Když se podíváš do zrcadla, koho vidíš?

Zrcadlo, zrcadlo, ukaž mi pravdu…

Příběh začíná útěkem Naomi z domu, nikdo tomu nemůže uvěřit, protože se zdála být den předtím naprosto v pohodě. Její rodině ani nejlepším kamarádům ze společné kapely Zrcadlo, zrcadlo to nejde na rozum. Policie na nic nepřichází, uzavírají to jako úlet šestnáctileté dívky, která už v minulosti podobnou věc udělala několikrát. Zrzi, vypravěčka celého příběhu, Rose, Leo a Naomina sestra Ash to ale odmítají nechat jenom tak. Hledají ji, snaží se udržet kapelu v chodu a řeší při tom své vlastní problémy.

Naomi se po dlouhé době podaří najít, je v tak hrozném stavu, že musí zůstat v umělém spánku. Policie to připisuje snaze o sebevraždu, ale Zrzi s přáteli ví své. Ona by to nikdy neudělala. Celá situace se začíná komplikovat, když objevují na její paži tetování s modřinami ve tvaru prstů, aby toho nebylo málo, její stav se pořádně nelepší. Rose řeší problémy po svém, holduje alkoholu, vyhledává románky, Leo neprožívá nejklidnější časy, protože jeho násilnický bratr je propuštěn z vězení, šílenější než předtím a chystá odplatu. Zrzi nemůže najít sama sebe. Nedokáže se pořádně vyrovnat se svými city k Rose, které nejsou jenom kamarádského původu, navíc doma panuje šílená atmosféra, matka alkoholička, otec věčně není doma a mezi tím je malá sedmiletá holčička, kterou chce Zrzi za každou cenu ochránit od zkaženého dětství.

Tajemství, jež vyvěrají na povrch, se zdají být temnější, komplikovanější i daleko nebezpečnější, než by si kdokoliv dokázal pomyslet. Existence zrcadla je v ohrožení, hrozí, že praskne a otřese vším v základech. Podaří se jim zachránit jeden druhého?

Velmi odvážná prvotina

Když jsem vzala román Zrcadlo, zrcadlo do ruky poprvé, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to nebylo na autorku silné sousto, přes tři sta stran dlouhá první kniha má většinou dost much. Děj mohl být prakticky o čemkoliv, protože přebal není nijak zvlášť konkrétní. Čekala jsem naivní oddechovku, prvních pár stran jsem si myslela, že to tak i bude. Trochu drsnější román pro děti, říkala jsem si. Omyl.

Po prvních kapitolách, které jsou členěny do poměrně malých úseků, protože jich je celkem 42, se začal děj rozjíždět. Postavy dostaly větší hloubku, spojení současnosti s návraty v minulosti (mimochodem, dobře označenými, takže nedošlo k chaosu) vykreslilo vztahy do nejmenších detailů. Brzy ze stran vystupovaly poměrně reálné postavy s dost těžkým životem. Cara Delevingne se s tím nemazlila. Zbytečně neprotahovala, nešetřila nadávkami ani nespisovnými výrazy, nedělala z šestnáctiletých pubescentů udatné rytíře, vykreslila je se všemi klady, zápory i nesnesitelnými náladami a životními postoji. Nebála se toho, což je dobře. Vytvořila něco, co by si měl přečíst každý, kdo si prochází pubertou. Celou zápletku pojala neokoukaně, promyšleně i nepřekombinovaně, takže také starší čtenáři budou spokojeni. Celkově musím říct, že před autorkou smekám, napsala jednu z nejlepších autorských prvotin, co jsem kdy četla.

Veronika Nunhardtová