Alena Mornštajnová je jednou z nejčtenějších českých autorek. Její nový román Les v domě vyšel před několika dny a už sbírá pochvalné recenze ze všech stran. Při příležitosti jeho vydání autorka pro náš Magazín LUXOR napsala fejeton, ve kterém odpovídá na jednu z nejčastějších čtenářských otázek… Přejeme příjemné čtení!
Psaní je osamělá činnost, a tak občas ráda přijmu pozvání na setkání se čtenáři. Popovídám o vzniku svých knih, o procesu psaní, přečtu krátkou ukázku – tedy pokud na ni zbyde čas, protože většina příchozích už mé knihy četla a povídání o nich je pro ně daleko zajímavější. A pak přijde řada na otázky. Většina otázek se opakuje a jeden dotaz se dokonce objevuje s železnou pravidelností, a já na něj přesto nedokážu odpovědět. „Kterou ze svých knih máte nejraději?“ zeptá se někdo a očekává, že vyslovím název jednoho jediného titulu.
Jenomže já už jsem napsala šest románů a tři knihy pro děti. Ke každé knize se váže kousek mého životního příběhu, jiné vzpomínky. Slepou mapu, svou první knihu, jsem psala více než deset let – a to už je pořádný kus života! Naučila jsem se na ní rešeršovat a pracovat s textem. A vzhledem k dlouhé době, kterou jsem ji psala, se dá říct, že jsem se potrénovala i v trpělivosti. Další knihu, Hotýlek, jsem psala s lehkostí a s radostí z vyprávění. Během psaní první knihy jsem nashromáždila spoustu nápadů a teď jsem je konečně mohla použít.
Psaní Hany, která spatřila světlo světa jako třetí v pořadí a dostala mě do povědomí čtenářů, bylo dlouhé, neradostné a bolestné. Přivodilo mi bezesné noci, během nichž jsem se rozhodla přijít na jiné myšlenky tím, že napíšu knihu pro děti. Vymyslela jsem příběh o Strašidýlku Strášovi, které se bojí i vlastního jména, a tím se ze mě najednou stala i autorka dětských knih.
Psaní pro děti mě vrací do dětských let, do doby, kdy se svět zdál nekonečný a všechny možnosti otevřené, a tak záhy vznikl medvídek Teri z knihy Teribear a Kapka Ája.
Dva roky po Haně vyšly Tiché roky. V nich jsem zpracovala téma, které je mi jako člověku pracujícímu s jazykem, velmi blízké, a napsala jsem knihu o nutnosti komunikace ve vztazích, o slovech, jimiž můžeme pomoci, ale i ublížit. Protože se snažím posouvat dál a chci, aby každá má kniha byla jiná, vymyslela jsem příběh z alternativní historie. Položila jsem si otázku, jak by asi vypadal náš život, kdyby v roce 1989 dopadly listopadové události jinak. V knize Listopád jsem vytvořila svou verzi alternativní historie, jednu z tisíců možností toho, jak mohl náš život vypadat.
A teď jsem dopsala svou šestou knihu pro dospělé čtenáře. Neuváženě jsem slibovala, že už nebudu psát smutné knihy, že se pokusím napsat něco humorného, povzbuzujícího. Zmýlila jsem se.
Les v domě je kniha o lžích, které je těžké napravit. Je o tom, že zlo má mnoho různých forem. Někdy je zjevné a rozpoznatelné na první pohled, jindy nenápadné a plíživé a lidé je páchají prostě jen tím, že se tváří, že ho nevidí a nic proti němu neudělají. Je to kniha o tom, že být dobrým člověkem je těžké, protože to mnohdy vyžaduje velkou odvahu. Snadnější je mlčet a nezasáhnout. To platí v malém světě rodinných, přátelských a sousedských vztahů právě tak jako ve světě velkých rozhodnutí, která utvářejí dějiny.
S tímto tématem jsem žila poslední dva roky a teď jsem se s postavami knihy musela rozloučit a poslat je napospas odsudku čtenářů. Vím, že je budou odsuzovat, ale já se jich všech – tedy skoro všech – budu zastávat, protože je znám skrznaskrz, znám jejich nejskrytější stránky, myšlenky, pohnutky i bolesti. Napsala jsem je tak, aby nás varovaly před chybami, kterých bychom se mohli dopustit. Napsala jsem je jako zrcadla našeho špatného já.
Do každé knihy vkládám kus svých myšlenek, své energie. Proto nikdy nedokážu říct, že mám některou raději než ostatní.
Vlastně už teď žiju s další knihou – nebo bych možná měla říct s knihami, protože právě teď jsem ponořená do dětského světa a snažím se napsat knihu, která by potěšila nejen mě, ale i malé čtenáře. A až se z něj vynořím, pustím se do dalšího románu. Hromádka knih připravených k rešerším už pomalu narůstá…
O novince Les v domě:
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.
Nejčtenější romány Aleny Mornštajnové:
Napsat komentář