Právě vychází novinka bestsellerové autorky a držitelky Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku Kristýny Trpkové! Napínavý detektivní román Šmírák vás přenese do vesnice nedaleko Pardubic, ve které řádí zákeřný travič psů. Přečtěte si ukázku.
Ed si vychutnával ranní kávu a kouřil, když vtom mu znenadání hlavou probleskla myšlenka. Už to skoro měl, chybělo maličko – z přemýšlení ho však vytrhl vysoký pištivý hlas ze sousední zahrady.
Obrátil hlavu a uviděl, že zpoza plotu vykukuje třetí brada jeho kudrnaté sousedky. Alice Škodová. Ta dotěrná všetečka.
Byla jen o pár let mladší než on, vlastně byla stejně stará jako Miriam, přesto mu odjakživa přišlo, že myšlením je kapánek „jinde“. Nezajímalo ji nic jiného než drby, kočky a zase drby. Posledních dvacet let nepracovala (byla v invalidním důchodu, který jí, bůhvíproč, přiklepli na bolavá záda), a jelikož jiné vyžití, manžela, děti ani koníčky, neměla, trávila volné dny tím, že vysedávala u televize, trajdala po kamarádkách a postupně přicházela o i poslední zbytky soudnosti a taktu. Ed ji nikdy neměl rád, ale po smrti Miriam se jeho nesympatie přetavily z pouhé averze v regulérní alergii.
Nemohl tu ženskou vystát.
„Copak děláš?“ zaštěbetala pisklavě, jako by snad neviděla, že jenom sedí a kouká do blba. Ed protáhl obličej a sjel sousedku skeptickým pohledem.
„Piju kafe a kouřim,“ odsekl se skřípáním zubů.
Kdyby ho nevyrušila, už mohl mít konec ke své básni.
Máloco ho dokázalo vytočit tak, jako když ho někdo vyrušil při práci a přetrhl mu nit. Měl sto chutí vyzout si pantofli a hodit ji po ní.
„Tak si představ, Edo, že včera večer našli dalšího.“
Edovo rozčilení bylo vmžiku totam. Zbystřil. Odložil cigaretu do popelníku, vstal a s rukama v kapsách zamířil k Alici.
„Vážně? A kde?“
„Kousek odsud, u mladejch Jiroutovejch,“ řekla Škodovka a povzdechla si. „Max se jmenoval. Chudák.
Takovej pěknej retrívr to byl, hodnej, mazlivej… Zase skončil se šípem v krku.“
Ed se ramenem opřel o dřevěný sloup terasy. Mladý Jiroutovi. Věděl, o koho jde. Syna starýho Jirouťáka znal, na základce chodil s jejich Christin do třídy. Dva roky zpátky si postavil barák kousek za pozemkem rodičů a pár měsíců nato se oženil s nějakou fyzioterapeutkou z Moravy, kterou poznal, když studoval v Olomouci…
„Víš to jistě?“ zeptal se. „Od kohos to slyšela?“
Alice se zatvářila uraženě a bradu, všechny tři, vytrčila nahoru – jako by se jí dotklo, že si Ed dovolil o spolehlivosti jejích klepů pochybovat.
„Starej Konvalina mi to říkal, když jsem ho potkala v krámu,“ předložila mu triumfálně svůj zdroj. „Dobře se s nima zná, jak se starym Jirouťákem, tak s těma mladejma.
Tři tejdny byl od těch útoků klid, tak psa nechali navečer proběhnout venku. Prej zůstal bez dozoru sotva pár minut… Když vylezli z baráku, aby ho zavolali domů, byl už tuhej. Ležel pod schodama a ani se nehnul.“
Alice nejspíš čekala za svůj obsáhlý výklad patřičné uznání, avšak žádné satisfakce se jí nedostalo. Ed jen cosi neurčitě zamručel, zadumaný pohled přitom upíral úplně jinam než jejím směrem, kamsi do dálky.
Od doby, co ve vesnici někdo začal trávit psy, uběhlo už pár měsíců. Pokud si Ed dobře pamatoval, rozjelo se to někdy koncem června. Zpočátku se celá ta záležitost tvářila nevinně, jako několik náhodných, absolutně nesouvisejících úmrtí – lidi měli za to, že jejich pes prostě omylem sežral něco špatného, doma / venku na procházce / v lese, nebo ho znenadání skolila nějaká zákeřná, skrytá nemoc, takže nic nehlásili a mazlíčka bez zdlouhavého spekulování zakopali na zahradě nebo na poli za domem. Avšak později, asi se čtvrtým nebo pátým uhynulým zvířetem, se ukázalo, že psy někdo tráví cíleně. Jeden z majitelů našel u kotce, kousek od svého mrtvého dalmatina, vyzvracený zbytek špekáčku.
A v něm – ve vydlabaném středu – kapsle plné jakýchsi bílých kuliček.
O knize:
Dvaašedesátiletý Eduard přišel před devíti měsíci při tragické dopravní nehodě o manželku. Nyní žije úplně sám na okraji Trudnova, vesnici nedaleko Pardubic – jen on a jeho pudl Akim. Ten je taky jednou z mála památek, které mu na zesnulou ženu zbyly. Když v obci začne řádit zákeřný travič psů, Eda to pochopitelně nenechává klidným. Zvířecí vrah však není jeho jediným problémem. Zdá se totiž, že Eda někdo sleduje – cizinec, který se až podezřele často motá kolem jeho domu. A nejen to: Je mu v patách při vyjížďkách do města, dělá mu stín v obchodech… Má neznámý slídil spojitost s útoky na zdejší psy? Nebo znamená přítomnost cizího muže něco docela jiného?
Napsat komentář