Vzpomenete si někdy, čím jste chtěli být, když jste byli malí? Moji kamarádi snili o dobrodružných výpravách, o výstupech na nejvyšší hory světa nebo cestách do vesmíru. Já jsem měla nos zabořený v knihách a chtěla jsem se stát spisovatelkou. Sedět u psacího stolu a spřádat příběhy. Zdálo se mi, že to je jediné povolání, které odpovídá mé usedlé povaze.
Po žádném skutečném dobrodružství jsem netoužila. Proč podnikat dlouhé cesty, když si o nich můžete číst v knihách? Stačí obracet stránky a rázem se ocitnete v neznámé zemi nebo dokonce ve vesmíru, vracíte se v čase nebo nakouknete do budoucnosti a prožíváte ne jeden, ale stovky životů.
Napsat knihu se mi zdálo snadné. V dětských představách jsem seděla u velkého psacího stolu postaveného pod oknem s výhledem do rozkvetlé zahrady a pero mi lehce klouzalo po listech papíru. Papíry se vršily na hromádce a čekaly naposlední stránku, aby z nich vznikla kniha. Kniha, kterou budou lidé číst, a nořit se do příběhů a jiných světů, tak jak jsem to ráda dělala – a vlastně stále dělám – já.
Samozřejmě že jsem časem pochopila, že napsat knihu není tak snadné, jak jsem si myslela. Cesta k mému psaní byla dlouhá a klikatá, ale přece jenom jsem se jednoho dne skutečně posadila k psacímu stolu, i když mnohem menšímu, než jsem kdysi plánovala, a přestože jsem z okna neměla výhled do rozkvetlé zahrady, ale na protější panelák, a před perem a papírem jsem upřednostnila klávesnici počítače, neboťjsem zcela správně předpokládala, že ke psaní patří i škrtání a přepisování, začala jsem psát.
Tedy přesněji řečeno, chtěla jsem začít. Ale ukázalo se, že psát neumím. Příběh, který mi běžel hlavou, jsem viděla jako film, ale jednotlivé scény a obrazy jsem nedokázala převést do slov. Místo vět a souvětí na obrazovce počítače jen smutně pomrkával kurzor a posmíval se mi: Není to tak snadné, jak sis představovala, že?
Ne, nebylo a stále to není snadné, ale někde jsem slyšela – nebo spíš četla – že opravdovou cenu mají jen věci, které si musíte vybojovat. A tak jsem se pustila do boje. Boj to není jednoduchý, ale zajímavý a vlastně mě hodně baví. Vždyť co může být lepšího než vdechovat život postavám?
Dětské představy nebývají tak úplně přesné. Nejenže dodnes nemám velký stůl a krásný výhled, nejenže se mi příběhy stále neodvíjejí s lehkostí, ale ani má práce nespočívá jen v samotném psaní. Na cestách s knihami a za čtenáři trávím možná víc času než u počítače. Mám vážné podezření, že cestuji daleko víc než mí vrstevníci, kteří po tom kdysi tolik toužili. Ale všechno má své výhody. Věděli jste třeba, že vlaky jsou ideálním místem na čtení?
O autorce
Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek. Román byl přeložen do čtrnácti jazyků včetně angličtiny a němčiny a získal několik ocenění. Jejím čtvrtým románem jsou Tiché roky (2019), které se staly vítězem čtenářské ankety Kniha roku. Na jaře roku 2021 vydala svůj pátý román Listopád.
Článek vyšel v magazínu Luxor v prosinci 2021.
