Příběh se opírá o život Newtona Knighta, respektive jeho vzpouru proti probíhající válce. Nejen on si až příliš uvědomoval, že v zázemí jižanské armády bojuje de facto za hodnoty, které se mu příčí, zejména obhajobu práva vlastnit otroka a přísně dělit lidi podle toho, jaké jsou rasy. Smrt synovce představuje katalyzátor, který urychlí další sled Knightových rozhodnutí a konkrétních kroků. Ty vyústí až ve vybudování vlastní „domácí armády“, rebelské reakce, která soupeří s Jihem, současně však nemá ani zastání od Severu. Cíl je jasný. Uhájit svůj vlastní prostor – domov, pole, nárok na to žít si v poklidu a svobodně. A nehrát si na to, že umírám za něco vyššího, když padnout v téhle válce nic vznešeného nepředstavuje.
Režisér a scénárista Gary Ross sice v úvodní expozici nešetří střelným prachem a detailními záběry zraněných (a umírajících) vojáků, následně se však víc zabývá bojem principů a větší roli mají slova. Vstoupit ke sledování jeho snímku Za svobodu s úmyslem oddat se válečnému filmu by bylo chybné a vedlo by ke zklamání. Raději si představte oscarových 12 let v řetězech, jen k tomu dejte více vojenských mundůru a méně emocí. Ano, pokud Rossův film něčím očividně trpí, to je neschopnost (nebo úmyslná absence?) hmatatelných pocitů a prvků, díky nimž by s divákem film komunikoval jinak než pouze coby dějepisná čítanka. Ross charakter úryvku z výuky historii umocňuje velkým množstvím komentářů, textových vsuvek (a dobových fotografií), které sice dotvářejí kontext, současně ale působí jako filmařská berlička, tedy neschopnost napsat scénář tak, aby se dané informace do příběhu dostaly bez tohoto vstupu „zvenčí“. A to nyní vůbec nezkoumám, do jaké míry si Ross dějepisná fakta přizpůsobil či nepřizpůsobil. Kde naopak Ross nastřádává bodíky, to je výstavba, kdy se zdá, že film už končí (dobře), ale nakonec se ve vyprávění pokračuje a nové konflikty přicházejí. A jen odkrývají, jak opravdu složitá je cesta za zrovnoprávněním. A že vlastně doposud ani neskončila.
K napojení historické látky na současnost ale dochází pouze v divákově mysli, ve filmu se režisér snažil dodat jednu dějovou linii, která se odehrává o desítky let později, má však jenom tak malý prostor, že zaujme, ale ve svém narčtnutí spíše ve výsledku vzbudí rozpaky. Škoda. I vzhledem k celkovému „TV looku“ Boje za svobodu se vkrádá otázka, zda neměl Gary Ross téma uchopit spíše jako televizní minisérii. Dost možná by pak dojem byl mnohem lepší.
P.S.: Pokud vás baví se dívat na zádumčivý, někdy utrápený, výraz (vousatého) McConaugheye, připočtěte si alespoň 10 %.
Hodnocení: 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář