Autorem obrazu je Winslow Homer
Lidé potřebují příběhy, potřebují dobrá a silná vyprávění, dnes možná víc než kdy jindy. Potřebují ale knihy? Nepotká brzy knihu stejný osud jako třeba rumpál, parní motor či magnetofon? Co bude naším hlavním pramenem příběhů v technologicky nekompromisní době?
Před sedmi lety vytvořil návrhář Karl Lagerfeld spolu s avantgardním parfumérem Gezou Schoenem limitovanou edici parfému s názvem The Paper Passion. Parfém měl vzdávat hold tomu jedinému okamžiku, kdy otevřeme čerstvě vytištěnou knihu a nasajeme její vůni. Možná že tak nechceme všichni vonět – ale všichni alespoň přibližně víme, o jakém okamžiku je řeč. Skoro každý z nás aspoň jednou držel v ruce knihu, na kterou se těšil a jejíž čtení nezačalo prvním slovem, ale šustěním papíru při otáčení první stránky a nasátím aromatu, v němž se míchají složky tiskařské barvy, papíru a našeho nedočkavého očekávání.
Tištěná kniha už přežila nájezd rádia, audioknih, televize, filmového průmyslu, elektronických čteček, sociálních médií, kabelové televize, počítačových her a brzy nepochybně masového rozšíření virtuální reality. To může být zdánlivě nesouvislý výčet, u něhož si možná neumíme představit jiného společného jmenovatele než to, že to jsou média, která se „ucházejí“ o náš čas. Tato řada má však i jiného společného jmenovatele: jsou to nosiče příběhů (a kdo si například myslí, že dnešní děti hrají videohry jen kvůli „střílečkám“, tomu uniklo, kam se tento obor, jehož rozpočet i zisky už dávno předčily filmový průmysl, vyvinul).
Je přečtený příběh jiný, když do nás vstoupil očima z knihy, kterou jsme bezděky osahávali svými prsty a jejíž papír jsme čichali? Je jiný, když jsme ho slyšeli ušima jako rozhlasovou hru? Je jiný, když je nahraný a my si pouštíme jeho reprodukci třeba v podobě audioknihy nebo televizního seriálu, a jiný, když jsme osobně a přímo přítomni u jeho povstávání třeba v divadle? Je jiný, když jsme téměř jedním z aktérů jako v nejmodernějších videohrách? Každé z médií umožňuje jiné interpretace příběhu a ty samozřejmě zcela jiné jsou.
Konečně, proto se jen velmi neochotně smiřujeme s filmovým zpracováním a castingem našich oblíbených knižních hrdinů, a většinou jsme zanecháni s pocitem, že takhle jsme si to teda opravdu nepředstavovali! Leckdy máme dojem, že nás filmoví tvůrci „oloupili“ o naše pracně vytvořené fantazie nebo že prostě oni na rozdíl od nás nic nepochopili.
Tištěná kniha na nás klade největší nároky svým smyslovým minimalismem. Vlastně máme jen slova a vlastní představivost, žádné audio ani vizuální vjemy – to všechno si musíme vytvořit sami. Ale o kolik smysluplnější se nám to pak může jevit! O kolik víc se příběh pak týká nás samotných!
O kolik víc jsme se s ním propojili a o kolik víc tedy na nás může působit, kolik víc pro nás znamenat! A co teprve když se jedná o velký, hluboký, lidsky důležitý příběh! Příběh, jehož autor zahlédl alternativu k tomu, jak žijeme teď, přenesl nás do jiné doby, jiného místa, jiných možností. Je možné, že u moderních technologií nám je příběh naservírován pod nos až příliš, že nám autoři nejen otvírají nové dveře a obzory, ale že nás také všude vodí takříkajíc za ručičku? Kdežto v knižní podobě jsou nám dveře ukázány a možná otevřeny, ale do nových krajin vstupujeme sami až tím, že se musíme podílet na jejich spoluvytváření?
