Jak to vypadá, když uznávaná dokumentaristka Helena Třeštíková nestojí za kamerou, ale sama odpovídá na otázky? Když se ptá její dcera Hana, vznikne otevřený a intimní rozhovor, ve kterém Helena vypráví o svém dětství, o profesním životě i o hrdinech svých filmů. V knize Hovory s mámou, která právě vychází, čtenář dostane ucelenou zprávu o jejím životě a díle. O tom, jak kniha vznikala, zase pro Magazín LUXOR vypráví dcera Hana.
Než vznikla kniha, natočila jste s mámou sedmidílný podcast. Jak se od sebe liší?
Ano, původně jsme točily podcast, ale do knihy jsme potom přidaly řadu upřesnění a detailů. Je v ní navíc i to, co v podcastech zůstalo nevyřčeno. Nebo jsme některé věci dopověděly. Takže v knize je toho víc, je to rozšířená verze. Určitě, přidaly jsme spoustu informací. Rozebraly jsme víc třeba některé momenty ze soukromého života. Na knihu jsme měly víc času a větší klid, takže to šlo. Čtenáři dostanou ucelenou zprávu o mámině profesním životě, ale také o naší rodině.
Nabízí se otázka, proč vlastně z podcastu vznikla kniha?
Protože jsem předloni najednou měla víc času vymýšlet bláznivé věci a rozhodla se, že s mámou natočím krátká videa na sociální sítě. To byl prvotní impuls. Bylo to během vánočních prázdnin, vyšlo to na sedm dní čili každý den jedno krátké video na nejrůznější témata. Jak slavila Vánoce, co si myslí o kráse atd. No a mělo to velký ohlas, dostala jsem spoustu reakcí a také spoustu dotazů, jestli toho nebude víc, větší rozsah nebo nějaký další formát. A já si uvědomila, že vlastně proč ne. A tak v polovině února začal vznikat podcast. Můžou za to tedy sociální sítě, ale za knihu může fakt, že se mi ozvalo nakladatelství Euromedia, jestli by z podcastu nemohla vzniknout i kniha.
Zase jste si řekla, proč ne?
Ano, přesně. Ale úplně tak jednoduché to nebylo, protože nerada zvedám neznámá čísla, mám z toho trošku hrůzu. Což je moje trauma z doby, kdy jsem byla radní pro kulturu na pražském magistrátu, protože z každého takového hovoru koukala hrozba nebo problém. V tomhle případě se to ovšem vyplatilo.
Během rozhovoru jste narazily i na méně šťastné chvíle a rodinná traumata. Jak jste s nimi naložily?
V mámině životě nebylo všechno zalité sluncem, byly tam složité momenty a bylo vidět, že si máma během povídání byla jistější ve chvílích, kdy jsme rozebíraly práci a profesní věci, než když se řeč stočila na soukromí. Nicméně rodinná traumata jsme otevřely, promluvily si o nich a zase je zavřely.
Šla byste do toho znovu?
Určitě ano, ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že jsem mámu vytěžila dost. Čtenáři se toho dozvědí opravdu hodně, takže další povídání už by nic dalšího nepřineslo. Ale ještě mám tátu. A brácha je úspěšný fotograf.
V anotaci píšete, že jste měla možnost zeptat se na vše, co vás jako dceru vždy zajímalo, a nebála jste se klást otázky, které se novináři pokládat ostýchají. Jaké to byly?
Jednak jsem věděla, na co se ptát, protože jsem mámino soukromí znala. Takže to mě odlišuje od novinářů, kteří samozřejmě tohle vědět nemůžou. Oni se většinou ptají na pracovní věci, na filmy, zatímco já znám mámin život a mohla jsem se zeptat na věci, které mi vrtaly hlavou, jako třeba jak dokázala mít v osmdesátých letech dvě malé děti a zároveň točit spoustu filmů naráz nebo jak zvládla padesátileté manželství s tátou. To jsou otázky, do kterých novináři zabrousí jen okrajově.
Co vám třeba máma říkala o letech před listopadovou revolucí?
Mě reálný socialismus jen tak líznul a myslím si, že obecně máme tendenci si dětství balit do nostalgického hávu. Ale beru to jako svého druhu dar, že jsem měla možnost zažít dobu nedostatku, že něco bylo vzácné. Když se pak objevila nutella nebo kinder vajíčko, tak to byla velká vzácnost. Beru jako hodnotu, že mám to srovnání.
Vy jste také filmová režisérka, dal vám rozhovor s mámou nějaké pracovní návody, nápady?
Tenhle konkrétní rozhovor mi spíš dal cenný čas, kdy jsme si s mámou mohly v klidu povídat. Běžně řešíte jen provozní věci, rychle proletíte, jak se kdo má, a tak. Ale my jsme měly čas na strukturovaný rozhovor a mohly jít do hloubky. Pokud jde o pracovní věci a různé triky, tak ty jsem okoukala už během dlouhé spolupráce.
Jak jste se na takový rozhovor chystala?
S mámou jsme si udělaly takovou kostru, co jsme v každé kapitole chtěly probrat. Je jich sedm, každá vychází zhruba na desetiletí, protože je jí 75. Ale občas dostala otázku, kterou nečekala.
Změnilo těch sedm hodin rozhovorů váš vzájemný vztah?
My se máme rády, máme ho dobrý, otevřený. Občas slýchám od kamarádek, že dcery s matkami mají komplikovaný vztah, tak to u nás není. Spíš byly momenty, kdy vztah máma–dcera volně přecházel do vztahu režisérka–producentka. Protože pro ni je práce koníček, tak pracuje nonstop, ale já jsem zrovna chtěla být jen dcera a užít si klidný nedělní oběd.
A změnil se váš pohled na ni jako na člověka a tvůrkyni?
Měla jsem díky těm sedmi kapitolám poprvé možnost projít celou její filmografii a změnil se můj obdiv k tomu, co všechno stihla. A vysvětlilo mi to i některé situace z mládí, kdy máma hodně cestovala, byla hodně zaneprázdněná, ale zároveň jsem neměla pocit, že by byla nepřítomná. Obdivuji, jakým způsobem zvládla kombinaci práce a rodiny. Když se mě někdo ptal, jaké to bylo vyrůstat s filmovou režisérkou, tak naprosto přirozené, ale já nevím, jaké by to bylo vyrůstat třeba se švadlenou. A že hodně cestovala, jsem brala jako součást toho všeho.
HANA TŘEŠTÍKOVÁ (* 1982)
Filmová producentka, režisérka a komunální politička. Po letech strávených produkcí reklam, filmů a festivalů založila svoji produkční společnost Produkce Třeštíková, ve které divákům představila několik úspěšných dokumentů, jako byli Šmejdi, Občan K. nebo Sbohem děcáku. Se svojí matkou natočily filmy o Lídě Baarové Zkáza krásou, portrét divadelníka Jakuba Špalka Život s Kašparem nebo portrét romského aktivisty a hudebníka Vojta Lavička: Nahoru a dolů. Sama pak režírovala pokračování úspěšného cyklu Manželské etudy: Nová generace.
HELENA TŘEŠTÍKOVÁ (* 1949)
Uznávaná dokumentaristka v Česku i ve světě. Proslavila se především tzv. časosběrnou metodou natáčení, kdy sleduje svého protagonistu mnoho let. Mezi její přední filmy patří cyklus Manželské etudy, portrét zloděje Reného, příběh narkomanky Katky. Vedle časosběrných filmů natočila též řadu portrétů, například Forman vs. Forman o Miloši Formanovi či Zkáza krásou o Lídě Baarové. V současné době chystá dokončení časosběrného portrétu zpěvačky Báry Basikové. Vyučuje na katedře dokumentu na pražské FAMU. Žije v Praze se svým manželem, spisovatelem Michaelem Třeštíkem. Má dceru Hanu a syna Tomáše.
O knize Hovory s mámou:
Helena Třeštíková vypráví v otevřeném a intimním rozhovoru s dcerou Hanou o svém dětství a dospívání, profesním životě i o hrdinech svých dokumentárních filmů. V sedmi kapitolách odpovídajícím vždy přibližně jednomu desetiletí jejího života se tak mimo jiné dozvídáme o tom, jak prožívala pražské jaro a proč nikdy neemigrovala, jak se seznámila se svým mužem Michaelem Třeštíkem i o jejích prvních pokusech o časosběrný film. Detailně se pak věnují začátkům slavných filmů, jako jsou Manželské etudy a René, ale i novým tématům let porevolučních. Neopominou tedy ani další významné dokumenty, jako je Marcela, Katka, Mallory nebo Soukromý vesmír. Celý rozhovor původně vznikl jako videopodcast z Heleniny pracovny. Hana měla možnost zeptat se na vše, co ji jako dceru vždy zajímalo, a nebála se klást otázky, které se novináři pokládat ostýchají. Kniha tak přináší zcela ojedinělou výpověď uznávané české dokumentaristky včetně mnoha doposud nezveřejněných informací jak ze soukromého, tak profesního života.
Tento rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v listopadu 2024, jeho autorem je Ondřej Bílek.
Napsat komentář