Herec Daniel Krejčík před pár lety jak kometa vtrhl na divadelní prkna a září tu stále, ať už v představení Vlaštovka nebo Dánská dívka. Málokdo o něm ale ví, že vyrostl v „pohřebácké rodině“ v Sobotce. O životě blízko smrti napsal knihu Hájemství, ve které si zatančil uhrančivé literární tango s černým humorem. Povedlo se mu to brilantně – možná i proto, že smrt vnímá jako neustálou připomínku toho, že toho musíme za život stihnout co nejvíc. Přečtěte si rozhovor, který při příležitosti vydání Hájemství poskytl Magazínu LUXOR!
Vyrostl jste v rodině, která měla vlastní pohřební službu, neurazí vás na úvod otázka, jak si představujete svůj pohřeb?
Vůbec mě neurazí, ba naopak, těší mě, že někoho zajímá i můj pohřeb! Většinou mi lidé vypráví, jaký pohřeb nebo způsob pohřbení by si představovali oni sami. A já si to pak píšu jako poznámky k jejich jménům ve svém adresáři v telefonu. Mám tam lidi uložené třeba jako: Monika – houbová rozložitelná eko-rakev, Martin – spálit! To je jeden můj ex, toho jsem chtěl v daný moment spálit i zaživa, tak zpětně nevím, jestli to nebylo spíš moje přání ho při rozchodu spálit zaživa. Jitka – do hrobky rodičů z tátovy strany. A co se mě týká? Já mám moc rád moderní sochy, jednou bych si nějakou takovou přál mít. Místo pohřbu by mi ji mohli slavnostně odhalit a byli by u toho všichni ti, co je mám uložené v telefonu s poznámkami o jejich pohřbu. To by mi udělalo největší radost.
Máte oblíbený hřbitov? Kde?
Mám jich spoustu! Vyrostl jsem na hřbitově v Sobotce, kam jsem chodil pomáhat babičce uklízet a ometat hroby, táta tam měl márnici a jezdilo se tam denně. Je to na krásném místě, pod zámkem Humprecht a s výhledem na celé město. Ten je moje srdcovka. Teď žiju v Praze a rád chodím na Olšanské hřbitovy. Uklidňuje mě se tam procházet, nejlíp se tam potichu učím texty na natáčení nebo do divadla. Ať mají ti mrtví i po smrti aspoň trochu té živé kultury. A do třetice, židovský hřbitov Podbřezí v Orlických horách. Narazil jsem na něj úplnou náhodou při procházce k tamnímu zámku Skalka. Je to lesní hřbitov ze 17. století, uprostřed hvozdu, vedle kamenné zídky jsou přírodní kaskády, skoro malé vodopády. Tam jsem měl pocit, že mi došla slova, jak nádherné to místo je.
Jak vnímáte smrt?
Jako neustálou připomínku toho, že toho musím za život co nejvíc stihnout. Abych měl pocit, že jakmile za mnou smrt přijde, zavřu oči, řeknu si, že jsem prožil život, jak nejlíp jsem se s ním uměl poprat i pomilovat, nasadím si úsměv a budu mít pokoj. Rád spím, když můžu, dokážu klidně naspat i dvanáct hodin denně. Takže jedinej strach mám z toho, aby se mi něco hezkého zdálo. Třeba o lidech, který jsem tady poznal a vpisoval si je do svého srdce.
Jak vnímáte, že u nás pohřby mají většinou depresivní atmosféru plnou svíravého smutku? V jiných kulturách se k pohřbům často přistupuje spíš jako k radostné oslavě života zemřelého.
Uznávám to, že se každý má rozloučit, jak on sám uzná za vhodné. Těžko se bude radostně loučit rodina se smrtí malého dítěte, ale odejde-li jim poklidně stoletý dědeček, je namístě, aby byl pohřeb oslavou života. Nepojmenovával bych pohřební rituály jako depresivní, pohřeb je tu od toho, abychom si prožili poslední chvíle se svým milovaným – někdo pláče, někdo se usmívá s vděčností za společně prožitý čas, někdo se kaje, prosí za odpuštění, jiný v hlavě srovnává účty. Pohřby nejsou tolik o kulturních zvycích jako spíš o emocích jednotlivých účastníků. Pokud máte v srdci smutek, tak i kdyby na pohřbu hrálo „Já chci žít nonstop“ od Michala Davida, tak ho neošálíte, aby se radovalo. Myslím si ale, že je pohřeb důležitá tečka pro mysl všech, kterých se odchod blízkého týká. Pohřeb je hlavně o smíření. Někdy i sám se sebou.
Kde se cítíte bezpečně?
Ve svém útočišti, ve svém vlastním hájemství. Tam, kde můžu poslouchat svoje srdce. A pak už je jedno, jestli je to v bytě v Praze, na rozpadlým zámku nebo v márnici.
Kdy jste vlastně začal psát?
Poprvé jsem začal psát chvíli poté, co vypukla válka na Ukrajině a na zchátralém zámku, kde jsme tou dobou s mým partnerem Matějem bydleli. Ubytovali jsme dvacet žen a dětí z Ukrajiny. Žili tam s námi rok pod jednou střechou, sdíleli jsme jednu kuchyni a dvě koupelny, byla to hodně formativní a náročná doba. Zažili jsme tam toho spoustu – jedna žena porodila, jiná zemřela, zůstal nám tam její sirotek, do toho neustálé emocionální kolotoče, kdy se ženy dozvídaly, jestli ještě stále stojí jejich dům či žije jejich muž. My pro ně byli průvodci do nového života, důvěrníci i opory. Bylo to hodně náročné na psychiku i pro nás, abychom to všechno s odstupem zvládali, dělo se toho tolik…
…že jste to potřeboval zaznamenat.
Ano, začal jsem psát deník. Na instagram. Začalo mi pomáhat si každý večer sednout a napsat záznam, hledat to pozitivní v celém tom pekle, zaznamenat tu dobu. Byla to pro mě terapie, starosti jsem vložil z hlavy do písmenek. Začaly to číst tisíce lidí, pak přišla nabídka napsat knížku. Paradoxně jsem tou dobou nenapsal knížku o soužití s utečenci, ale o tom, jak jsme si pořídili zámek, začali ho opravovat, o lásce dvou mladých lidí. Když mi bylo ouvej, psaní mě vracelo do vzpomínek, někdy humorných, někdy dojemných. A najednou, když jsem se tak vracel ve vzpomínkách ke všem naším peripetiím, jsem o nich dokázal psát s nadhledem, humorem, a ulevilo se mi. Stejně jsem psal i Hájemství. Po náročném období s Matějem jsem se vrátil po dvanácti letech zpátky ze zámku do domu rodičů a začal jsem psát. V pohřebce se dobře píše, je tam ticho. (smích)
Ticho léčí a psaní taky.
Překvapil vás úspěch vašeho debutu Nadělení?
Dodneška si myslím, že se musel stát nějaký zázrak. Jsem herec, nikoliv spisovatel. Nekalkuloval jsem s tím, abych napsal nějaký megahit, psal jsem ze srdce, podle sebe. Ten zájem, úspěch, chcete-li, byl ohromný. Možná i díky tomu jsem se ve druhé knížce nebál být otevřenější a upřímnější ještě mnohem víc. Vlastně úplně. Teď jsem z toho, jak ji čtenáři vezmou, obrovsky nervózní. Píšu o sobě, nehraju si na žádné alter ego, a tak se bojím, že když je ta knížka zklame, zklamu je i já. Ale zase věřím, že když někomu nabídnete srdce na dlani, ostatní to přiměje vážit si vaší odvahy.
V čem je tedy novinka Hájemství jiná než předchozí Nadělení?
Hájemství je obsahově barevnější, rozmanitější a upřímnější. Po prvních pár kapitolách, které čtenáře uvádí do naší rodinné pohřebácké minulosti, vyšperkované pár historickými zajímavostmi, se dostane do příběhu takové normální, obyčejné funebrácké rodinky. Chvíli je to milá, rodinná, nostalgická a doufám, že i zábavná jízda o dětství malého kluka mezi rakvemi na přelomu milénia na malém městě, a o jeho střetu s tím, že jeho zázemí není úplně typické. Pak je to taky o jeho velkém snu být hercem. Jakmile ale chlapec dospívá, začne být knížka hlubší, upřímnější. A taky začne být hodně o jeho rodičích. Mých rodičích. Jsou tam kapitoly, u kterých jsem plakal, když jsem si na ty příběhy vzpomínal. Snažil jsem se být stejnou měrou zábavný i dojemný a upřímný.
