Jmenuji se Tara, ale to pro tenhle příběh není důležité. Podstatné je, že jsem soukromý detektiv a povolali mě k vraždě do hotelu Prezident, ve kterém se ten den konala konference o Agathě Christie.
Zavražděný se jmenoval Rus Vasilenko. Údajně mafián, ale nahlas to nikdo neřekl. Vasilenkovi někdo podřízl krk v jeho apartmá.
Najala mě paní Vasilenková. Jejímu manželovi už delší dobu chodily výhrůžné dopisy, v nichž mu vyhrožovali smrtí, a má klientka mi prozradila jméno člověka, kterého podezírá. To mi ale k ničemu nebylo, já potřebovala najít toho, kdo držel nůž a řízl.
Ve vestibulu mě zaujala cedule s programem konference. Od devíti do desíti přednáška: Agatha Christie jako feministka, od desíti do jedenácti rozbor knihy Zapomenutá vražda a od jedenácti do dvanácti rozbor Opony. Potom následoval oběd, ale to už mě nezajímalo.
Tělo bylo nalezeno několik minut po dvanácté. V jedenáct volal Vasilenko manželce a asi v půl dvanácté zahlédla pokojská nějakého vysokého hnědovlasého muže, který se podle jejích slov kradl chodbou. Nyní tvrdila, že vypadal podezřele, ale to jsem brala s rezervou, protože ho viděla jen zezadu.
V jednom ze salónků jsem našla dva policisty, kteří měli případ na starosti. Mohli mě vypoklonkovat, ale neudělali to. Ne kvůli mně, kvůli novinářům. O mně je známo, že mám proříznutou pusu, a muži zákona nechtěli riskovat, že si o sobě druhý den přečtou něco, co by se jim nelíbilo. Sedla jsem si stranou a sledovala výslech.
Ano, slyšíte dobře. Podařilo se jim najít tři podezřelé, kteří neměli na dobu vraždy alibi.
První podezřelý byl novinář z týdeníku pro ženy. Potil se a mírně zadrhával. „Byl jsem na přednášce o feminismu a potom jsem hledal paní doktorku, abych ji požádal o pár slov pro naše čtenářky. Agatha Christie jako feministka, to je velice slibné téma.“ Policisté si to nemysleli, víc je zajímalo, kde byl od jedenácti do dvanácti. „Vždyť vám říkám, že jsem hledal tu přednášející. Prolezl jsem snad celý hotel a doktorka nebyla k nalezení. Určitě mě někdo viděl a potvrdí vám to.“
Starší policista kývl na mladšího, ten pochopil a vystřelil z místnosti. Pak se policista obrátil na mladého číšníka. Ten upadl do rozpaků a nevěděl, jak začít. „Víte, já … no, já si řekl, že se nic nestane, když si na chvíli sednu do konferenční místnosti.“ Policista pozvedl obočí a ani jsem se mu nedivila. „Víte, moje máma Agathu miluje a její slečnu Marplovou doslova zbožňuje.“ Policista odbyl číšníkovu matku mávnutím ruky. „Chtěl jsem jí to potom vyprávět. Od jedenácti do dvanácti jsem byl na přednášce o posledním případu slečny Marplové. Máma by…“
„A vy?“ skočil mu policista do řeči a podíval se na pokojskou, která byla jako na potvoru vysoká a měla krátké hnědé vlasy stejně jako novinář a číšník. Dívka pokrčila rameny: „Nevím, co bych řekla. V práci nesmíme kouřit, ale o patro výš je takový příhodný výklenek, kde na vás není vidět. Byla jsem tam a kouřila.“ Tvářila se statečně, ale třásla se jí brada.
Vtom vešel mladší z policistů a v závěsu za ním šla doktorka, která přednášela o feminismu. Vypadala naštvaně. Alibi neměla, zato měla kalhotový kostým a krátké hnědé vlasy.
Policisté se dívali z jednoho na druhého a přemýšleli, který z nich to byl. Všichni jsou vysocí a mají krátké hnědé vlasy. Vasilenko byl zavražděný nožem, který mohl přinést kterýkoliv z nich. Novinář měl brašnu a odbornice na feminismus koženou aktovku. Číšník si mohl naložit tác a pokojská měla k dispozici celý vozík s čisticími prostředky.
Kdo je vrahem a proč?
