Sarkasticky vyprávěný příběh Hazel s rakovinou, “kterou považuje za vedlejší účinek umírání, ostatně jako všechno“, zvládá Veronika Kubařová s jasnou dikcí holky, která nevzdává svůj sen a smrti dává najevo s pohrdavým tónem v hlase její obyčejnost, téměř dokonale. Milovníci červené literatury, náročnější posluchači, kteří hledají v knihách moudrost a zamyšlení, ale i vtipálci, kteří neberou život zase tak vážně si rozhodně přijdou na své.
Veroniky bezprostřednost se snaží dohnat Matouš svým neodolatelným hlasem, který každým slovem napovídá, že kdyby kdokoliv Augusta potkal na ulici, musel by si myslet, že je to “fakt frajer“. Augustus není ani tak protivným sokem všech romantiků, ale spíš zdárným příkladem toho, jak může být i kluk, který musel přestat hrát basket kvůli osteosarkomu nohy, nad věcí. Kromě toho, že řídí auto s protézou, v Hazel (a možná nejen v ní) vyburcuje touhu užít si každou milisekundu života.
Jako nedostatek v poslechu vidím minimum zvukových kulis (atmosféru ale dokresluje široká hlasová škála herců a styl Johna Greena) a místy až akademické střídání postav. Vytkla bych možná také spisovnou mluvu obou teenagerů, která v mluveném projevu nezní tak důvěryhodně.
Znělka na počátku každé kapitoly mě doprovází ke konci, a možná jsem teď ráda, že nemusím odkládat knihu, abych si na konci nenápadně mohla sáhnout pro papírový kapesníček, i když jsem si myslela, že u dojáků zásadně nebrečím.
Hodnocení: 85 %
Autorka: Aneta Nejezchlebová
Napsat komentář