Některá místa opředená legendami nás přitahují i děsí zároveň. Můžeme mít husí kůži, ale někde uvnitř cítíme touhu odhalit jejich tajemství, čím jsou mimořádná.
Brána do pekla
Pokud bychom měli vybrat jediné nejtajemnější místo v celém Česku, byl by to zřejmě hrad Houska, ležící padesát kilometrů severně od Prahy. Opředen záhadami je už jeho zrod. Nikdo neví, proč byl vlastně postaven. Stojí na místě, které nemá žádný strategický význam, stranou důležitých obchodních stezek, nikdy nebyl hradem královským, nestřežil hranice, a navíc stál v pustině, daleko od zdroje vody.
Ještě záhadnější je jeho obranný systém. Na rozdíl od jiných hradů, které se bránily nájezdům zvenčí, je hrad Houska postaven tak, jako by chránil něco, co se naopak nemá dostat ven.
Postaven byl na skále, ve které vede puklina údajně až do samotného pekla. Přímo nad průrvou nyní stojí kaple, jejíž výmalba je také záhadou sama o sobě, a prý nemá ve světě obdoby. Ústředním motivem je levoruká lukostřelkyně, jakýsi napůl člověk, napůl zvíře, jež míří šípem na člověka. V době zrodu kaple se výtvarným znázorněním levorukosti vždy prezentovalo něco zvláštního až ďábelského.
Podle pověstí se brána pekel otevřela právě puknutím skalní stěny. Otvor se místním podařilo zasypat až po třech letech usilovné práce, a tak preventivně nad místem praskliny pro jistotu postavili hradní kapli jako „zátku do pekla“.
V podzemí hradu je pak rada podzemních chodeb. Traduje se, že jsou v nich pohřbeny kostry „nelidí“. Místo, kudy do nich bylo možné vejít, bylo údajně označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Záhadné je již samotné pojmenování hradu Houska. Pochází prý z keltského výrazu „gosca“, což znamená brána.
Nejnovější poznatky archeologických průzkumu ukazují, že byl hrad založen v první polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., a to téměř souběžně s blízkým Bezdězem. Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav, díky kterým se dnes na Housce potkáte snad se všemi slohy. Z historických dokumentů vyplývá, že hrad měl nacistům sloužit jako místo pro plození zástupců pravé árijské rasy. Podle historiků šlo však jen o zástěrku a vše má daleko jednodušší vysvětlení. Na Housce fungoval pro německé vojáky nevěstinec. Současní majitelé, kterým byl hrad navrácen v restituci, pečlivě napravují čtyřicetiletou „péči“ státu o památku, jež je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát.
Hrad Houska, místo, kde podle pověsti také straší duch velitele švédského vojska, který prý ovládal černou magii, ale u hradu byl zastřelen dvěma odvážnými myslivci.
Pod Býčí skálou
Nachází se v Moravském krasu nedaleko Brna a první zmínka o ní pochází z roku 1663. Od poloviny devatenáctého století tu probíhal archeologický průzkum a nejvýznamnějším nálezem je bronzová soška býčka. Vedle ní tu archeologové nalezli také hliněné nádoby, zbraně, šperky a spoustu kostí. Údajně šlo o více než čtyři desítky pohrbených lidí a podle všeho se jednalo o rituální obětiště.
Právě proto je Býčí skála považována za místo se silnou negativní energií. Původ obětiště pochází zřejmě z doby bronzové. Podle starodávného zvyku muselo totiž bohatého velmože následovat do říše mrtvých i čtyřicet mladých dívek, sloužící a koně. Tělo nebožtíka bylo po smrti spáleno na hranici, ostatní však zemřeli během krutého mučení. Uťaté ruce se našly na kamenném oltáři, mrtvoly bez hlavy zůstaly ležet tam, kde se zhroutily. A o nic lépe nedopadli ani koně. Máte-li raději méně tragické příběhy, dejte na jinou verzi příběhu, podle níž se jedná o ostatky výpravy kupecké karavany.
Tak či onak, z Býčí skály údajně dodnes vychází výrazná negativní energie, která od vstupu odrazuje všechny citlivé jedince. V noci se tu zjevuje záhadný oheň, hořící býk a další přízraky, prý je tady slyšet i nářek.
Tajemný les
Toulat se v něm můžete nedaleko Českých Budějovic. Na první pohled tu není nic zvláštního k vidění, ovšem legendy vyprávějí, že jsou zde slyšet zvláštní melodie, mužský hlas, hlasité kroky a podobně. Branišovský les provází tajemná minulost. Na samém okraji lesa, mezi Branišovem a samotou U Petrů, stával svého času strom oběšenců, na kterém ukončilo život nemálo lidí. Jeden z místních, pan Kříž, se rozhodl dalším sebevraždám zabránit a příslušnou větev odřízl, rozřezal a doma spálil. Později mu následkem úrazu ochrnula ruka. Nakonec lidé z okolí strom porazili, rozřezali a na místě spálili. Poblíž místa nyní stojí dřevěná boží muka zvaná Černý sloup. A to není zdaleka vše. Další svědectví dávají les do souvislosti s časovými posuny, mizejícími postavami, brněním v těle. Pro záhady v Branišovském lese však nemusíme daleko do historie. V osmdesátých letech údajně došlo v oblasti k pádu neznámého objektu, který připomínal obrovskou zářící kouli. Místo uzavřela speciální jednotka a přístup neměla ani zdejší vojenská posádka. Po otevření prostoru tu zůstaly stromy s jednostranně šikmo sežehnutou kúrou.
Hřbitov bláznů
A nakonec jedno místo, kam se sice nedostanete na výlet, ale rozhodně stojí za zmínku v tomto výčtu.
Nyní polorozpadlý hřbitov byl vysvěcen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jako první zde byl pohřben o pár dnů později jedenáctiletý pacient František Jankovský postižený hydrocefalem, tedy vodnatelností mozku. Ročně tu našlo odpočinek na osm desítek zesnulých pacientů. Kromě nich jsou tu pochováni také jejich ošetřovatelé, řádové sestry, místní dělníci a úředníci. Většina náhrobků je nyní rozkradena a poničena, proto na návštěvníky působí děsivým dojmem. O negativní energii místa hovoří senzitivní jedinci s údajnou schopností vnímat paranormální jevy. Jednou z domněnek, která se k hřbitovu váže, je ta, že je tu pochován vrah Otýlie Vranské. Ostatky mladé prostitutky, s nohama a hlavou pečlivě oddělenými od těla, objevili v září 1933 zaměstnanci drah ve dvou kufrech směřujících vlakovou poštou do Bratislavy a Košic. Vrah nebyl nikdy dopaden.
V současné době je hřbitov veřejnosti nepřístupný a velmi zchátralý. Většina bývalých hrobů je obrostlá břečťanem a zbylo zde jen velmi malé množství náhrobků. Bývalá kaple s márnicí jsou v dezolátním stavu.
Eva Kadavá
Napsat komentář