Houellebecq dostal od sudiček do vínku talent tvarovat své nápady do zdánlivě nevybroušené formy. Čtenářův nabývá pocit, že čte deníky, zápisky, spontánní výplody (unavené, choré, geniální…) hlavy. Že se dotýká záznamu, který neprošel nějakou redaktorskou revizí, že snad ani nemá být určen pro čtení a nehodlá se označovat za literaturu. Autenticita a až drzá upřímnost Houellebecqova stylu však pochopitelně vyvěrá z dobře promyšleného úmyslu – a jeho knihy, Možnost ostrova nevyjímaje, jsou jeho jazykem charakteristické a ten už v prvních stranách rozeznatelný. Právě tahle hra na „nepsaní“ udává základní rytmus a může vás bavit.
Jenže tu máme ještě i samotný obsah… témata a motivy, o nichž se francouzský romanopisec v každém svém díle dělí, jen střídá těžiště. I tentokrát zde máme například téma náboženství (a zaslepenosti těch, kteří mu bezhlavě propadají) nebo lidské samoty. Ta, jako by snad měla být leitmotivem současné společnosti. Provází hlavní hrdiny, a to i ve chvílích, kdy si udržují partnerské vztahy. Lásce dává Houellebecq šanci a prostor, Možnost ostrova nám však předestře budoucnost, která se postará o naprostou ztrátu schopnosti někoho milovat – kromě vlastního psa. Lásku oslabuje průběžně jenom touha, fyzická, ale i sexualita se postupem času vytrácí. Z lidstva se stává sterilní množina objektů, které dokáží sice nakopat zadek smrtelnosti, ale jakýkoliv smysl života postrádají.
Strukturu knize udává „sada“ deníkových zápisků, výpovědí ústředního hrdiny Daniela. Začínáme v současnosti s Danielem1 a nejčastěji jej autor vztahuje k jeho klonu s pořadovým číslem 25. Daniel1 tak sice ze Země nemizí, ale s každou generací v něm něco umírá a planetu opouští.
Houellebecq formuluje značně depresivní poselství o nás a vizi o tom, co s námi možná bude. A to aniž by se vzdal svého umu podstrčit v pravý čas břitkostí nasáklý vtip, nebo popisu sexuálních zážitků, které dost možná nevzruší pouze hlavního hrdinu…
V kontextu Houellebecqovy tvorby jde o jeden dílek větší skládanky. Máte-li s ním větší zkušenost, stěží v něčem překvapí, přesto jeho cynická reflexe naší lidské osamělosti má stále (a asi bude i mít nadále) co sdělit.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář