Spisovatelku Jojo Moyesovou snad nemusíme ani představovat. Je autorkou více než desítky románů, její parketou jsou především romantické příběhy, které se však vyhýbají tradičním žánrovým klišé a za nimiž se skrývá vážnější podtext. Jejích knih se prodalo na 50 milionů výtisků po celém světě a jsou překládány do 46 jazyků. Jojo Moyesová je také jednou z mála autorek, která získala dvakrát prestižní britské ocenění Romantic Novel of The Year Award, která už od roku 1960 udílí The Romantic Novelists’ Association – v roce 2004 ho získala za Zakázané ovoce (česky 2018) a v roce 2011 za Poslední dopis od tvé lásky (2013). Největší čtenářské odezvy se však autorka dočkala s fenomenálním Než jsem tě poznala (2012, česky 2013), jenž se později dočkal i filmového zpracování a dvou pokračování. Nejnověji si můžete přečíst román Jako hvězdy v temné noci.
Jako speciální vánoční dárek pro čtenáře napsala Jojo Moyesová novou povídku s příznačným názvem Lockdown, kterou si nyní můžete udělat radost ?
Lockdown
Jojo Moyesová
„Louiso, utíkej si pro hrnec! Jak to, že ještě žádný nemáš?“
Máma strčila hlavu do garáže, kde jsem se přehrabovala v jedné z obrovských krabic s oblečením, a při pohledu na ně nespokojeně vzdychla. „Já tady ty krámy nemůžu ani vidět. Táta kvůli nim nevyndá sekačku, to snad víš, ne?“
Přesně na to jsem tátu upozornila, když jsme krabice do garáže skládali, ale pokrčil rameny a ujistil mě, že si s tím nemusím dělat hlavu. Teď seděl na plážové židličce uprostřed naší maličké zahrádky a otvíral si další pivo. V trávě vysoké po pás se úplně ztrácel. „To mě hrozně mrzí,“ zamumlal a napil se.
„Na tenhle lockdown se připravoval snad celý život,“ řekla máma, když jsem začala krabice skládat na sebe. „Dvanáct hodin denně sedí na zadku a zvedne se jen k jídlu. Bernarde, vstávej laskavě! Za deset minut máme nástup!“
„Mami, neříkej tomu tak. Připadám si jak na cvičišti. Musím jít taky? Potřebuju si tady ty věci probrat.“
„Tvůj kastrol nebyl minulý týden skoro slyšet, tak si radši vezmi pánev na vajíčka a tu kovovou servírovací lžíci. A pohni, čas kvapí. Je ti dobře? Zdáš se mi trochu bledá. Nemáš teplotu?“
„Nic mi není.“
Pochybovačně si mě očima přeměřila, potom se otočila a zašla dovnitř.
Chviličku jsem civěla na šest krabic s vintage šatstvem, které jsem před dvěma měsíci získala po aukcích, pak jsem s povzdechem zavřela garážová vrata a šla najít hrnec s lepším zvukem.
Do Anglie jsem přijela v březnu, abych jako každého čtvrt roku nakoupila šatstvo pro svou prodejnu a půjčovnu Šaty snů, a stejně jako obvykle jsem se za týden chystala vrátit do New Yorku. „To je divné. Tady mi z lodní společnosti píšou, že mi teď nic nemůžou odvézt,“ řekla jsem našim, když jsem si kontrolovala e-maily. „Kvůli nějakému viru nebo co.“
„Ále, viry tu běhají pořád,“ odpověděl otec. „Za chvíli se to přežene. Tenhle prý mají prasata a nikdo se tím nestresuje.“
„Ať tě ani nenapadne zmizet a všechny ty bedny nám tady nechat,“ varovala mě máma.
„V jedné mám super kousky od Chanela a do New Yorku ji dostanu, i kdyby měla letět první třídou,“ odpověděla jsem.
Nekonečně dlouho jsem volala na letiště, abych si změnila rezervaci, a divila se, proč to nikdo nezvedá.
Pak nastal lockdown a svět se zastavil.
Tátův kamarád Paddy ze společenského klubu měl přítele, který znal někoho ze státní správy, a ten tvrdil, že lockdown nebude delší než dva tři týdny. Zavolala jsem děvčatům z RETRO a VINTAGE ODĚVŮ, ať moji část obchodu zavřou, ale ujistila jsem je, že brzy přijedu. Když jsem informovala Sama, že jsem mu přes internet zařídila donášku potravin, sdělil mi, že nemá smysl, abych se nahonem vracela, protože podle nejnovějších zpráv se zdravotníci budou muset od svých rodin izolovat. „Domů se zřejmě jen tak nedostanu, a jestli to potrvá jen pár týdnů, měla bys tedy radši zůstat u vašich.“
Těšilo mě, že jsem si do Anglie vzala Deana Martina, protože už měl svůj věk a já ho nerada pouštěla z očí na víc jak pár dní. Zatímco jsem volala stálým zákazníkům a vysvětlovala jim, že nakupuju v cizině zboží a s novou várkou se objevím co nevidět, ležel mi v košíku u nohou a chrápal.
„Panebože, ten je ale šeredný,“ prohlásil otec uznale stejně jako pokaždé, když přišel zvenku. „Šampionát o nejošklivějšího psa by musel vyhrát levou zadní.“
„Tiše,“ zasyčela jsem a zakryla Deanu Martinovi hedvábné uši. „Vždyť tě slyší a bude mu to líto.“
„Mně je taky líto, že musím čuchat jeho větry, a stěžuju si snad?“
„Kdo tady soustavně zamořuje vzduch, není ten chudák pes,“ poznamenala máma.
V průběhu dalších týdnů jsem prožila něco podobného pěti fázím smutku, jak je definovala psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová: nejdřív mě zachvátila slepá panika, potom přišla úzkost, následovalo smlouvání, pak se mnou cloumal vztek a nakonec jsem se s daným stavem věcí jakžtakž smířila. Máma mi denně předkládala čtyři jídla nadupaná uhlohydráty a mezitím stříkala dezinfekci na každého, kdo se k ní přiblížil na dva metry, mě s tátou nevyjímaje.
Rodiče zahájili lockdown zvesela. Venku žertovně uskakovali před ostatními chodci a doma pobaveně komentovali vzhled televizních hvězd, které se teď na obrazovce objevovaly nenalíčené. „Koukej, co to má Sophie Raworthová s vlasy! Vypadá čím dál líp. Ráda bych věděla, jaké elektrické natáčky jí dali.“
„Ale tomu chlapovi, co hlásí počasí, prosvítají šediny,“ přisadil si táta. „Zřejmě se dneska nechal přeleštit krémem na boty. Vypadá jako Bouřňák.“
Každé ráno jsme s mámou celé rozesmáté a upocené v obýváku cvičily podle instrukcí Joea Wickse a snažily se neporazit konferenční stolek. Při poslechu večerních zpráv o vývoji situace jsme všichni tři znepokojeně brblali a máma pak s chladnokrevností profesionálního zabijáka soustředěně likvidovala bacily, které se nám lstivě vplížily do baráku. Dveřní kliky, jednotlivé kroužky u záclon i packy chudáka Deana Martina dezinfikovala od rána do noci a třikrát denně nám měřila teplotu. Nikdy jsme doma neměli tak čisto. Dvakrát mi ráno začala převlékat postel, ještě než jsem si stačila protřít oči.
Pravidelně jsme na Zoomu pořádali rodinnou sešlost. Zatímco jsem se bavila s Trinou, její a Eddieho holčička Lila tiskla na monitor mokrou pusinku a máma ho zběsile šmidlala mokrou utěrkou. Trina dopodrobna rozebírala každodenní statistiky, srovnávala úmrtí v jednotlivých zemích s počty hospitalizovaných a snažila se vyvrátit konspirační teorie, které máma posbírala na Facebooku. „Ne, mami, takzvaný hluboký stát na nás nevypustil ten virus v klimatizaci a kloktání kysličníku nám rozhodně nepomůže.“ Spolu s Eddiem učila synka Toma tak pilně, že je museli učitelé požádat, aby trochu přibrzdili, protože nechával ostatní děti daleko za sebou. Vypadalo to, že tříletá Lila už umí číst líp než táta.
Jednou týdně jsem vyrazila do supermarketu a poslušně si stoupla do fronty, kde jsem se pak příšerně potila pod růžovou rouškou s flitry (na módě mi záležet nepřestalo), kývala na pozdrav lidem, kteří mi připadali povědomí, a uhýbala před muži středního věku, kteří kráčeli přímo ke mně, jako by to byl autodrom. Těch pár věcí, co jsem sehnala, jsem vždycky přinesla domů stejně hrdě, jako bych se vracela s válečnou kořistí. „Podívejte, opravdická mouka!“ volala jsem vítězoslavně. „A dostala jsem čaj Yorkshire! Byla to poslední krabička, a než jsem od regálu vyhnala ženskou, co tam stála jako přibitá, div jsem si nevykašlala plíce.“
Každý čtvrtek jsme si stoupli před vchodové dveře, bušili do hrnců, tleskali a libovali si, že si konečně můžeme trochu promluvit se sousedy. Máma do nás strkala loktem, abychom při tom nepřestávali tleskat, a tak jsme se snažili, dokud nám dočista nezdřevěněly ruce.
„Nechci, aby Siobhan z dvaačtyřicítky roznášela, že dostatečně nepodporujeme státní zdravotnictví,“ syčela.
„Prokrista, mami, tlučeš pokličkou do kastrolu, posíláš koláče na jednotky intenzivní péče a stojíš tu v zástěře, na kterou sis vyšila Sláva zdravotníkům, tak ti snad sousedi nemůžou nic vytknout, ne?“
Ještě když jsem čtvrteční rituál absolvovala po osmé, utěšovala jsem se, že je to jen divná mezihra, že zanedlouho už zase uvidím Sama a vrátí se opravdový život. Říkala jsem si, že si aspoň můžu rodičů dosyta užít. Ale vadilo mi, že je dům tak malý – jestliže jsem náhodou nahoře v ložnici pšoukla, táta dole v obýváku vítězoslavně vykřikl – a udržovat staroušky v dobré náladě mě stálo dost přemáhání. Když Joea Wickse začala zastupovat krásná manželka, s mámou jsme si přiznaly, že proti ní jsme jako pytle brambor, a s cvičením jsme sekly. Táta nedělal nic jiného, než že koukal na televizi nebo dřepěl na zarostlé zahrádce. Kamarádi z klubu mu chyběli, ale nerad se vybavoval po telefonu nebo přes počítač, a tak jenom seděl, a jak říkala máma, lamentoval nad tím, kam to svět dopracoval. Já jsem venčila Deana Martina na stejných ulicích, po nichž jsem chodila jako dítě, a on se tvářil přesně tak, jak jsem se já cítila: zjevně už měl všeho plné zuby. (Na druhé straně tvářit se jinak jsem ho nikdy neviděla.) Brouzdala jsem po Instagramu a obdivovala banánový chléb, rozmazané západy slunce a ženské v bikinách, válela se v posteli a divila se, že už jsou zase čtyři odpoledne. Zkrátka snažila jsem se ze všech sil nějak do večera přežít.
A denně jsem nejmíň stopadesátkrát kontrolovala telefon, jestli mi nepíše Sam. Posedle jsem studovala americké covidové statistiky, a když mi každých dvanáct hodin nezavolal, klepala jsem se strachy, že zemřel. Nakonec jsem přestala poslouchat zprávy, protože jsem se začala bát, jak bude svět vypadat, až do něj konečně vkročím. Měla jsem pocit, že žiju jen ve chvílích, kdy se Samem můžu mluvit.
Stýská se mi po tobě.
Chybíš mi.
Ty mně taky.
Někdy jsem měla dojem, že si nic jiného neříkáme.
Stýskalo se mi tak strašně, jako by mi vyoperovali nějaký životně důležitý orgán. Když jsem zavřela oči, naprosto přesně jsem si vždycky vybavila, jaké to je opřít si mu hlavu o prsa a přehodit nohu přes tu jeho, cítila jsem, jak mě jednou paží objímá a tiskne mě k sobě. Připomínala jsem si nedělní snídaně v bistru na Columbus Circle, páteční večeře z donášek, procházky v Brooklynské botanické zahradě a Prospect Parku. Chyběly mi hloupé vtípky a pohled na naše zamotané šatstvo v koši na prádlo, v duchu jsem Sama viděla, jak na mě po službě čekával před krámem na motorce.
Každé ráno jsem po něm hned po probuzení poslepu sáhla, a když jsem si uvědomila, že neleží vedle mě, jako by se přede mnou otevřela propast, kterou jsem musela přeskočit, abych se vůbec přinutila vstát.
„Mám pocit, že to nikdy neskončí,“ zavzdychala jsem, když jsme spolu mluvili naposledy. Neměla jsem mu o čem povídat. On mi toho mohl vyprávět spoustu – jak ho neustále volají k naléhavým případům a musí si donekonečna převlékat ochranné obleky, jak je vyčerpaný, kolik lidí umírá, kolik je jich na ventilátoru a jak všude neustále houkají sirény –,neměl však chuť. „Víš, co říkají horolezci?“ prohodil po chvilce ticha. „Nedívej se nahoru, ale na nohy. Dokud neuvidíme cílovou rovinku, mysli jenom na každý další krok.“
Snažila jsem se nefňukat. Sam se musel každý den potýkat se smrtí, kdežto já se musela vyrovnat leda s tím, že táta snědl čokoládové sušenky, které jsem si nasyslila ve skříňce nad sporákem.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptala jsem a pověrčivě jsem to zopakovala i potom, co jsem odložila telefon.
Devátý týden jsem ráno dostala e-mail od Lydie z RETRO a VINTAGE ODĚVŮ. Často jsme prodávaly šaty ze zásob té druhé, a tak jsem si myslela, že se chce na nějaké zeptat, ale šeredně jsem se spletla.
Domácí říká, že nám nájemné snížit nemůže. Mluvily jsme o tom s děvčaty několik dní a došly jsme k tomu, že musíme zavřít. Nejlepší by asi bylo dát všechno do e-shopu. Je mi to moc líto, ale už tak jsme se sotva držely nad vodou a teď nemáme na vybranou.
Třeba bychom se mohly dohodnout a podniknout něco on-line?
Opatruj se, beruško. Chybíš nám.
Lydia xxx
Přečetla jsem si tu zprávu dvakrát, a přestože jsem se jí bála už celé týdny, pořád jsem nemohla uvěřit. Položila jsem si hlavu do dlaní, ale Lydiin vzkaz jsem z ní vymazat nedokázala.
To je konec. Přišla jsem o práci a s jedním platem neutáhneme se Samem nájem za byt. Všechno, oč jsem usilovala a kvůli čemu jsem se posledních pět let tak nadřela, se zhroutilo jako domeček z karet.
„Není ti nic, holčičko?“ zeptala se máma, když jsem konečně sešla dolů. „Jsi hrozně bledá.“
Hned mi dala ruku na čelo. Všichni už jsme totálně propadli hypochondrii. Jakmile jeden z nás zakašlal, kýchl nebo unaveně zavzdychal, druzí zaječeli: „COVID!“ a okamžitě couvli do bezpečné vzdálenosti. Nejhorší bylo, jak snadno si člověk vsugeroval příznaky. Je mi špatně? Ano, to tedy je. Nebolí mě snad na plicích?
„Jsem jenom utahaná,“ odpověděla jsem a sedla si ke stolu. Takovou únavu jsem ještě nezažila, byla jsem úplně vyždímaná. Četla jsem o tom článek a dozvěděla se, že při pandemii se nabudí nějaká část amygdaly a člověk se cítí, jako by pořád utíkal před medvědem nebo před kým. A když medvěda nevidí, vyčerpá ho to ještě víc. Pokoušela jsem se to předchozí den na Zoomu vysvětlit Trině, ale prohlásila, že podle jejího názoru není medvěd nikde v dohledu, a pokud jde o mě, o amygdale si můžu nechat jenom zdát. Musela jsem jí připomenout, že jsem úspěšně přežila pád z balkónu, tak ať si to laskavě nechá, načež zasáhla máma a otázala se, jestli je nám zase dvanáct.
Nedokázala jsem jí říct pravdu. „Špatně spím. To přejde,“ ujistila jsem ji. Vrhla na mě pohled, který jasně naznačoval, že mi nevěří ani slovo, a až na ni nebude v telce čekat pořad o celebritách, zahájí křížový výslech. Potom znovu začala cídit lopatku na smetí a smetáček.
Ten večer jsem na Skypu Samovi sdělila, co se mi stalo. Věděla jsem, že si za celý den užil špatných zpráv víc než dost, a tak jsem ho nechtěla zatěžovat, ale nakonec jsem to stejně vysypala.
„No… třeba najdeš jiný obchod,“ řekl a promnul si tvář. Vypadal vyčerpaně.
„Na Manhattanu? A kdo by po tomhle chtěl nosit cizí šaty? Lidi budou germofobní. Kromě toho nejspíš vyjde nařízení, že než dám něco z ruky, musím to vyvařit.“
„To nemůžeš vědět.“
„A jak budeme platit byt?“
„Máme úspory.“
„Na dlouho nám nevystačí.“
„Nemohli bychom si s tím dělat starosti, až budeme zase spolu?“
„Promiň, jenom jsem… prostě mě to hrozně rozhodilo. Jako by všechno skončilo a já se ani nemohla rozloučit.“
„Všechno neskončilo. Oba jsme zdraví, ne? Podívej, třeba nás to přinutí udělat pár zásadních rozhodnutí.“
Zřejmě jsem se zatvářila pochybovačně.
„Všechno se mění, Lou, a nejspíš nadešel čas, abychom se sebou konečně něco udělali.“
Podle mojí sestry jsme byli se Samem v tomhle ohledu naprosto nemožní. Důležité věci jsme neustále odkládali. Občas jsme mluvili o tom, že se vrátíme do Británie, protože se nám stýskalo po našich rodinách, Sam už měl po krk bydlení v maličkém předraženém bytě a chtěl vlastní dům, ale nedokázali jsme se rozhoupat. Taky jsme už dlouho uvažovali, že založíme rodinu. V době, kdy Trina čekala Lilu, jsem o dítěti hodně přemýšlela, a táta mě navíc čím dál častěji upozorňoval, že mladší už nebudu. Když jsme se s rodiči dívali, jak na monitoru za Eddiem a Trinou vesele pobíhají ratolesti, máma se slzami v očích šeptala, že přichází o jejich dětství, a já si zas říkala, že s každým měsícem, kdy jsem pryč od Sama, přicházím o šanci otěhotnět. Dohodli jsme se, že si určitě promluvíme, až se vrátím, anebo až Sam nebude z nepřetržitých služeb v nemocnici tolik vyčerpaný. Uděláme si čas, sedneme si na to a konečně se rozhodneme. Ale z nějakého důvodu jsme se na rozhovor o novém bydlení, svatbě nebo mojí profesní budoucnosti necítili, a tak jsme se mu snažili vyhnout.
A abych řekla pravdu, já ani pořádně nevěděla, co vlastně chci. Jistá jsem si byla jenom tím, že chci být se Samem, jinak ničím.
„Počkáme, až přijedu,“ navrhla jsem.
„Mohli bychom to probrat už teď, ale…“
„Vždyť sotva vidíš. Teď na to není vhodný čas.“
Promnul si oči a já zalitovala, že ho nemůžu obejmout.
„Stýská se mi po tobě.“
„Mně víc.“
„To snad ani nejde.“
Koutky úst se mu zvedly a mně se hned zlepšila nálada jako vždycky, když se na mě usmál. Ale jakmile se odhlásil, rozplakala jsem se.
Uviděla jsem ho ve frontě před supermarketem. Stáli jsme zarouškovaní dva metry od sebe na značkách, pomalu se posunovali kupředu a mračili se na každého, kdo udělal jediný krok navíc, a já najednou zjistila, že muž tři značky ode mě je mi povědomý. Břicho mu viselo přes běžecké kalhoty a unaveně se nakláněl nad kočárkem, v němž tři naštvaná batolata s řevem a kvílením šermovala poloprázdnými lahvemi mléka.
Když jsem na něj upřela oči, sundal si roušku.
„Patricku,“ vydechla jsem užasle.
„Lou!“ zvolal radostně. Dva lidé, kteří stáli mezi námi, rychle couvli, jako by přímo viděli bacily, jež nám vyletují z pusy.
„No ne… vypadáš… páni! To jsou tvoje?“
Rozpačitě se usmál. „Jo, všechny tři! Báječně si to užívám. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Život má najednou smysl. Manželka si dneska odpoledne chtěla orazit, tak jsem je vzal s sebou.“
„Myslela jsem, že děti do supermarketu nesmějí.“
„Než nakoupím, nechám je venku. Nikdo je neukradne.“
Chviličku na děti zíral a potom si sám pro sebe zopakoval: „Jasně, nikdo je neodveze.“
„To je fantastické! Jak se mají rodiče?“
„Dobře,“ odpověděl a promnul si oči. „Všichni se máme skvěle a všechno je v pohodě. Tedy, já teď nemám moc času trénovat, takže nejsem v nejlepší formě, ale… brzy už zase ze mě bude borec.“
„Jistě.“
Ohleduplně jsem odvrátila oči od jeho břicha. Chviličku jsme na sebe civěli jako lidé, kteří se kdysi měli rádi a teď už nechápou, co je vlastně sbližovalo.
