,že se ještě k režírování filmu dostanu. Mám přece tu „odpovědnost k talentu“.
Co chystáte dál?
Právě jsem dopsal divadelní hru. Jmenuje se Dobré ráno s Findou a měla by to být komedie. Tak se těším.
Jan Svěrák (* 1965) je český režisér a scenárista. Je absolventem FAMU, za svůj studentský film Ropáci získal tzv. studentského Oscara. Mezi jeho nejznámější filmy patří Obecná škola, Jízda, Tmavomodrý svět, Vratné lahve nebo pohádky Kuky se vrací a Tři bratři. Jeho film Kolja získal v roce 1996 Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. V roce 2019 vydal román Bohemia, který je scénářem k nikdy nenatočenému filmu.
„Tahle knížka je osobní. Obsahuje vzpomínky, sny a postřehy, které jsem měl potřebu zaznamenat, aniž bych tušil, že mají něco společného. Některé jsou veselé, jiné spíš dojemné až zádumčivé. Přesto mají něco společného. Natolik mě zasáhly, že jsem pod jejich vlivem měnil kurz svého dalšího směřování. Jako když kapitán lodi dostane nové souřadnice a pootočí kormidlem. Mohl by to být můj cestopis, pokud přijmete, že cestovat se dá nejen po Zemi, ale také v sobě, ve světě vnitřním. Kromě pozemských zážitků s jedním psem, velrybami a lidožrouty se tak dočtete i o výpravách do říše snů a vůbec za hranice mého vědomí. Tento druh cestování mě začal poslední dobou zajímat. Člověk se při něm něco dozví, víc se pozná, a ještě je to proti běžnému cestování méně časově náročné, nesrovnatelně levnější a uhlíková stopa žádná.“
Napsat komentář