Kdybyste se mohl stát libovolnou literární postavou, jaká by to byla a proč?
Myslím, že bych se chtěl stát buď Babičkou od Boženy Němcové nebo Harry Potterem. Ale spíš tou Babičkou. Kdybych byl Babičkou já, udělal bych na Starém bělidle pořádnej virvál, prostě čóro móro, aby se z tý knížky stala mnohem dobrodružnější literatura a všichni si čtení zamilovali. Třeba by mohla vždycky v noci odlétat na koštěti z Bělidla do Bradavic. Ona by tam učila mladý kouzelníky skákat přes plot pro pírko, oni by ji zase proškolili ve famfrpálu.
Umíte si představit svá literární díla adaptovaná jako divadelní hry nebo film?
Hájemství je podle mě skvělý materiál na filmový scénář. Kdyby přišel nějaký producent teď, měl bych i chuť dát těm knížkám filmovou podobu. A režírovat bych to určitě nechtěl, přál bych si sám sebe alespoň zahrát, vždyť jsem hlavně herec.
Máte rád černý humor?
V pohřebce ho máme ještě radši než černý kašel. A to i přesto, že se na černý humor oproti tomu kašli neumírá!
Vše má svůj začátek a konec. Jaký epitaf by mohl mít závěr vaší knihy Hájemství?
Přál bych si, aby tu ten příběh zůstal napořád pro všechny, co ho budou kdy potřebovat. Pobavit se, pochopit, najít cestu zpátky ke svému rodiči nebo dítěti, nebýt sami. Vzít si na paškál to, čeho se bojíme, zasmát se smrti a pochopit život. Knížkám bych celkově psal epitafy nerad, ať jsou nesmrtelné všechny. Stejně je u nás v pohřebce tolik práce, že už by neměl nikdo čas je pohřbívat.
Ukázky z knihy Hájemství:
O babičce pohřebačce
V roce 1990, v době, kdy socialistické podniky, kam pohřební služby spadaly, braly za své a systém se měnil, ve větru podnikavých devadesátých let s dědou Edou převzali pohřební služby v Sobotce na sebe a založili si vlastní firmu Pohřební služba Krejčíkovi: Když do země, tak ode mě.Najednou mi přišlo, že moje babička je mnohem víc hustá, než jsem si do té doby jako dítě myslel.
Všechno mrtvý?
Přijel jsem do Sobotky, po delší době. „Ahoj tati, jak se máš? Všechno mrtvý?“ pozdravím tátu, když za ním kráčím do rakvárny. „Všechno mrtvý, takže dobrý. To seš hodnej, že ses stavil.“ Táta odloží krajku, kterou dozdobuje rakev, a jde mě obejmout. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptám se ho, když vidím, kolik jich musí ještě dneska připravit. „Jestli si to ještě pamatuješ… Tak si vem bouchačku a nastřel tam tu krajku po obvodu,“ řekne a hodí ji po mně. Chytnu ji v letu, odložím si na stůl klíče od auta a začnu do pistole dávat sponky. „Práce je hodně?“ zeptám se ho. „Je podzim, začínají deprese, teď je hodně sebevrahů,“ odpoví táta zcela profesionálně. „To nemáš moc rád, viď?“ snažím se navázat v hovoru. „Nemám. Lidi by si měli vážit života. A navíc na to sundávání oběšenců ze stromů už jsem přece jenom trochu starej,“ pokračuje táta. „Už aby to převzali mladší.“
O knize:
Říká se, že děti si vybírají, do jaké rodiny se narodí. Dan si tím tak jistý není. Anebo měl jako embryo mnohem černější smysl pro humor než osud, který ho čekal. Narodil se do rodiny, kde se již po několik generací dědí pohřebácké řemeslo, v malebném městě v Českém ráji, v Sobotce. Dan měl být pátá generace, která se rodinné pohřební firmy ujme. Jak si člověk v tak drsném prostředí vytváří své vlastní hájemství, prostor, kde se cítí bezpečně? Dají se hledat příležitosti i tam, kde jsou navenek překážky? Výletem do své vlastní rodinné historie Dan zkoumá, jestli v něm překážky náhodou neprobouzí vlohy, které by za lepších okolností zůstaly spát navěky. Co nás dělá takové, jací jsme?
Napsat komentář