„Takže… pořád žiješ v New Yorku?“
„Ano. Jakmile skončí lockdown…“
„… sedneš na letadlo.“
„Přesně tak.“
„Jo. Tohle je zvláštní doba… moc divná.“
Ten chlap vypadal, jako by s Patrickem neměl nic společného. Přesněji, jako by Patricka spolkl. Zrovna jsem se pokoušela si na novou verzi svého bývalého snoubence zvyknout, když prohlásil: „To s panem Traynorem mě sebralo.“
Zvedla jsem oči.
„Ty o tom nevíš? Minulý víkend zemřel.“
Zdálo se mi, že se svět zastavil.
„Kdo?“
„Pan Traynor.“
V uších mi zvonilo, a tak jsem doufala, že jsem se přeslechla.
„Vždyť víš, Willův táta.“
Když jsem na něj nepřestávala mlčky zírat, dodal: „Na covid. Bylo to v nejnovějších zprávách a pak ještě vzadu v oznámeních posledního Stortfoldského zpravodaje.“
„Ale… má přece malé dítě.“
„Já vím, je mu šest. Je to hrozně smutné, ale byl už starý, patřil do rizikové skupiny a zřejmě se dost nechránil.“
Než stačil ještě něco říct, otočila jsem se a odešla. Ani jsem nevěděla, kam jdu. Zvedal se mi žaludek, motala se mi hlava a musela jsem z té fronty pryč. Když jsem klopýtala přes parkoviště, matně jsem si uvědomovala, že za mnou Patrick křičí: „Moc rád jsem tě viděl!“
Pan Traynor byl první obětí covidu, kterou jsem osobně znala. Do téhle chvíle pro mě byl ten virus jenom abstraktní strašák, ale smrt pana Traynora mě těžce zasáhla. Vzpomínala jsem, jak na mě byl hodný, když jsem u něj začala pracovat, a jak láskyplně a trpělivě se choval k Willovi. Bylo mi hrozně líto paní Traynorové, přestože se s ním rozvedla. A myslela jsem na Lily. Tenhle rok jsme spolu prohodily jen pár slov a já se momentálně kvůli tomu cítila hrozně. Teď otce neuvidí ani na pár dní jako obvykle.
Už jsem nemohla samu sebe ujišťovat, že mě se přece covid nemůže dotknout.
Večer jsem se třikrát pokoušela dovolat Samovi, ale nezvedal to a mě se zmocnil příšerný strach. Pustila jsem si vanu, a zatímco tekla voda, bez zábran jsem se rozplakala, protože jsem věděla, že mě rodiče neuslyší. Měla jsem pocit, že všechno hezké, co jsem považovala za samozřejmost, mizí jako mýdlové bublinky. Strčila jsem hlavu pod vodu a poprvé začala pochybovat, že se život nás všech zase někdy vrátí k normálu.
Padla na mě tíha, kterou jsem nedokázala setřást. Přestala jsem sledovat nejnovější zprávy, protože jsem všechen ten smutek nemohla snést, a začala jsem se schovávat ve svém pokoji. Ležela jsem schoulená do klubíčka vedle Deana Martina a přemítala, jestli bych nemohla spát, dokud pandemie neskončí. Chodily mi pracovní maily a já neměla sílu na ně odpovídat. Myslela jsem na to, že už nikdy nebudu s děvčaty v obchodě vykřikovat nadšením nad precizními stehy na kombinézách od Ossieho Clarka ani si zkoušet afghánské kožíšky ze sedmdesátých let, které byly cítit, jako by si je právě svlékl nějaký tamní horal. Truchlila jsem po svém starém životě. Byl v troskách a mně nic nezbylo.
Když šla teď máma kolem mého pokoje, nikdy nezapomněla těžce vzdychnout a já v duchu nadávala, že v našem baráku ví každý o každém první poslední. Na všech sociálních sítích lidi šíleli strachem a nebezpečí zveličovali, takže jsem je přestala sledovat. Trina mi několikrát napsala, že má máma ze mě těžkou hlavu, ta mi nosila čaj a nabádala mě, abych Trině zavolala, protože má o mě starost. Táta na mě jednou zaklepal, aby zjistil, jestli nemám ještě nějaké čokoládové sušenky. „Nerad chodím do supermarketu. Nahání mi husí kůži,“ vysvětlil mi.
Sam mi dvakrát napsal: Promiň. Je to tady zlé. Až budu mít čas, zavolám. Miluju tě, xx
Dostala jsem strach, že zapomenu, jak vypadá, a tak jsem si v mobilu prohlížela fotky z dřívějšího života, na nichž jsme se oba vesele smáli. V horších chvílích jsem se sama sebe ptala, jestli ho ještě někdy uvidím. Co když to dostane a umře, kolem sebe jen cizí zamaskované tváře a ochranné zástěny? Věděla jsem, že v zájmu pacientů by na svoji bezpečnost nedbal. Byl tím typem člověka, který by třeba klidně půjčil masku kolegovi a ošetřoval nakažené bez jakékoli ochrany. Litovala jsem, že jsem četla všechny ty příběhy o úplně zdravých lidech, kteří se nakazili, a za pár dní už jim nebylo pomoci. Dělalo se mi špatně od žaludku, a tak jsem si vždycky přitáhla kolena až k bradě, pevně zavřela oči a zpravidla zase usnula.
Jednoho dne napochodovala máma rázně do mého pokoje s náručí čistého prádla, hodila ji na prádelník a prohlásila:
„Vzbuď se, musíš vstát.“
Přetáhla jsem si pokrývku přes hlavu a zamumlala: „Nemůžu. Není mi dobře.“
„Ne, jenom nemáš náladu a v tom je rozdíl.“
„Jsem strašně unavená.“
„Hoď sebou, je čtvrtek večer. Jdeme tleskat.“
„Proboha, mami, mně je srdečně jedno, co si o mně myslí sousedi.“ Rodiče mě začali příšerně rozčilovat.
Máma rozhrnula závěsy a zamračila se na hrnky od čaje, které jsem měla na nočním stolku.
„Netleskáme kvůli sousedům, ale podporujeme tak lidi v první linii, jako je Sam. Nechtějí po nás nic víc, než abychom seděli doma na zadku, a tohle je všechno, co pro ně můžeme udělat. Tak se zvedni. Hybaj.“
„Já fakt nemůžu…“ Rozbrečela jsem se. „S mou prací je konec. Holky neutáhnou nájem. Je po všem, mami. Jsem na lopatkách.“
Zůstala stát v nohou postele a čekala, až se vypláču, ale já nedokázala přestat. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje.
„To mě mrzí, beruško,“ řekla nakonec. „Vím, co pro tebe ta práce znamenala a jak ti teď musí být.“ Dlouze si povzdechla. „Tahle doba je těžká pro hodně lidí.“
Vzala mě za ruku a já ji stiskla. Když jsem popotáhla, strhla ze mě přikrývku a hodila ji na zem. „Teď hezky vyskoč, učeš se a trochu se namaluj. Vypadáš jako přešlá mrazem.“
Ven jsem dorazila za minutu osm a chviličku mi trvalo, než jsem si zvykla na denní světlo. Máma stála ve dveřích, my s tátou za ní a unaveně jsme tleskali. Máma tloukla kuchyňskou lopatkou do měděného hrnce, který pro tuto příležitost vydrhla do dokonalého lesku. („Nechci, aby Carole říkala, že nevím, co je to drátěnka,“ vysvětlila mi.) Dean Martin stejně jako každý čtvrtek zuřivě štěkal, protože ho ten pekelný rámus rozčiloval. Najednou mi to všechno přišlo nesmyslné. Komu na tom představení záleží kromě pitomečků na sociálních sítích? Zatímco jsem poslouchala, jak troubí auta, sousedi nadšeně křičí a tlučou do kastrolů (paní Fitzwilliamová z vedlejšího činžáku doufala, že ji někdo dá na YouTube, a tak pro změnu kvílela na dudy), kradmo jsem se dívala na hodinky, abych zjistila, jak dlouho ještě tam musím stát.
