Nařknout McEwana, že jeho nový román Myslete na děti dokazuje, kterak britský autor ztrácí schopnost tnout do živého, by bylo neuvážené. Betonová zahrada vznikala v závěru sedmdesátých let, McEwanův věk právě tehdy sahal na třicítku a společnost stále ještě ukrytou pod nánosem mravokárnosti a tabu nutně potřebovala ránu, kterou jí svou knihu Ian McEwan uštědřil. Nyní, o čtyři desetiletí později, se nachází autor v jiném kontextu a z boření tabu se do značné míry stala záliba v minulosti zakořeněných „hipíků“. Mnohem kontroverznější naopak bývá kritický vhled do zdánlivé normality, do problémů odcizení, do chladu, který nás prostupuje.
Ne náhodou taková témata dostávají poslední dobou velký prostor i v edici Světové knihy Odeonu (viz nedávné Podvolení). Myslete na děti sice otevírají dvířka k motivům zakázané lásky (téměř šedesátiletá soudkyně a osmnáctiletý hoch, který byl jejím „případem“), epicentrum se ale skýtá jinde. McEwanova próza s jeho typickým střízlivým způsobem psaní zhmotňuje vyprázdněnost partnerského soužití. To prorůstá do každé oblasti života, i toho profesního. A zde může vzniknout prostor pro určitou dávku provokativnosti (pokud byste ji po McEwanovi stále vyžadovali). Do jaké míry je možné společnost svěřit do rukou soudců, kteří mohou rozhodovat pod vlivem tlaků, které vstupují do jejich mysli skrze jejich vlastní osobní potíže?
Ne snad, že by bylo možné omezit interpretaci románu pouze na tento představený směr, silné téma zde utváří i otázka víry a konkrétního náboženství či dogmat určité sekty. Kde se potřeba (mnohdy až slepě) následovat taková učení berou? Přicházejí z našich vnitřních pohnutek, lidské přirozenosti, nebo jsme jimi spíše „infikovaní“? A kde se nachází hranice mezi respektem k autoritám a zmanipulovanou poslušnosti?
I přes svou „štíhlost“ kniha poskytuje dostatečně širokou paletu dílčích motivů, o nichž lze diskutovat. A právě zde hodnota McEwanovy novinky stoupá. Ačkoliv neprovokuje, rozhodně „podstrkává“ otázky do polemiky, která může být notně výživná.
A stále je třeba mít na mysli řemeslnou bravurnost jeho jazyka. Schopnost bez kudrlinek či spletitých cestiček proniknout do rozechvělé duše ústřední postavy, na malé ploše vybudovat i vedlejší charaktery tak, že budou živoucí.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář