Takže vážení, další young adult série nám spěje ke konci, opět pro sichr většího výdělku rozdělená do dvou částí (ovšem tentokrát s opravdu logickým předělem). V podstatě bychom klidně mohli začít plivat jed a bědovat, jak nám to scifíčko upadá, že tady se jen rýžujou prachy a že dneska už vydělává kdejaký škvár. Jenže upřímně? My máme celou tu divergentní ságu rádi. A to přesto, že ty nářky jsou do značné míry pravdivé. Divergence byla od začátku brána jako light verze Hunger Games – ne tak dobrá předloha, ne tak dobrá představitelka hlavní role, ne tak dobrá režie… ale pořád široko daleko nejlepší náhrada za Katniss.
Jenže ruku na srdce – ony ty Hunger Games šly kvalitou hodně dolu a když to přestalo bavit i Jennifer Lawrence, neměli moc co nabídnout a člověk si uvědomil, jak moc celý jejich svět nedává smysl a jak moc je celý ten potenciál nevyužitý. A skromnější Divergence najednou ukázala, že má ve své jednoduchosti minimálně ve filmu solidnější základy.
Že je systém frakcí pitomost, která nemůže dlouhodobě fungovat? Jasně, přiznáme to a ještě si to posichrujeme odhalením, že se jedná o jakýsi experiment. Máme tu zeď, že by i Sněhurák ze Západozemí zavýskal radostí? No tak musí být něco za ní a pěkně se tam podíváme, jakmile vyřešíme „domácí“ problémy, a zjistíme, kdo ten chicagský experiment řídí. A jasně, zjistíme, že ta idylka, do které se dostaneme, nebude mít dlouhého trvání, protože co? Protože lidi, přátelé, lidi jsou od přírody podrazácký svině.
Takže Tris, Čtyřka, Caleb a hajzlík Peter se dostanou do dalšího prostředí, které se napřed tváří hrozně fajn a idylicky, aby nakonec dostalo od neohrožených divergentů pořádně nakopáno do zadku.
Aliance si proto zaslouží pochvalu především za tempo – pořád se něco děje a čert vem, že oslí můstky jsou někdy okatější než překvapivý skon postav Seana Beana. Scenáristi neměli doktorát z filozofie, takže moudře vsadili na to, že chceme vidět výbuchy, přestřelky, propocená trička, roztrhaná trička a sem tam nějakou tu patetickou hlášku nebo polibek lidí, kteří asi tuší něco o sexu, ale nemůžou se mu věnovat naplno, protože přístupnost v kinech je fakt zlá věc. A i když je Tris pořád spíš takovým hovádkem božím, které se filmem probloumá k nějakému tomu hrdinství a spáse Chicaga, aniž by sama za sebe udělala jediné chytré rozhodnutí, její milášek Čtyřka válí.
Jako vážně – chápu, že tahle postava přitahuje spoustu dívek, ale vsadil bych se, že bude i důvodem, proč to těm dívkám spousta kluků nezazlívá. Čtyřka v podání Thea Jamese je totiž přístupnější verze Johna Wicka zkříženého s Rambem. Mít tenhle chlápek prostor v nějakém tvrdém erku, jako byl Deadpool, tak má dlouhodobě uvolněný trůn akčního boha zase jednoho vážného čekatele.
Ale ono to souvisí s tím, co jsem už napsal – Divergence má z čeho brát, i když vás nebaví hlavní postava. Vedle Čtyřky potěší hlavně Peter, který opět plynule střídá strany a evidentně si to užívá. Je fajn, že většina postav má nějaký cíl a při jeho naplňování se dostává do konfliktu s ostatními. A když už ta postava cíl nemá, tak je aspoň zahraná někým, jako je Jeff Daniels (aneb další hvězda na palubě) nebo Zoë Kravitz (aneb dokážete dostat z hlavy song jejího tatíka Black Velveteen?). A to tu ještě máme (byť bohužel jen krátce) Maggie Q, což je vždycky dobrá zpráva – bohužel je tahle zralá dáma o tolik skvělejší než jakákoliv filmová mládež, že jí tvůrci pro jistotu po pěti minutách filmu sejmou, aby na sebe nestrhávala moc pozornosti.
Přes množství plusových bodů to ale neznamená, že by byla Aliance kdovíjaká pecka. Je to prostě především nekomplikovaná dobrodružná jízda, která si dobře uvědomuje omezení předlohy (je třeba jasný, že jen těžko vzbudíte stejné emoce nepřítelem, kterého doslova vytáhnete z klobouku v přímém přenosu, než tím, s kterým jste pracovali dva filmy a který před vámi rostl společně s hrdiny) i mantinely, v nichž se musí pohybovat, aby neurazila cílovku nebo co hůř, producenty.
Ani Aliance tak neudělá – a ani nemůže – Divergenci kdovíjaké jméno, ale upřímně – pokud budete chtít znovu rychle zhlédnout nějakou young adult dystopii, sáhnete po ní raději než po posledních Hunger Games: a to prostě proto, že si na nic nehraje a prostě baví – atrakcemi v podobě akce i herců, stejně jako povedenými hláškami. A to je výsledek, se kterým se dá víc než spokojeně žít.
Hodnocení: 60 %
Autor: Boris Hokr
Napsat komentář