Psychoterapeut Honza Vojtko věří, že se dá hodně zlepšit, když ke vztahům přistupujeme vědomě a nehodíme je lhostejně za hlavu při prvním náznaku potíží. V nové knize Prostě vztahy navíc rozehrává úvahy o fungování vztahů v mnohem širším chápání, než jsou jen vztahy mezi partnery. Prostě vztahy vychází už za pár dní – přečtěte si rozhovor, který autor při příležitosti jejího vydání poskytl Magazínu LUXOR, a také krátkou ukázku.
Jsou podle vás vztahy prosté, nebo prostě těžké?
To je věčná otázka, na kterou je ale těžké jednoznačně odpovědět. Pokud to má někdo hozené romanticky a věří, že pravá láska vše zařídí, ve smyslu, zamilovali jsme se a už se budeme milovat navždy, tak se muže zdát, že budou vztahy prosté. Pokud to má ale někdo hozené tak, že jsou vztahy utrpení, tak pro něj bude platit ta druhá varianta, že jsou prostě těžké. Tyto úvahy jsou totiž položené na takzvaných vztahových přesvědčeních, které se v nás vytvářejí nevědomky. Ale abych byl čitelnější, myslím, že většina z nás už ví, že každé vztahy, nejen ty intimní, si zaslouží péci. Jestli to budu vnímat jako těžkou práci, nebo přirozené „zahradničení“, to záleží na mně.
Dá se podle vás naučit v partnerských vztazích obstojně „chodit“? Nebo je to spíš náhoda, když vyjdou?
Myslím, že je už v 21. století víc než jasné, že pokud budeme ke vztahům přistupovat vědomě, dá se mnoho věcí nahlédnout a nějakým způsobem proaktivně oslovit a pracovat s nimi. Ale také je jasné, že intimní vztahy jsou provázané a propletené mnoha nevědomými strukturami, které prostě jen tak vědomím neoblbnete a budou mít na kvalitu našeho vztahu vliv.
A když to vezmu z druhé strany: je naopak možné vztahy vůbec nenavazovat?
Jsme sociální bytosti. To znamená, že nějaké formy vztahu proste bytostně potřebujeme. Ale nemusejí to být vztahy intimní. Takže to možné je. Ale další otázka zní, proč to člověk dělá, či nedělá?
Zda je to dobrovolné rozhodnutí, kdy ten jedinec buduje vztahy kamarádské, kolegiální, rodinné, ale nepotřebuje mít dlouhodobé vztahy, ale nezažívá pocit izolace. Nebo naopak by nějaké intimní vztahy rád, a i když má kamarády, tak si zoufá a hledá partnera nebo partnerku pro život.
V čem se nová kniha Prostě vztahy liší od vašich předchozích titulů?
Mel jsem potřebu dotknout se vztahů obecněji a ne jen těch intimních. Když využiju i předchozí dotaz, tak mnoho lidí prostě nechce navazovat jen ty blízké, intimní vztahy. Rádi by žili svůj život jinak než jen ve standardních stereotypních nastaveních žití v páru, mít děti a kariéru… Chtěl jsem v téhle knížce ukázat, jak moc je dobré věnovat se vztahu ke svému tělu, přátelům, rodině, práci, ale i k bohu a smrti.
V jaké životní situaci by si ji člověk měl přečíst? Komu pomůže a koho inspiruje?
Ted to nemyslím nějak klišoidně, ale opravdu si myslím, že si ji může přečíst člověk v jakémkoliv kontextu svého života. Může pomoci třeba právě lidem, kteří jsou sami a nechtějí být. Může jim odkrýt i svět mimo intimní partnerství, který může také napomáhat ke kvalitě života.
Jak se pozná, že vztah skončil, ať už jde o jakýkoli vztah? Je nějaké varování nebo pomůcka, díky kterým si člověk ušetří pochyby a marné trápení?