A pak jsem si všimla dětí.
Docela jsem zapomněla, že v ulici vůbec nějaké děti máme, protože si žádné už nehrály venku. Kolem našich dveří se neproháněly koloběžky a na předzahrádku nám nedopadl jediný míč už celé týdny.
Dva bledí unavení caparti stáli u plotu protějšího domu a s úzkostí obraceli oči k rodičům. Vypadají ještě smutněji než já, uvědomila jsem si.
Máma zaznamenala, kam se dívám. „Chudinky malé, musejí se strašně nudit. Většina z nás má zahrádku velkou jako dlaň a děti z činžáků, ty nemají ani tu.“
Když jsme se vrátili dovnitř, pořád jsem tvářičky těch dětí viděla před očima. Ten večer jsem seděla vmáčknutá mezi rodiče, zírala na reality show nazvanou Gogglebox, to znamená na lidi sledující v televizi jiné lidi, a přemítala, jaké to je, když je člověku sedm let a měsíce trčí třiadvacet hodin denně zavřený mezi čtyřmi stěnami. Jako děti jsme na kole nebo pěšky neohroženě brázdili ulice a vzájemně se provokovali, kdo strčí ruku do křoví s vosím hnízdem, anebo skočí ze střechy garáže. Z té doby mi nejvíc utkvělo, že jsem měla naprostou svobodu. Rozhodně mě nestrašila příšera, která mi může zabít prarodiče, když je obejmu, a kvůli níž musím dřepět doma.
V noci jsem nemohla spát. Ve čtvrt na dvě jsem si vzala župan a šla do garáže. Na ulici bylo takové ticho, že jsem slyšela, jak si ptáci na stromech čechrají peří. Zvedla jsem garážová vrata, probudila zářivku k životu a zadívala se na šest obrovských beden s krásným starým šatstvem, které mi už k ničemu nebylo.
Druhý den jsem se na WhatsAppu přidala ke skupině obyvatel naší ulice (původně si ji vytvořili kvůli nákupům pro nejrizikovější sousedy, ale teď na ni většinou psali stížnosti na špatné parkování a nadměrný hluk nebo jedovatá udání, kdo si koho pozval na zahradu) a poslala následující zprávu.
Napište mi, kolik je vám let a jaká je vaše nejoblíbenější pohádková nebo televizní postava a já vám na příští čtvrteční tleskání ušiju zdarma kostým.
Louisa Clarková, Renfrew Road 17
(Šaty snů) xxx
Celý den se nic nedělo a já přemítala, jestli se lidi bojí, že má moje nabídka nějaký háček, nebo jim jenom připadám divná. Potom v šest hodin telefon zapípal a já dostala vzkaz.
Jestli jste ta paní odnaproti, tak já bych chtěla princeznu Elsu z Ledového království. Je mi osm. Můj bratr má rád knížky ze série Kde je Wally. Je mu pět.
Michelle Rodmanová, č. 14
„Mami, znáš Michelle Rodmanovou?
„Ale jistě, je to moc hodná holčička. Má krásné zrzavé vlasy.“
„Chce být princezna. Udělám jí šaty.“
„To je od tebe hezké.“ Máma svraštila čelo. „Jenom bych… ráda papá, takže ten kostým potřebuje trochu větší.“
„Chápu.“
Přešla jsem ulici na předzahrádku čísla 14, zazvonila a řekla paní Rodmanové, ať se mi Michelle ukáže v okně, abych věděla, jak velký kostým jí mám ušít. Dívenka se s plachým úsměvem na chvilku postavila za sklo, potom jako rarášek vyskočil její bratr a vyplázl na mě jazyk. Před odchodem jsem dětem ukázala vztyčený palec.
Kostýmy mi zabraly celé odpoledne. V garáži jsem prohrabala dvě bedny, vybrala jsem světlomodrý župan z umělého saténu a přes něj našila lesklou krajkovou záclonu. Wally mi dal přemýšlení trochu víc, ale nakonec jsem po stranách zabrala pruhované tričko, omotala klubíčko vlny kolem kroužku z lepenky, udělala bambuli a tu jsem přišila k Tomově staré vlněné čepici. Když jsem svoje výtvory ukázala mámě, obdivně spráskla ruce.
„To se ti povedlo, Louiso. Musím říct, že s jehlou dokážeš zázraky.“
Co bylo důležitější, ani jsem nevěděla, jak mi uběhl den. Práce mě tolik pohltila, že mě vůbec nenapadlo se stresovat, co se mnou bude. Tu noc jsem spala jako dřevo celých deset a půl hodiny.
Druhý den jsem dostala textovku z čísla sedmadvacet.
Můžete mi taky ušít kostým? Je mi devět a chci být lord Voldermort.
Byla to hračka. Stačilo zkrátit blátivě zelené pyžamo a našít na něj límec. Věděla jsem, že vyzmizíkovat chlapečkovi nos jen tak nepůjde, a tak jsem to nechala na jeho rodičích. Brzy mi přišly ještě další objednávky. Udělala jsem Pipi Dlouhou punčochu, Ru Paula, Lyru ze seriálu Jeho temné esence a malou mořskou vílu (vlasy jsem vyrobila z oranžové vlny a přišila je kolem široké čelenky). Ráno jsem se probouzela s hezkým pocitem, že mě čeká spousta práce, přes den jsem se nezastavila a každý večer jsem si mohla pogratulovat, že jsem zvládla všechno, co jsem si předsevzala. Máma vytáhla šicí stroj a začala mi pomáhat. Taky upletla šálu Harrymu Potterovi, pro Batmana vybrala staré punčocháče a nakonec mi věnovala dědečkovu starou noční košili, abych mohla vystrojit Weeho Willieho Winkieho. Chviličku jsme obě stály u otevřené zásuvky a dívaly se na měkkou látku v jejích rukou.
„Jsem ráda, že se tady toho nedožil,“ zamumlala a opatrně košili zase složila.
„Já taky.“
Na okamžik jsem ji objala. Připadalo mi zvláštní, že jsem najednou jiné lidské bytosti tak blízko.
Ve čtvrtek dopoledne jsme s mámou chodily po ulici a pokládaly zabalené kostýmy před dveře domů, kde bydlely děti, které o ně požádaly. Na každé dveře jsme vždycky zaklepaly, abychom daly vědět, že objednávka dorazila. Potom nezbývalo než čekat.