Je vlastně zázrak, co všechno už knihy od svého vzniku ustály, čemu všemu odolaly, ať už se na věc díváme historicky, politicky, či z pohledu technologie. Na druhé straně, sub specie aeternitatis, knihy nejsou na světě žádnou oslnivě dlouhou dobu. Astrofyzik Carl Sagan se na knižní příspěvek lidské historii dívá z pohledu času hvězd, ne lidí, když trefně říká, že po 99 procent lidského života na Zemi nikdo neuměl číst ani psát a jediné, co bylo k dispozici, byla buď zkušenost z první ruky, nebo vyprávění tak trochu stylem „tichá pošta“.
Po stovky generací se každá informace přirozeně pomalu překrucovala, ztrácela a přirozeným vývojem se stávala něčím úplně jiným. To se změnilo s knihami – psaná informace náhle získala jakousi historickou pevnost. I nadále sice byla vystavena proměnám, způsobeným rozdílnými výklady a interpretacemi, ale přece jen získala jakési pevnější obrysy a stala se stabilnějším mostem mezi minulostí a budoucností.
Knihy, které jsou dnes dostupné každému za téměř symbolický poplatek (uvědomujeme si vůbec, jak nesamozřejmý historický vývoj to byl?!), se staly jakousi zásobárnou lidské moudrosti a lidského snažení. Saganovými slovy „nám umožňují vyslýchat minulost s vysokou mírou přesnosti: ponořit se do moudrosti lidského druhu: pochopit úhel pohledu druhého a nejen těch, kdo jsou zrovna u moci: kontemplovat spolu s nejlepšími učiteli vhledy leckdy získané z přírody jen s velkou bolestí a námahou: nahlédnout do největších myslí, které kdy existovaly na celé planetě a v celé naší historii“.
Možná měl pravdu spisovatel Herman Hesse, který napsal dlouho předtím, než si svět vůbec dovedl představit internet, že se o budoucnost knihy nemusíme obávat. „Právě naopak, čím víc jsou určité potřeby zábavy a vzdělávání uspokojeny jinými vynálezy, tím víc kniha získá zpět svou důstojnost a autoritu.“ Knihy jako nositelky příběhů jsou zároveň také nositelky lidských tajemství a nejtajnějších zákoutí lidských duší. Nejeden autor se přiznává k tomu, že do svých knih napíše a „schová“ věci, které by nikdy nikomu nedokázal svěřit naživo, tváří v tvář. Svým způsobem jsou knihy realističtější podobou lidských životů než životy „skutečné“.
„Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás,“ napsal Franz Kafka. Nejlépe to snad vědí děti, protože ty na rozdíl od dospělých nemohou své podmínky nijak zásadně změnit.
Pro kolik dětí se už knihy staly úlevnou schovávačkou, možností útěku nebo nadějným poselstvím a horizontem nových možností, kam mohly vykročit z ne vždy příznivých okolností
svých dětských životů. Nesledovali jsme snad s úžasem, kolik dětí dokázalo sedm knih o Harrym Potterovi odvést od televizních obrazovek a počítačových displejů mezi šustivé stránky a vůni tiskařské barvy? Kolik dětí se nořilo mezi dvě stránky, aby „proskočily“ knihou a vystoupily na druhé straně obálky v Bradavicích! Kolik dospělých otevíralo každý večer jeden ze čtyř románů Eleny Ferrante z cyklu Geniální přítelkyně, aby se ocitli v zaprášené Neapoli, místo aby si pustili televizi nebo brouzdali na sociálních sítích. Někde někdo teď sedí sám u stolu a píše. Píše další knihu, která očaruje možná hrstku čtenářů, možná miliony. Někde někdo píše příběh, u kterého nebudeme chtít, aby nám byl naservírován všemi smysly až pod nos. Příběh, u kterého nás neopojí to, že nám dá „jen“ to, co chceme, ale který nás naučí, co máme potřebovat.
Někde někdo bude vyprávět příběh tak, že zatoužíme po tom, abychom proskočili voňavými stránkami a ocitli se na druhé straně ve světě, za jehož spolutvorbu budeme vzrušujícím způsobem zodpovědní.
Někde právě teď vzniká kniha…
Článek vyšel v magazínu Page, únor 2019
Napsat komentář