Tak na tohle je opravdu složité odpovědět. Většinou se uvádí, že některé ze signálů můžou být nedostatek komunikace, ztráta důvěry nebo jistoty, ale to jsou takové povšechné a vlastně i nebezpečné komentáře. To, že někdo nekomunikuje, nemusí vždycky nutně znamenat, že nechce být už se mnou ve vztahu. To, že ztrácím důvěru, také nemusí být jasným signálem, že máte jít od toho. To, že to takto významuji a cítím, je ve mně nějak spuštěno, samozřejmě vnějšími vlivy, ale je to moje vnímání toho, co se děje okolo. Já bych spíš odpověděl, že pokud dlouhodobě cítím tento kontext, je to signál to s partnerem či partnerkou otevřít. Začít se toho dotýkat a pokud se nic nezmění, zkusil bych využít služeb terapeutů.
A otázka na závěr, pověstná otázka „za všechny peníze“. Když se vás klient v terapii zeptá, co je nejdůležitější pro to, aby byl spokojený, co mu odpovíte?
Že je k tomu potřeba tak mnoho věcí! Ale teď mě napadá, že bych mu či jí pravděpodobně odpověděl, že hlavně mít nějaký přístup k sobě a ten neustále rozvíjet.
Člověk je sociální bytost. Potřebuje vyrůstat, žít a rozvíjet se mezi lidmi. Abychom se stali lidmi a zůstali jimi, potřebujeme jiné lidi. Proto tak dlouho zůstávají naše „mláďata“ ve svých rodinách. Tak se náš mozek roky učí řešit složité úkoly, adaptovat se na různé situace, rozvíjet se… Právě to nás učí lidé, kteří nás vychovávají. Většinou jsou to naši rodičové, ale ne vždycky. Máma s tátou, ale někdy i máma s mámou, táta s tátou, máma s babičkou, nebo jenom máma, nebo jenom táta, nebo teta… je to jedno. Mají to být lidé, kteří jsou okolo nás stabilně a dlouhodobě. Proto se těm, kteří na nás mají ten nejdůležitější vliv, říká „primární pečovatel nebo pečovatelé“. Tito lidé nám pomáhají nastavovat a rozvíjet naši „vztahovost“: vytvářet vztahy, vztahovat se ke světu, k věcem a k jiným živým bytostem, k prostředí a k myšlenkám, ke kultuře a k času, který nám byl dán… a k jiným lidem. Samozřejmě. Na stránkách této knihy se budu často dotýkat právě pojmu, jako je vztahovost, vztahování se a vztah. Mezi vztahovostí a vztahováním se je trochu rozdíl. Hned vysvětlím… Vztahování se je svým způsobem proces, který ukazuje na to, jak jednotlivci navazují a udržují vztahy s ostatními lidmi (nejenom). Zahrnuje různé aktivity mezi lidmi a jejich chování v těchto interakcích. Projevuje se ve formě komunikace, resp. toho, co si v rámci komunikace sdělujeme a tzv. významujeme – tedy vnějším spouštěčům dáváme náš subjektivní význam. Skrývá se v něm i sdílení zájmu, hodnot, emocionality a společně tráveného času. Stručně řečeno, vztahování se nám ukazuje, jak jednotlivec reaguje na druhé lidi v rámci vztahu, např. jak vyjadřuje emoce, jak řeší konflikty atd. Je to psychodynamický proces, který může být ovlivněn různými faktory jako osobnost, kulturní normy a zkušenosti. Vztahovost je sociálně psychologický termín, který ukazuje na kapacitu nebo schopnost navazovat hluboké a smysluplné vztahy s ostatními. Zahrnuje především empatii, otevřenost, citlivost a schopnost být v kontaktu s vlastními i cizími emocemi. Může také odkazovat na kvalitu vztahu, které jednotlivec má, a na to, jak tyto vztahy ovlivňují jeho pohodu a pocit štěstí či spokojenosti. Vztahovost je často považovaná za stabilnější vlastnost než vztahování se, které se zaměřuje na konkrétní chování a interakce. Zjednodušeně řečeno, vztahování se můžeme vnímat jako konkrétní akce a interakce, které jedinci podnikají, aby navázali a udržovali vztahy, zatímco vztahovost odkazuje spíše na schopnost, vnitřní motivaci a ochotu jednotlivce navazovat hluboké a smysluplné vztahy na emocionální úrovni. No a vztah je jejich výsledkem.
Napsat komentář