Za pět minut osm si máma vzala nejlepší kastrol a nejhorší vařečku (jak mi sdělila, každou brzy přerazí) a všichni tři jsme vyšli před dům. Táta pokynul sousedům plechovkou piva, tiše jsme se s těmi nejbližšími pozdravili a pak jsme si začali šeptem sdělovat, kdo ztloustl a kdo je nejhůř podomácku okudlaný. Sid, který tvrdil, že jednou hrál s AC/DC, zvedl basovou kytaru, ale když všichni začali křičet: „Side, nééé!“, zase zapadl dovnitř do domu. Pandemie nám bohatě stačila a těžko mohl čekat, že bez odporu přetrpíme ještě „Smoke on the Water“.
Rozhlédla jsem se. „Děti si to nevzaly,“ poznamenala jsem smutně.
„Všechny ještě nepřišly, kočičko,“ utěšoval mě táta. „Většina nejspíš pořád sedí u večeře.“
„V osm večer? Copak jsme na kontinentě nebo co?“ namítla máma.
Ve chvíli, kdy se na adresu zdravotníků ozvaly první pochvalné výkřiky, objevil se lord Voldemort. Rodiče mu přes obličej přetáhli punčochu tělové barvy, a musím říct, že vypadal fakt strašidelně. Jakmile jsme mu zamávali a nadšeně zatleskali, vynořila se Lyra s vycpanou vydrou na rameni. Děti se tlačily u zahradních branek, vzájemně se informovaly, koho představují, a otáčely se dokola, aby se pořádně předvedly. Sousedi začali přes řinkot hrnců a hrnků vyvolávat: „Pipi Dlouhá punčocha! Kde je Wally! Medvídek Paddington!“
„Co to má být?“ zeptal se táta.
„Ale, jen si tak hrajeme, abychom děti trochu rozveselili.“
„To je moc krásná princezna Anna!“
„Elsa.“
„Pche, Annu od Elsy přece rozeznám,“ zabručel.
Děti, které si u mě dosud kostým neobjednaly, něco tiše vykládaly rodičům, několik jich ke mně obrátilo oči a začalo na mě ukazovat. Pipiina maminka k nám přišla a předepsané dva metry od nás se zastavila. „Strašně se jí to líbí,“ oznámila nám. „Chce v tom dneska spát. Ohromně jste jí zvedla náladu. Díky.“
Dívenka na mě stydlivě pohlédla.
„Rádo se stalo,“ odpověděla jsem. „Vypadáš úžasně.“
Pipi vykročila, že mě obejme, ale maminka ji rychle strhla zpátky a pak jsme se rozpačitě jedna na druhou usmály. Při pandemii platí jiné způsoby než v normálních časech.
Večer jsem chtěla říct Samovi něco hezkého, a tak jsem mu o svém nápadu s kostýmy pověděla. Zavolal mi na Skype, hned jak se vrátil ze služby, a když jsem se dívala na jeho svěšená ramena a na nástěnku za ním, kde visely naše společné fotky, upozornění na návštěvu u zubaře, na niž se nedostavíme, a lístky na koncert v Central Parku, který pořadatelé zrušili, přepadla mě tak silná touha, že jsem měla chuť se k němu přes monitor proškrábat.
„To je skvělé,“ odpověděl. Měl červené oči a tvář otlačenou od respirátoru.
„Příští týden vystrojím dospělé.“
„Ale po nocích nad tím nevysedávej,“ zamumlal. „Vypadáš… unaveně.“
„Jsem v pohodě.“
„Nepovídej. Včera večer jsi uprostřed hovoru usnula.“
Vzbudila jsem se s hlavou na stole a zjistila, že koukám na prázdnou stěnu našeho bytu. Před monitor Sam opřel papír se vzkazem: Šel jsem do práce. Miluju tě, xxx
„Jak to dneska šlo?“
Na okamžik sklopil oči. „Nic moc.“
Chvíli jsme mlčky seděli a mysleli na to, kolik bolesti se za těmi dvěma slovy skrývá.
„Prosím tě, buď opatrný.“
„Jasně.“ S námahou se usmál. „Neboj, dávám si pozor. Těší mě představa, že jsi celou ulici oblékla do kostýmů. Připomíná mi to, že lidi se pořád snaží normálně žít.“
„No, mě zas těší, že je všechno to šatstvo k nějakému užitku,“ odpověděla jsem co možná nejveseleji.
Nesvěřila jsem se mu, že šicí stroj je to jediné, co mě udržuje při zdravém rozumu, a když nepracuju, brečím únavou a dělá se mi špatně ze strachu. Dívej se jenom na nohy, ne nahoru, připomínala jsem si. Než jsme se odhlásili, přinutila jsem se povzbudivě usmát.
Prohledaly jsme s mámou všechny bedny a vytáhly věci ze čtyřicátých a padesátých let. Původně jsme chtěly nabídnout lidem to, co se nosilo na úplném konci války, ale zjistily jsme, že do většiny toho šatstva by se sousedi nevešli. „Tady bychom mohly dát vsadky,“ navrhla máma a zvedla tvídový kostýmek. „Z tohohle dáme pryč knoflíky, takže se to rozšíří.“
„Švy by se nejspíš páraly. Musíme vymyslet něco jiného.“
„Podle mě nemůžeme dospělé obléknout podle literárních postav,“ řekla máma ten večer Trině, když jsme s ní mluvily na Zoomu.
„Ale tradiční šlapky a faráře nechceme. Ani kovboje a vůbec nic, co si lidi na maškarní obvykle berou. Bývá to moc frivolní, nebo ne?“
„Co si vezme táta?“ zeptala se Trina.
„Prosím tě, ten by se nepřestrojil ani za nic. Nemáš ponětí, jakou mi dá práci ho přinutit, aby se aspoň postavil do dveří,“ odpověděla máma.
Trina nasadila zamyšlený výraz. Táta jednou prohlásil, že když se takhle tváří, vypadá jako slepice, která nemůže vytlačit vejce. „Tleská se na oslavu hrdinů z nemocnic, že jo. Tak lidem řekněte, aby se přestrojili za své hrdiny.“
Tentokrát jsme dostaly tolik objednávek, že jsme vůbec nestíhaly. Ušily jsme dvě Malály Júsufzajové, Kennyho Dalglishe, jednoho Churchilla a Davida Bowieho, legendárního závodníka Formule 1 Stirlinga Mosse a zpěváka Prince. Greg Abbott z čísla 43 poslal svou fotku ve slipech, ale hned se omluvil s vysvětlením, že se spletl a že chtěl fotku poslat do klubu Zatočte s obezitou.
„Tomu tak budeme věřit, nádhero,“ procedil táta.
Vypadalo to, že tentokrát se chytli všichni sousedi. Když šla máma na roh koupit mléko, dva ji zastavili, aby se ujistili, že máme správně jejich míry, a několik dalších ji informovalo, jaké doplňky ke kostýmu našli na půdě nebo vzadu ve skříni. Na WhatsApp napsala studentka výtvarného umění jménem Melanie, že by ve čtvrtek večer zájemcům udělala fotky, a kdybychom je pak vyvěsili na místním obecním úřadě, mohly by nám tuhle podivnou dobu připomínat. Se dvěma sousedy jsem musela vyjednávat, protože jsem jim přání nemohla splnit. („Plesové šaty z osmnáctého století bohužel nemám. Ne, vážně nevím, jak z vás udělat Brada Pitta.“) Ale všichni se zjevně na čtvrtek těšili. Od rána do noci jsme s mámou páraly, přešívaly, a dva kostýmy dokonce přebarvily. Náladu nám nekazila ani oznámení vládních představitelů, byly jsme však tak vyčerpané, že máma ani neměla sílu tátovi přizvukovat, když jako obvykle vykřikoval: „Prokristapána, zavři už tu klapačku, šašku jeden blbá!“
Skončily jsme ve čtvrtek pozdě odpoledne. Seděly jsme v kuchyni, u nohou odstřižky, polámané zipy a zbytky toho, co bývaly moje největší poklady, a když máma zavázala stužku na posledním balíčku, opřely jsme se do židlí a hlasitě si odfoukly.
„Myslíš, že se jim to bude líbit?“
„Tak to je mi zrovna teď šumafuk, Louisinko. V každém případě jsme udělaly, co jsme slíbily.“ Máma si odhrnula vlasy z obličeje a podívala se na hodinky. „Kde je tvůj otec? Už před půl hodinou jsem mu řekla, aby nám uvařil čaj.“
Zavřela jsem oči a uvědomila si, že jestli je ihned zase neotevřu, nejspíš nástup v osm zaspím. Připadalo mi, že jsem v životě nebyla tak utahaná. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mě máma upřeně pozoruje.
„No ty vypadáš. Do kolika jsi včera šila?“
„Ani ne do dvou.“
„Nemáš příznaky? Únava je jedním z hlavních –“
„Jenom se potřebuju pořádně vyspat, mami.“
Potřásla hlavou.
„Bernarde?“ Vstala a strčila hlavu do dveří.
„Bernarde? Panebože, už mám toho chlapa plné zuby.“
„Nech ho, já čaj udělám.“
Ale mámě zrudla tvář a roztřásla se rozčilením. „Ne, Lou, nenechám ho. On si tam den co den dřepí, fňuká a s ničím nepomůže. Myslíš, že já nemám depku? Že mi každé ráno není do breku a v noci spím bez starostí jako dudek? Strašně mi chybí kurz ve škole pro seniory i výlety do Londýna a po vnoučatech se mi stýská tolik, že mě to až bolí. Ale někdo to tady musí udržovat v chodu, vařit, uklízet a předstírat před dětma, že všechno bude v pohodě. Někdo se musí snažit… musí se pokoušet… já jenom… kvůli tvému otci si někdy připadám jako kůl v plotě. Ještěže tě tady mám, protože nevím, jak bych to jinak zvládla.“
Rázně se vysmrkala. Když jsem se nejistě zvedla a zapnula konvici, zhluboka se nadechla.
„Promiň.“
„Vůbec se nemusíš omlouvat, mami.“
„Neměla bych si ti stěžovat. Nemysli, že si neuvědomuju, jak ti chybí Sam. Moc dobře to vím. Když vedle sebe nemáš nejbližšího člověka, je to hrozně těžké. Chci ti říct, že jsi moc statečná… s tou prací a vůbec.“ Pokývla. „Moc statečná.“
My si s mámou lásku moc neprojevujeme, a když mě tedy objala, cítila jsem se jako v sedmém nebi.
Ten čtvrtek máma pro tátu vybrala plechový cedník a mosaznou lžíci na salát, které by musely zbořit půlku města, ale táta se tentokrát k nástupu nedostavil. „To je celý on. Zrovna teď si musí umanout, že si taky jednou vyrazí na procházku,“ vrčela máma, když si uvazovala zástěru s nápisem Sláva zdravotníkům. „A přitom do parku se mnou tuhle jít nechtěl.“ Na křivdy má paměť jako slon a pořád ještě byla naštvaná, že nám neuvařil čaj.
Otřela jsem si obličej. Neměla jsem moc času se připravit – vlastně jsme s mámou úplně zapomněly, že bychom se měly přestrojit i my dvě. Narychlo jsem vytáhla sáčko od Chanela, které jsem považovala za největší skvost své sbírky, k němu jsem si vzala tmavomodrou kalhotovou sukni a na nohy obula bílé lodičky s páskem. Nemělo přece cenu schovávat si to všechno na lepší časy, ne? Co když je prožíváme právě teď?
Máma se učesala, stříkla na sebe trochu parfému (jako by někdo kromě mě mohl tu vůni ucítit), urovnala si zástěru s nápisem a odebrala se ven vyzbrojená svou druhou nejlepší vařečkou. U branky se zastavila a opřela ji o dno hrnce jako bubeník čekající, až dá kapelník hudebníkům znamení k nástupu.
„Podívej Lou, už jdou!“
Pár sousedů se tvářilo trochu rozpačitě, ale hned jak zjistili, že nejsou sami, kdo se vymaškařil, tak se začali smát a mávat na sebe. Nejdřív se dostavil Gándhí v matčině starém prostěradle z hostinského pokoje, potom se objevila Layla z čísla 120, která šla za Prince – vlasy si nalakovala do vysokého účesu a na sobě měla fialovou kombinézu, na niž jsem našila nárameníky. Tvář se mi roztáhla širokým úsměvem a při pohledu na to, čím kostým kdo doplnil – někdo si vyrobil kytaru z lepenky, jiný si zas udělal výstřední paruku –, jsem bezděky začala tleskat. Nemohla jsem uvěřit, že se do toho všichni tak položili. A všichni měli jeden z druhého obrovskou radost, navzájem si vysvětlovali, koho představují a proč je právě ta postava pro ně tak důležitá. Zatímco vesele křičeli a chválili se potleskem, rozezněl se kostelní zvon a rozlehlo se dunění a břinkot hrnců. Dívala jsem se na dospělé zářící radostí a na děti, které vesele vybíhaly za branku, aby se podívaly, co mají ostatní na sobě, smály se a vzrušeně ukazovaly. Melanie rychle obcházela kolem a aranžovala členy jednotlivých rodin do skupin, aby na fotkách co nejlíp vynikly kostýmy, které si vybrali. Sid začal hrát na kytaru „We Could Be Heroes“ a tentokrát ho nikdo nezarazil. „Dokázaly jsme to,“ řekla máma spokojeně. „Podívej, jakou mají všichni bezvadnou náladu. Jen se na to podívej. Jsem z toho celá naměkko.“
Podařilo se. Při pohledu na to, jak se celá ulice společně raduje, ze mě těžký balvan najednou spadl a smutek mě přešel. Zrovna jsem se soustředila na to, abych si tu krásnou chvíli zapamatovala, když si sousedi naproti přes ulici začali něco šuškat a pak se rozesmáli. Ucítila jsem na rameni něčí ruku a otočila se. Za mnou stál táta, na sobě džínovou bundu, růžovou baletní sukýnku a pruhované punčocháče.
„Tati?“
Máma si ho užasle přeměřila.
„Bernarde, co to proboha –“
„Ty máš dar každému zlepšit náladu, Lou. Nevím, kde se to v tobě bere, ale jsi úžasná a já jsem na tebe hrozně pyšný, tak jsem si říkal, že bych se taky měl přestrojit… za tebe. Ty jsi můj hrdina,“ prohlásil táta a vzal mi tvář do dlaní.
„Ach, Bernarde,“ vzdychla máma dojatě, přistoupila k němu, pevně ho objala a chvíli zůstali nehybně stát.
„Nemáte ponětí, co mi dalo práce se do těch punčocháčů narvat. Nechápu, jak to vy ženské děláte.“
Máma se rozesmála a dala mu pusu.
„Nemůžeš mi odolat, co?“ prohlásil, když ho konečně pustila. Otřásla se.
„Ježíši, to tedy ne. Dostat tě z hlavy v tomhle modelu mi dá dost zabrat. Mám tě ráda, ty pitomečku.“
Za chvilku jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že se sousedi už nedívají na tátu, ale na mě. Před naší brankou se v podřepu krčila Melanie s foťákem a celá ulice mi tleskala. Churchill, Malála, Stirling Moss a všichni ostatní se na mě usmívali. Rozpačitě jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem jim připomenout, že oslavujeme zdravotníky, že oni jsou opravdoví hrdinové a na ně bychom měli myslet, když –
Ale chodník se mi najednou začal pod nohama houpat a pak mě obklopila tma.
„Musíme ji otestovat.“
„Panebože, vy myslíte, že se nakazila?“ ozval se mámin hlas.
„Po testu uvidíme.“
„Dejte jí kyslík. Paní, mohla byste nám udělat místo?“
„Co se stalo?“
Sedla jsem si na podlahu v obýváku a uviděla dva záchranáře. Krčili se v dřepu hned vedle mě a upřeně na mě za respirátory se štítem zírali. Jeden mě držel za zápěstí a díval se na hodinky, a když jsem se zvedla, druhý mi dal na obličej kyslíkovou masku. Máma stála kousek za nimi, tvář bílou strachy, táta se opíral o dveřní zárubeň. Jeho baletní sukýnku a pruhované punčocháče museli zaznamenat, ale nekomentovali je. Zažívali jsme zvláštní dobu a možná se ten den setkali s věcmi ještě podivnějšími.
„Omdlela jste.“
„Fakticky?“
„Vážíš nejmíň tunu,“ prohlásil táta. „Musel jsem tě dovnitř odnést. Proč se tolik cpeš?“
„Jak je vám?“ zeptal se jeden záchranář.
„Nic moc.“ Otočila jsem se k mámě. „Abych řekla pravdu, je mi nevalně už pár dní.“
Máma se ke mně sklonila a pevně si obtočila ruce kolem pasu, jako by se musela držet, aby mě nevzala do náruče. „Já věděla, že to přeháníš. Patří mdloby k příznakům? Louiso, neztratila jsi čich? Nemám donést nějakou cibuli? Zjistíme, jestli ji ucítí. Ježíši, změřili jste jí teplotu?“
Znovu jsem si lehla na podlahu a záchranáři požádali rodiče, aby na chvíli odešli.
Dvě hodiny nato jsem v pyžamu seděla v posteli a na Skypu si povídala se Samem. Na nočním stolku jsem měla hrnek čaje a talířek s tlustým sendvičem z bílého chleba, abych podle mámy „nabrala sílu“. Zezdola jsem nezřetelně slyšela televizi. Pro jednou jsem ji nepovažovala za důkaz, že v téhle domácnosti nemám kousek soukromí, a její zvuk mě uklidňoval.
„Takže jsi opravdu v pořádku?“
„Naprosto. Jenom jsem to přehnala s šitím.“
„Ale tvoje máma říkala, že museli zavolat záchranku.“
„To je pravda.“
„Udělali ti test?“
„Jo.“
„No a?“
„Lou?“
Trochu jsem pootočila monitor. „No, jsem pozitivní, takže se připrav, že se sama domů nevrátím.“
Sam vzdychl a zavrtěl hlavou. „Panebože. Dokud budeš mít teplotu, do letadla tě nepustí. Lou… já se o tebe postarám a pomoc k tomu žádnou nepotřebuju. Kdyby přijeli tvoji rodiče, to bych už asi nezvládl. Promiň. Byt je tak maličký, a co kdyby taky onemocněli, když –“
„Nepřijedou.“
„Tak kdo se –“
„Stačí mi jenom jedna letenka.“
Užasle na mě zůstal civět.
„… tedy zatím.“
Nastalo dlouhé ticho. Sam ze mě nespouštěl oči.
„Nedělali mi test na covid.“
Svraštil čelo.
„Potom jsem šla do lékárny a koupila si ještě jeden, vlastně hned tři. No přiznávám, čtyři, abych měla jistotu.“
„Chceš říct, že –“
Přikývla jsem.
„Ty jsi…“
„Jsem v pohodě, jenom si připadám trochu hloupě, že jsem to nepoznala. Byla jsem rozhozená a nemyslelo mi to.“
Ještě chviličku na mě beze slova civěl, potom pomalu sklonil hlavu, jednou dlaní si zakryl tvář a druhou přitiskl na obrazovku. Čekala jsem, až se pohne.
„Same… Same?“
Oběma rukama jsem sevřela monitor. Jemu se ruce viditelně třásly. Možná jsem mu to neměla oznámit zrovna teď. Po všem, s čím se musel potýkat, toho na něj nejspíš bylo už moc.
„Same? Není ti nic? Prosím tě, podívej se na mě… Same?“
Chvilku mu to trvalo. Když ke mně znovu vzhlédl, v očích měl slzy.
„Nic mi není. Mám obrovskou radost.“
„Opravdu?“
„Dítě? My budeme mít dítě? To jako vážně?“
Krásná vyčerpaná tvář mu zjihla a oči mu zářily takovým štěstím, že jsem se taky rozplakala. Chvíli jsme se na sebe dívali, brečeli a smáli se zároveň. „To jsi celá ty, uplést si dítě zrovna při pandemii,“ prohlásil předtím táta. „Budete mu muset říkat Covidie.“
„Prosím tě, nech toho,“ napomenula ho máma.
„No tak Pandemie.“
„Ach, Lou, lásko moje. To se ti teda povedlo.“
Pokrčila jsem rameny. „No, ty ses o to nejspíš taky trochu zasloužil.“
„Díky, ale míň než ty.“ Přejel si rukou tvář. „Budeme mít dítě. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.“
„No, máš na to šest a půl měsíce.“
„A opravdu je všechno v pohodě?“
„Jo. Jsem v desátém týdnu. Bylo mi trochu špatně od žaludku, ale myslela jsem, že… však víš, všichni si tady pořád namlouváme nějaké příznaky…“
„V desátém týdnu. Jo, to vychází. Tohle je tak… panebože, tolik bych tě chtěl mít u sebe. Tiskl bych tě k sobě, až bych tě rozmačkal. Tebe i …“
„… fazolku.“
„Jo. Musíme vybrat lepší jméno.“
S úsměvem jsme se na sebe dívali a najednou jsme oba nedokázali myslet na nic jiného než na budoucnost. Viděla jsem nás s maličkým buclatým chlapečkem, který jako by Samovi z oka vypadl, viděla jsem Sama s tváří rozzářenou láskou a rodiče, jak spokojeně sedí dole v obýváku, připíjejí si pivem a radostně se usmívají. Teď jsme mohli hledět kupředu s nadějí, že nás čeká velké štěstí.
„Budeme muset leccos změnit.“
„Přesně tak.“
„Ale nemusíme se bát. Všechno určitě dobře dopadne,“ prohlásila jsem a přitiskla dlaň na monitor. Sam na ni položil tu svoji a já věděla, že nebude dlouho trvat a znovu se shledáme. „Nemám pravdu?“
„Máš, Lousinko. Nikdy jsem ničemu nevěřil víc.“
