Autorka bestsellerů Zuzanin dech a Němci Jakuba Katalpa přichází s novinkou Úlice. Mnohovrstevný román nekompromisním způsobem zkoumá otázky svobody, morální zodpovědnosti a osobních hranic. Přečtěte si krátkou ukázku!
Okamžitě po zahájení války se Německo změní v obrovskou železniční stanici; transportuje, převáží a nakládá.
Vagony se plní surovinami, zbraněmi a lidmi; věci jsou v pohybu a ten se bezohledně přelévá do dalších zemí.
Počet vlaků projíždějících Úlicemi roste geometrickou řadou. Směřují především do Polska. Zároveň se z Říše přistěhuje řada německých úředníků, někteří se svými rodinami a jiní sami; procházejí městem, jako by jim patřilo, a mnozí z nich sentimentálně vzpomínají na úly, které museli nechat v rodné zemi.
Brzy poté je v Úlicích založena muniční továrna. Kvůli zdroji levné pracovní síly je vedle ní, na rozvalinách bývalého statku a ovocného sadu, vybudován ženský koncentrační tábor, pobočka mnohem většího německého lágru.
Město nakonec s mírnými obtížemi spolkne všechno, co mu bylo naservírováno.
Polkne a rozžvýká koncentrační tábor i muničku, neochotně se smíří s vpádem vnějšího světa.
Když si okupační správa v jednačtyřicátém roce suverénně přivlastní nevelký zámeček na okraji Úlic a udělá z něj letní středisko pro organizaci Hitlerjugend, nikdo se nad tím nepozastaví.
Jsou horší věci, poznamená při své pravidelné návštěvě u starosty farář.
Má na mysli alkohol a homosexualitu; pokud člověk neprochází přímo ulicí Lagerstraße, koncentrák díkybohu nemusí ani zahlédnout.
Po všechny válečné roky mají včely v Úlicích nadměrné snůšky a divočí.
Velitel úlického tábora se jmenuje Frank Müller a stejně jako většina obyvatel města vášnivě rád včelaří.
Pravidelně navštěvuje úly, které má na zahradě, a dojatě své svěřenkyně pozoruje. Když rok po založení tábora stáčí první med, při jeho ochutnávání ucítí na patře jemné zaškrábání, nesoulad.
Zarazí ho to.
Jako by včely náruživě a do mrtě vysávaly nějakou palčivou rostlinu — rozmarýn, jalovec nebo vavřínový květ.
Nemůže kvůli tomu spát a je mu jasné, že nebude mít klid, dokud tomu nepřijde na kloub. Každé odpoledne proto v obnošených pumpkách a se špacírkou v ruce vyráží na průzkum, odhodlaně křižuje po lesních cestičkách, prochází pole a louky a zkoumá všechno, co v okolí kvete.
Neuvědomí si, že vysvětlení má přímo pod nosem. Část jeho včelstev totiž létá nad lágrem a žíznivé včelí dělnice při návratu domů sedají na vězněné ženy a pijí jejich pot; ten pak při vytáčení medu způsobuje jeho neobvyklou štiplavost.
Vězeňkyně se po včelách neohánějí, jako to dělaly zpočátku; za ta žihadla jim to nestojí. Žíznivé jsou koneckonců všechny stejně, podobně jako včely se i uvězněné ženy zastavují u sudů, nabírají do dlaní zakalenou dešťovku a pijí.
Úlice se stále podobají plástvi, ačkoliv jejich sladkost v posledních letech zhořkla.
Z komínů muničky se kouří a vzduch se zakalil popílkem.
Ti, kdo se chtějí podívat do slunce, si museli zvyknout na to, že místo světla mají před očima černo.
O knize:
Co všechno jsme ochotni obětovat pro to, abychom přežili? A zůstáváme pak stále ještě lidmi?
Úlice jsou městem vyšinutým v prostoru i čase. Chybějí dokonce na některých mapách českoněmeckého pohraničí. Jejich obyvatelé od nepaměti chovají včely a jejich životy jsou zalité sladkostí. Jenže potom přímo ve městě vyroste koncentrační tábor…
Anežka, Běla a Helena v Úlicích vyrostly a znají se od dětství. Každá měla své nevzrušivé plány, které však přítomnost tábora a německých vojáků dramaticky promění. A s nimi také jejich charaktery.
Jakuba Katalpa napsala bezohledný a mnohovrstevnatý román, který není jen dalším příspěvkem do žánru historické fikce z období druhé světové války. Nekompromisním způsobem zkoumá otázky svobody, morální zodpovědnosti a osobních hranic.
Napsat komentář