Nebála se změnit svůj život a opustit vše nefunkční, aby našla novou lásku a radost ze života v jiné zemi. A svůj příběh teď sdílí v autobiografickém románu Láska ve špičce italské boty, který u čtenářů sklízí upřímné nadšení. Přečtěte si rozhovor s autorkou Blankou Malou pro Magazín LUXOR.
Láska ve špičce italské boty je Vaše velmi úspěšná prvotina. Kdy Vás napadlo sepsat svůj životní příběh?
Neměla jsem ambice psát knihy ani se stát spisovatelkou. O svém životě jsem také nechtěla světu nic sdělovat. Ale sešlo se to tak nějak náhodou…
Po mém odchodu do Itálie byl jedním z komunikačních kanálů pro mé přátele a známé Facebook. Tam jsem občas napsala nějaký příspěvek o tom, jak se mám a jak se na jihu Itálie žije. Mělo to ohlasy a moji přátelé mi psali, že by uvítali, kdybych založila svůj blog. To jsem odmítala. V polovině srpna 2022 se pod jedním takovým příspěvkem na Facebooku o mém životě v Kalábrii objevil komentář typu, proč to tedy nesepíšu do knihy! To, jak jsem se seznámila se svým italským partnerem, co mě vedlo k odchodu do nejchudšího italského regionu a také opustit post moderátorky veřejnoprávního média. Reagovala jsem na to doslova slovy: „Kniha? To je nesmysl. Kdo by to prosím vás vydal?“
Napsala mi ale Marie Palenčárová z nakladatelství Kazda s tím, že by opravdu stálo za to můj životní příběh sepsat a propojila mě s nakladatelem, panem Václavem Kazdou. Vyměnili jsme si pár e-mailů a vše se dalo do pohybu. V polovině října jsme se s nakladatelem sešli v Římě, o příběhu si pár hodin povídali a já večer odjížděla z Říma do Kalábrie s tím, že knihu opravdu do jara napíšu ve spolupráci s nakladatelstvím Kazda. A tak se i stalo. Byla to na první dobrou vzájemná důvěra, která zafungovala.
Ale s nakladatelstvím Kazda jsem se setkala už o něco dřív, než jsme se poznali osobně. Prostřednictvím knih, o které se mnou posluchači soutěžili v dopoledním vysílání Českého rozhlasu a které se mi tenkrát moc líbily, protože to byly kvalitní knihy především o přírodě a cestování. Takže s nakladatelstvím Kazda jsme si byli asi souzeni. 🙂
Pozitivní reakce na knihu neberou konce, musím říct, že kromě čtivé formy se ve Vašem příběhu tak trochu najde každá žena, byl to záměr, nebo spíš je to prostě život a my všechny máme podobné pochybnosti, starosti i radosti…?
Nebyl v tom záměr a reakce tolika žen mě samotnou překvapily. Asi zafungovalo to, že jsem se snažila nic nepřikrášlovat a psát o věcech a situacích, které se nám ženám, matkám a manželkám dějí opravdu tak, jak je život přináší. Nikdo z nás přece neplánuje třikrát se vdát a třikrát se rozvést. A přesto se to stává. Sedla jsem si k počítači a bylo to tak, jako bych to vykládala své kamarádce, se kterou jsem se od základky neviděla a která o mém životě nic neví a chce to všechno povyprávět. A tak trochu to byl také rozhovor s mým vnitřním dítětem, které mi pomohlo uzdravit sebe sama.
Kniha není jen milostným příběhem, ale je i velmi inspirativní. Ve zralém věku jste se rozhodla opustit vše nefunkční a začít znovu, dát šanci novému životu, muži i zemi. Kde jste vzala odvahu?
Odvaha souvisela s tím, že jsem se opravdu dostala do bodu, kde už nešlo žít takový život, jaký jsem žila. Bylo to buď a nebo, ocitla jsem se na životní křižovatce. Buď jsem mohla dál setrvat v něčem, co mě den po dni ničí, anebo zariskovat a změnit spoustu věcí, především změnit postoj sama k sobě. Jaký vztah máme sami k sobě se opravdu zrcadlí do chování lidí vůči nám. Začala jsem tedy u sebe a to, co následovalo, bylo trochu jako v pohádce. Přede mnou byla cesta pohodlná a přímá, která vás zavede nejspíš do pekel, a byla tu také ta, která je plná klestí, ale na konci které je kouzelná babička, která plní přání, nebo dokonce zámek a možná i krásný princ. Takže já si vybrala tu s klestím a princem. 🙂
Moc se mi líbí Váš životní postoj, a to, že by člověk neměl setrvávat v nefunkčním vztahu, ale naopak někdy zariskovat a jít si za svým. Co pomohlo Vám se rozhodnout?
Rozhodnutí udělat zásadní změnu ovlivnilo i to, že už jsem nechtěla své dceři dávat příklad v podobě divadla a bezcenného vztahu pro její další život. Do manželství vstupujeme s nadějí, že náš vztah přetrvá do konce života, a když to tak není, tak se ho snažíme resuscitovat pro udržení rodiny, zvlášť když v ní jsou děti. I já jsem se o to nějakou dobu pokoušela, ale pak jsem pochopila, že to nemá smysl. Jsem přesvědčená o tom, že pokud spolu partneři zůstávají jen kvůli dětem a třeba dlouhé roky, má to negativní dopad na všechny zúčastněné. A toho jsem nás všechny chtěla ušetřit. Bohužel jsem nepočítala s tím, že po takovém kroku se od druhé strany také nemusíte dočkat respektu a úcty jako rodič, ale i to je život a musíme se s takovými situacemi umět vyrovnat.
Když se člověk začte, má pocit, že se přenesl někam na jih, dokonce je v knize uvedeno i pár italských receptů. Chtěla jste tak čtenářům přiblížit Vámi milovanou zemi a kuchyni naplno?
Itálie je země, ke které kromě moře, hor a kulturních památek neodmyslitelně patří i dobrá káva a skvělé jídlo. Jestliže tedy popisuji ve své knize Itálii, ve které teď žiji, bez jídla a místních specialit se to samozřejmě neobejde. I to patří k běžnému životu a pro Italy je navíc jídlo – a společně strávený čas u něj – opravdu jejich kulturou.
Nápad přidat pár receptů, které opravdu vařím a mám je vyzkoušené, se tak nabízelo a podle ohlasu čtenářů jsou v knize vítaným bonusem. Moc mě těší, že po přečtení knihy mají čtenářky chuť koupit si prosecco a odvahu rodině naservírovat místo nedělního řízku italské krémové risotto s chřestem.
Myslím, že každý, kdo si přečte Vaši knihu, touží vědět, jak to bylo dál… Píšete pokračovaní? Prozradíte, jak Váš příběh pokračuje a jak se máte dnes?
Ano, pokračování se nabízí, protože ten příběh žiji každým dalším dnem. Jižní Itálie mým druhým domovem nadále zůstává, mám se hezky a z ohlasů na knížku a zpráv od čtenářek, které do Kalábrie přijíždění i s ní a chtějí ji podepsat, mám velkou radost. Ta je i hnacím motorem proto, abych ve psaní pokračovala. V tuto chvíli vám mohu slíbit, že se budu ze všech sil snažit o to, aby Láska ve špičce italské boty měla na jaře „mladší sestřičku“.
Jaké knihy a autoři inspirují Vás?
Žiji na jihu Itálie, kde se v létě tráví většina času venku a spát se chodí nejdříve po půlnoci. V jednu v noci, kdy chodím spát já už na knížku opravdu nálada není. Kradu si tak chvilky na čtení u moře, ale to je tady tak krásné a čisté, že po pár minutách knížku odkládám a užívám si raději slané vody. V plážové tašce si už týden nosím Malého prince v italštině, kterého jsem objevila v bazaru knih v Tropee, své místo v ní má občas i Jirotkův Saturnin, který mě snad nikdy neomrzí, a v poslední době se mi líbila tetralogie Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. To, co plánuji nadělit sama sobě pod stromeček, je knížka Aleny Činčerové a Barbory Jarošové Kinské Modrá krev.
Rozhovor vznikl pro Magazín LUXOR a jeho autorkou je Jana Brázdilová.
Když je vám třiapadesát, jste sice úspěšná rozhlasová moderátorka, ale v osobním životě za sebou máte dva rozvody a ani ve třetím manželství se necítíte šťastná, k dalším životním změnám už příliš odvahy nemáte. I přesto se Blanka jednoho rána probudí, najde v sobě sílu vzdát se pohodlného postu manželky, požádá o rozvod a odjede sama na dovolenou do Kalábrie. Netuší, že jedno přání, které zcela nevinně napsala na lístek v kostelíku v Tropee, se začne den po dni pomalu plnit. Nechte se vtáhnout do příběhu, který píše sám život a který se odehrává na mysu Capo Vaticano ve slunné Kalábrii, v pověstné špičce italské boty, která tolik okouzlila autorku.
Napsat komentář