Představte si Zootropolis jako multikulturní velkoměsto, jen namísto nejrůznějších národností budete v ulicích potkávat rozličné druhy zvířat. Máme zde lvi, žirafy i slony, stejně jako myši, ovce či králíky. A ne, nedělí je žádné ohrady, ačkoliv v Zootropolis stojí domky a domy, vilky a vily, stejně jako město člení různé čtvrti. Kouzlo Zootropolis spočívá v realizaci ideje, že tzv. predátoři mohou žít po boku s druhy, které by za normálních okolností toužili zakousnout. A že se beránek vlka nebojí, neboť Zootropolis je město budoucnosti, doby, kdy tvorové dokázali dávno potlačit (vlastně i zapomenout) přirozené pudy a přizpůsobili vlastní genetickou výbavu touze žít v míru.
Ano, zní to jako pohádka, přesto vlastně v přeneseném významu v něčem takovém máme (my lidé) možnost žít už hezkou řádku let. Multikulturní obce, v nichž lidé různých vyznání a ras dokáží pospolu řešit problémy a také se dohromady radovat a tančit. Jenže nejsme naivní, abychom nepředpokládali, že tento ideální klid něco naruší…
Animační divize společnosti Disney se po příchodu nového tisíciletí potácela na rozmezí udržitelnosti a pádu. I formou zajímavé počiny (Medvědí bratři) nevzbuzovali u diváků takový ohlas, aby vedení nezačalo plánovat zastavení tradiční 2D animace. Trend tehdy mluvil jasně, diváci chodí zejména na rodinné animáky, a to vyrobené v počítači a ve 3D. Když Disney, tehdy ještě jen coby koproducent a distributor pixarovek, začal slepě trend kopírovat, dokázal si utrhnout ostudu filmy jako byl Strašpytlík či Divočina. Jenže od chvíle, kdy došlo ke sloučení Pixaru a Disneyho, začaly se „dít věci“. Pod dohledem Johna Lassetera se výroba 2D animovaných filmů nezastavila, ale současně se pokračovalo i ve 3D snímcích. Jenže ty byly už mnohem lépe promyšlené. S řemeslně nadprůměrnou akční záležitostí, Boltem, se mohl Disney pochlubit v roce 2008, o dva roky později následoval hit Na vlásku. Ten nejenže dokázal navázat na tradici Walta Disneyho, ale také se aktualizoval pro současné diváky. Modernizace se opírala zejména o vtipnou reflexi zaběhnutých žánrových klišé.
Z dnešního zpětného pohledu se jasně ukazuje, že právě těmito díly se Disney připravoval na svůj triumf Zootropolis. Film totiž opět vpouští na pomyslné jeviště zvířecí figury, jenže přestává nostalgicky pokukávat po zašlých letech Disneyho tvorby. Namísto toho veškerý um směřuje k reflexi současných problémů a zatím vůbec nejlépe si uvědomuje, co to je „rodinný film“, neboť dokáže napínat i bavit hned několik generací současně.
Zootropolis si svou vydělanou miliardu nejenže zaslouží, ale s největší pravděpodobností bude patřit mezi ta díla, která nezakryje v historii animace prach zapomnění. Ačkoliv expozice nutkavě zdůrazňuje tezi můžeš být tím, čím chceš a klopýtá na skládce podobných filmů, které z této sympatické myšlenky vytvořily křeč, postupně ve vývoji děje přechází v detektivku s nosným (a značně aktuálním) tématem mezidruhové/rasové/kulturní tolerance. Samozřejmě, že šťoural a cynik by si z tezí o potlačení „neandrtálských kódů“ mohl vytvořit vhodný terč, přesto pro potřeby výchovy dětí (ale i rodičů) jsme tu takhle inteligentně udělaný etický apel dlouho neměli. Zootropolis tak vedle bravurních fórů dokáže vlastně i řádně usadit do křesla – když nám poskytne vizi rozkladu města (společnosti), pokud jeho obyvatelé začnou podléhat strachu. A nemusím ani podotýkat, že strach se samozřejmě účelově vyrábí z vrchní pater politiky, neboť se díky němu lépe vládne…
Podtrženo a sečteno. Zootropolis si zaslouží opakovaná zhlédnutí. Řada vtípků a odkazů se ukrývá pod povrchem. A dejte šanci i bonusovému materiálu, patří mezi ty, které se vyhýbají plácání o skvělé atmosféře a důležitosti filmu, aby udělaly prostor informacím, z nichž se opravdu něco o výrobě dozvíte.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář