Vychovatel a krizový intervent Tomáš Morávek už při práci s dětmi viděl a zažil mnohé. A o tom teď vypráví v knize, která přitáhne pohledy čtenářů už jen svým názvem: Nebuď p*ča. Skutečné příběhy dětí, se kterými se ve své praxi setkal, zde líčí otevřeně a bez příkras. Přečtěte si krátký rozhovor, který poskytl Magazínu LUXOR.
Vystudoval jste herectví, ale ke speciální pedagogice jste prý vždycky inklinoval. Můžete nám připomenout příběh Vás a holčičky, kterou jste kdysi potkal, a díky které vaše cesta po ústavech pro děti začala?
Toho času jsem se živil herectvím a moderováním. S kolegy jsme pořádali divadelní festival pro děti, nejen ze školy a školek, ale také z dětských domovů, Klokánků a dalších ústavních zařízení. Najednou přišla malá holčička nalíčená jako upírka a poprosila mě, zda bych ji odvedl na záchod, protože se bála jít sama. Tak jsem ji tam odvedl a čekal, dokud se nevrátí. A od té doby byla u každé mé hry i malá upírka. Na konci festivalu mi poděkovala a zeptala se, jestli přijedu za ní do Klokánku. Najít správné zařízení nebylo snadné, ale nakonec jsem ji našel. Byl jsem se v tom zařízení jednou podívat a pro různé události, které se tam semlely, jsem se rozhodl zasvětit svůj život ochraně ohrožených dětí. Už je to řada let a dodnes jsme s v kontaktu – občas si píšeme dopisy, občas si voláme, někdy se dokonce vídáme na akcích, které pro děti s organizací pořádáme. Už není malá a už není ani bezbranná. Je to velká, téměř dospělá, žena, která pije krev maximálně obrazně.
Vaše knížka je o tom, jak (ne)pracovat s dětmi, přináší reálné, ne vždycky pro dospělé příznivě vyznívající příběhy z ústavní péče. Je nějaký, který Vás zvedl ze židle úplně nejvíc?
Ne. Příběh každého dítěte je specifický, silný a mnohdy až neuvěřitelně bolestivý. A dát nějakému nálepku, že právě tenhle „byl ten nejsilnější“, zkrátka nejde. Protože pro každé dítě je právě jeho příběh ten nejdůležitější, nejsilnější a nejbolestivější. A mou prací je být v tom s nimi – s každým zvlášť. Nehodnotím a neporovnávám to.
Co čekáte, že kniha přinese do veřejného prostoru?
Příběhy těchto dětí nikdo do světa nekřičel. Jenže i na těchto dětech záleží a jejich životní osudy by neměly upadnout v zapomnění jen proto, že se jejich příběhy špatně poslouchají nebo čtou. Jsou totiž zdrojem motivace, poučení a naděje. Můžou navést k zamyšlení, co by se dalo dělat jinak, třeba při výchově vlastních dětí. A také je moje kniha vyjádřením obrovského obdivu. Nejen všem slušným láskyplným vychovatelům/vychovatelkám, ale především dětem. Jsou totiž úžasné! Představte si, že vám naprosto každý dospělý člověk, kterého potkáte, ublíží, znásilní, zmlátí, zamkne ve sklepě bez jídla, slíbí, že už to neudělá a pak to udělá znova. A pak to znova slíbí a pak vám znova ublíží a znova a znova. A vy tak žijete ve světě, kde vám dospělí lidé slibují, neplní a ubližují. Najednou se dostanete do nového „domova“ a tam jsou další dospělí a ti vám opět slíbí, že vám neublíží a že jim máte věřit. Já ani Vy bychom si je k tělu nepustili, ale naše děti to dokážou. Navzdory tomu, kolik bolesti jim dospělí lidé způsobili, stejně nám dokážou znova začít věřit, znova se nám oddat a doufat, že tentokrát to bude jiné. Naše děti mohou opravdu být výborným zdrojem motivace, jak překonat těžké období, postavit se na nohy a jít dál. Kdysi jsem si myslel, že jsem na dně. Pak jsem se vžil do kůže nějakého z našich dětí a zjistil, že dno by bylo vlastně ještě dobré. Ony nezačínají na dně – nejdříve je dno, pak 10 metrů hoven, střepů a bolesti a až pak jejich výchozí pozice. A stejně to zvládají.
Co podle Vás ohrožené děti potřebují, jaké změny byste si pro ně přál?
Více empatie a pochopení nás dospělých (pochopení není zbytečné litování!). Více odbornosti a důslednosti nás dospělých. Různé legislativní úpravy – rodič není Bůh, dospělý nemá vždy pravdu, práva rodiče na výchovu dítěte nejsou víc než práva dítěte na pocit bezpečí, fyzické tresty nejsou v pořádku a další. A více kyselých žížalek.
TOMÁŠ MORÁVEK je krizový intervent a vychovatel, který dlouhodobě pracuje v několika ústavních zařízeních. Říká o sobě, že umí uvařit výbornou kuřecí čínu a rýži v mikrovlnné troubě. Má rád osobní výzvy a tvrdí, že v přímé péči platí, že kdo není součástí řešení, je součástí problému. V současné době je ředitelem neziskové
organizace (Ne)ohrožené děti, z. ú.
O knize Nebuď p*ča
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo.
Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.
Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v květnu 2023. Jeho autorkou je Bára Topinková. Foto: archiv Tomáše Morávka.
Napsat komentář