Nevšední, na první pohled neokázalá, literární prvotina africké autorky NoViolet Bulawayo se k nám dostala díky edici Světová knihovna Odeon. Bulawayo člení děj na dvě ústřední části, jedna se odehrává v Africe, druhá ve Spojených státech amerických. Zatímco jedna konfrontuje čistokrevný dětský svět s místní bídou, druhá část smutek umocňuje charakterem civilizované západní společnosti, která však postupně postavy jako by odlidšťuje.
Téma soužití s chudobou, stejně jako téma přistěhovalců (a nutnosti se přizpůsobit) nedefinuje Bulawayo nikterak nově, ambice si uschovala na cizelování jazyka, jakým mezi sebou malí hrdinové komunikují a kterým tak komunikuje i autorka s námi, se čtenáři. Díky perspektivě, kdy v centru stojí desetiletá dívenka zvaná Miláček, lze řadu společenských úkazů vnímat přikrášleněji, neboť děti příčiny a ani důsledky tolik nevyhodnocují. Jenže všudypřítomná šeď (nechci příliš využívat slovo deprese) z řádků přesto vychází, to kvůli nám, našemu domýšlení a čtení zpráv, které děti předávají sice pod jinými jmény, ale ani to nám při pozorném vnímání nebrání v přesné interpretaci, co se na place odehrává. Bylo by i naivní si myslet, že dětská perspektiva a dobrodružství všednodennosti, které se v Africe děje, má mít atraktivní (či dokonce smířlivou) povahu. Hlavní skupinka hrdinů neváhá vykonat potrat u jedné ze svých kamarádek, protože těhotná dívka běhá pomaleji a kazí jim tak jejich hry. Krutost se schovává za každým koutem, má různé podoby, příčiny a důsledky, stejně jako názvy.
Bohužel nepolevuje ani po přesunu do vysněné Ameriky. Zde prašnost ustupuje sterilitě, řádu a systému, který začíná spontánnost potlačovat a při vzájemném srovnání představ a reality vyznívá přítomnost možná ještě bezútěšněji než život v Africe.
Přes všechny emoce, které dle charakterizace z výše uvedených řádků neoplývají přílišným světlem, vykazuje kniha Chtělo by to nový jména vpravdě poutavý zážitek. Ne prvoplánově kritizující, ne prvoplánově angažovaný. Poměrně útlá kniha ze všeho nejvíce působí jako jeden dlouhý dopis, zpráva, možná zápis do deníku. Je osobní – v tématech, v jejich podání, stejně jako ve stylu jazyka.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář