Jenny Lawsonová je jedna z nejsledovanějších amerických blogerek a během prvních pár kapitol knihy vám okamžitě docvakne proč. V ničem se dlouho nevrtá. Ke svým čtenářům je zcela upřímná, a to i tehdy, když přiznává, že některé příběhy jsou dokreslené a tak trochu vyhnané do extrému. Na druhou stranu si myslím (a velice ráda bych se mýlila), že ty nejbizarnější pasáže knihy jsou pravdivé a založené na reálných vzpomínkách.
Už při prvním prolistování knihy si říkáte, že právě držíte v rukou opravdový „unikát”, a to ve všech ohledech. Zkuste si nejprve přečíst názvy jednotlivých kapitol. Už to vás dostane do kolen. Jen pro demonstraci: RODIČŮM ANI MUK (začínáme zlehka), STANLEY ALIAS KOUZELNÝ MLUVÍCÍ VEVERČÁK (pamatujete na mou počáteční otázku s loutkovým divadlem?), JESTLI VIDÍŠ MOJE JÁTRA, TAK UŽ JSI MOC DALEKO (bez komentáře), MŮJ KOKS TO NEBYL (u této kapitoly si tak trochu přejete, aby byl spíš váš), ZAPÍCHNUTÁ KUŘETEM a další. Stále jsem nevyčerpala ty nejpodivnější kapitoly, ale nechci vás děsit hned na začátku. Každá z nich je perličkou, kterou nechcete minout.
“Když mi bylo asi sedm, začalo mi docházet, že se mnou není něco v pořádku, protože většina dětí nedostávala záchvat nebo nezačala zvracet, když měly vyjít z domu.”
Jenny své čtenáře zasvěcuje do vzpomínek na krušné dětství s otcem, který si liboval ve vycpávání zvířat, na pubertu, během které propadla EMO a GOTHIC stylu, na žádost o ruku, která nejdříve vypadala jako pokus o vraždu, a na své malé vzpoury manželského života.
“Milý Victore, to se ti povedlo. Tvojí vinou nám došla lepítka. Tenhle vzkaz ti píšu na ručník, který jsi nechal ležet dneska ráno na podlaze v koupelně, protože už nemám žádné zábrany.”
Zajímalo by mě, jestli každý, kdo bude memoáry číst, projde stejnými stádii, které jsem si zažila já. Ze začátku si totiž říkáte: Jak je možné, že si ta holka dokázala při tom všem zachovat zdravý rozum? Asi tak při druhé kapitole o střední škole se tyto pocity mění na: Je možné, abych si JÁ dokázala až do konce knihy zachovat zdravý rozum? Načež začínáte mapovat, kde se ve vašem okolí nachází nejbližší láhev s něčím malinko ostřejším, protože vám to hlava už prostě nebere a vy potřebujete povzbudit. A pak se to všechno zlomí. Nevím přesně, kdy se to stalo, ale najednou jsem se přistihla, že si přeji, abych se mohla s Jenny potkat osobně. Takového člověka prostě chcete poznat.
Protože jestli je alespoň třetina z toho všeho pravda, je právě ona dokonalým důkazem toho, že když vás život kope do zadku, kopnete si taky. Surově, syrově, nekorektně, s grácií a humorem.
Knize dávám 90 % (těch 10 % mi totiž Jenny dluží za 1,5 l červeného vína Modrý portugal). Díky za to, bylo to podivně skvělé.
Hodnocení: 90 %
Autorka: Jana Sklenářová
Napsat komentář