I když hrál Alan Rickman většinou padouchy, ve skutečnosti byl laskavý a starostlivý. Jak ukazují jeho deníky, herectví pro něj nebylo pouhým prostředkem úniku, ale prostředkem k lepšímu pochopení toho, co znamená být člověkem. Nyní jeho osobní zápisky vyšly v knižní podobě – Deníky Alana Rickmana shromažďují celých 22 let deníkových záznamů, vzniklých v letech 1993–2016. Přečtěte si ukázku z knihy a nahlédněte do mysli tohoto hereckého velikána!
22. srpna 1993
Vyšel jsem z Caprice a sháněl taxi, fotograf se mnou hrál na kočku a myš – zjevně chtěl „nasranou“ fotku. Tak teď má záběr mého „nasraného“ temene.
23. září 1993
Dneska se kolem plazí ďábel, až jsem z toho nervózní. Svůj podíl na tom má únava a nedostatek opravdové diskuse, a tak je dobře, že se do toho Simon odpoledne pustil. Šílenství je nutné lokalizovat a ukázat. Do toho obávaný tisk, a dokonce i mezi publicisty nezadržitelná touha srovnávat jednu práci s druhou – bylo X těžší než Y? Ne, X=X a Y=Y. Nebuďte líní. Večer jsem se rozčílil. Spoluhvězda (Amanda Oomsov, pozn. redakce) je z něčeho unavená, takže se zkrátily zkoušky. Bez diskuze.
6. října 1993
Celý den sedím před zrcadlem. Ať jsem v takové situaci jakkoli dlouho, nikdy se mi nepodaří spatřit tu hrůzu, kterou dokážou zachytit fotografové. Jak se toho pak zbavit? Ve svých rysech pátrám po všech těch hrbolcích, vráskách a nerovnostech, kterých jsou jejich záběry plné…
2. května 1995
Budíček v 6.15 na můj první skutečný den natáčení Rozumu a citu. Líčení a účesy jsou výsledkem jemného vyjednávání – hlavně vlasy. Nakonec vítězí nahřáté natáčky.
26. května 2002
A také – ach, je tam i Meryl… tedy Streepová. Ukáže se, že je vtipná a má ráda drby. Ale je to náročné – kdo jiný vypadá jako Meryl Streepová? Nelze na ni nezírat…
19. května 2004
Baltimore → Los Angeles.
Neskutečná kocovina. Tohle musí přestat. Nemůžu se tu takto potácet – s hlavou (Čí hlavou? Jakou hlavou?) odpojenou od krku, nohy, co si žijí vlastním životem. Tohle se myslí tím, že je alkohol jed?
23. května 2004
New York.
16 hod. Harry Potter 3. Světová premiéra. Při příjezdu do Radio City si člověk připadá jako člen Beatles. Tisíce fanoušků řičely, když jsme vystupovali z auta, nebo trochu vykoukli. Největší křik sklidil Daniel Radcliffe, ale adrenalin to byl pro všechny. A to nemluvím o tom, jaké to je vyjít na pódium před 6 000 lidí.
3. března 2008
6.45 Vyzvednutí. Astronomická věž a Brumbálova smrt. Té scéně překvapivě chybí dramatičnost – na papíře –, ale to je příčina a následek scénářů, které musí osekat (zploštit) příběh. Nevíme – nebo si nepamatujeme – toho dost o záměrech našich jednotlivých postav, abychom jejich problémům porozuměli. Nebo se o ně zajímali. Chytře jsem argumentoval (dnes úspěšně), že Snapeova replika „Dal jsem své slovo. Složil jsem slib,“ je matoucí a nadbytečná. „Musel jsi to říct?“ ptala se Rima, když jsem přišel domů.
„Ne, ale vsadím se, že zítra se tomu nevyhnu.“
23. května 2015
Praha
5.30 Vyzvednutí → Heathrow. 7.20 do Prahy.
Prošel jsem se po Karlově mostě, pak si dal oběd na terase s výhledem na řeku. Zbytek dne mi poněkud splývá, zčásti kvůli nekonečným zábleskům od desítek fotografů, kteří se do toho obuli – ty fotky se stejně nikam nedostanou. Tisková konference, rozhovor pro televizi, převzetí ceny, dvakrát uvádění KZ v kině, soukromý večírek (teď už mám vážně jet lag) v úchvatné obecní síni. Rád jsem po 30 letech viděl J. – J. A., a také setkání
s Kim Novakovou – zajímavá a zajímající se žena, opravdu potěšení. „Právě jsem hrála s Jimmym Stewartem.“
Ze všech rozporů mého báječně rozporuplného přítele je tento asi ten nejvýraznější – kombinace jeho nesmírné péče a chladné odtažitosti. Samozřejmě, že nebyl odtažitý. Byl stále více než přítomný. Jeho neproniknutelnost byla částečně ochranným štítem. Pokud se k němu někdo přiblížil, například s poděkováním či jen obyčejnou otázkou, setkal se s tak hlubokou laskavostí, jakou by ti, kdo ho neznali, sotva očekávali. A samozřejmě, že nebyl z těch, které nelze vytočit. Já ho dokázala vytočit jako málokdo, a když se mi to povedlo, strašně se zlobil a mně to udělalo nesmírnou radost. Byl velkorysý a náročný. Nebezpečný a komický. Sexy i bezpohlavní. Mužný i poťouchlý. Temperamentní i mdlý. Pedantský i bezstarostný. Můj seznam je nekonečný.
– Z předmluvy Emmy Thompson, jeho kamarádky a kolegyně
ALAN RICKMAN (1946–2016)
Britský herec, který se ve filmu proslavil postavou zločince Hanse Grubera v prvním díle Smrtonosné pasti, jako Vévoda z Nottinghamu v Robinu Hoodovi, později pak jako Severus Snape ve filmovém zpracování příběhů Harryho Pottera. Vystudoval přitom grafický design na Royal Academy of Art a se svou životní partnerkou Rimou žil v Notting Hill. Zemřel v roce 2016 na rakovinu.
Tento článek vyšel v Magazínu LUXOR v červnu 2023.
Napsat komentář