V novince Marta děti nechce Petra Soukupová bravurně zkoumá psychiku ženské hrdinky, která se ocitá v bodě, kdy se musí vypořádat nejen s vlastním životem, ale také s očekáváním svého okolí. Lze vůbec rozpoznat okamžik, kdy o své budoucnosti ještě rozhodujeme sami a kdy už ji ovládají jistoty minulosti a společenské konvence? Přečtěte si ukázku nového románu!
Co to je za nápad? řekne Hynek, když to vyslovíš poprvý, takovým tím tónem, jestli ses nezbláznila.
Už o tom přemýšlím dlouho, řekneš a on se ušklíbne, protože ví, že lžeš, nikdy jsi o tom nepřemýšlela a on to ví. Nikdy tě nelákalo jít několik dní v kuse krajinou s batohem, už když se z toho tak před pěti lety stala móda a Linda to chtěla jít, tak se ti moc nechtělo, proč bys měla jít na pouť do Santiaga de Compostela. Už jenom to slovo pouť, my s Lindou přece nejsme nějaký poutnice, ne, ježiš, je to normální výlet, akorát prostě půjdeme s báglama hezkou krajinou. Takže jsi to tehdy Lindě odkývala, akorát že pak jsi poznala Hynka, už jsi nebyla singl holka s žádnýma plánama na léto a Linda pak začala řešit ty děti a mezi ní a tebou se to posralo, takže z toho nebylo nic a od tý doby tě to ani nenapadlo.
Až do minulýho týdne, kdy cestou z práce vidíš na sítích něčí příspěvek o tom, jak to šel, a jasně, je to pěkná krajina, ale hlavně tam ten člověk (zajímavý, kdo to byl, to si nezapamatuješ) píše o tom, co to pro něj znamená, jak to není jenom procházka s batohem, jak je to vlastně úplná duchovní cesta, jak mu to změnilo život, jak nevěděl co dál, a po tý cestě to najednou ví a všechny tyhle kecy. Neděláš deset let v reklamce, abys nevěděla, že to jsou jenom kecy, ale i tak se tě to nějak dotkne, jistěže víš proč, na to zatím nemyslet, radši si o Santiagu vyhledáš pár dalších článků a líbí se ti to čím dál víc. Být několik dní úplně sama. Rozmyslet si, co dál. Hlavně si rozmyslet, co si chceš rozmýšlet. Máš Hynka, miluješ ho, máš práci, kterou máš ráda, máš život, kterej se ti líbí. Co chceš vlastně řešit? Asi je to nesmysl, stejně nemáš dost dovolený, máš nahlášený dva týdny, z toho týden spolkne dovolená s dětma a pak jste si s Hynkem říkali, že byste asi jeli na prodlouženej víkend do Berlína, takže co vymýšlíš. Tak třeba příští rok.
Jenže pak sedíte s Hynkem po večeři, talíře pořád na stole, dokud nevstaneš a neuklidíš je, tak budou ležet na stole klidně do rána. Hynek se, co se týká péče o domácnost, naprosto vyčerpá v těch týdnech, kdy máte děti.
Když nejsi unavená z práce, tak ty talíře hned uklidíš, když jsi unavená nebo ještě musíš pracovat, tak je uklidíš ráno, už nemá cenu se o tom dohadovat. Ježiš, Mimi, přece tady na sebe nebudeme ječet kvůli talířům, Hynek pokaždý nasadí takovej otcovskej tón. Navíc on ty tousty a salát udělal, takže je to úplně spravedlivý, že to potom uklidíš ty.
Mimi, řekne teď Hynek, zatímco ty uklízíš nádobí do myčky, co ta dovolená?
Co co? řekneš ty, bavili jste se o tom už na jaře, že pojedete do stejnýho rezortu jako loni, dětem se tam líbilo a jídlo bylo super a taky to bylo celkem nedaleko z letiště.
A Hynek řekl, že asi jo a že to teda zarezervuje, a tys mu to odkývala. A jo, pak už ses na to nezeptala, ale nebyla v tom žádná schválnost, ty máš svý práce dost a nejsi Hynkova sekretářka, dobře, tak je v tom asi trochu schválnost, protože sis na to od tý doby rozhodně párkrát vzpomněla.
No jestli to zarezervujeme.
Ještě jsi v klidu, takže řekneš, jo, tak to zarezervuj, i když v tu chvíli už ti bleskne hlavou, že bys možná nemusela jet.
Jasně že nemusíš, jenom prostě vždycky jedeš, už se s tím počítá, a proč by ne, sice nejsi jejich matka, ale společně jste rodina, tak jezdíte na rodinný dovolený, přece.
Tak to můžu otevřít u tebe? zeptá se Hynek a už sahá pro tvůj notebook. Jasně, jeho počítač je nahoře v ložnici, kdežto tvůj leží na stole (protože jsi před večeří pracovala), tak kývneš a on si ho otevře a začne to hledat, načež po chvíli řekne: Hm, tak tam už není volno.
Nepřekvapí tě to, ale opravdu si v tu chvíli nepomyslíš, že to měl zarezervovat dřív a ne čtrnáct dní před odletem, pomyslíš na to, že tam měli výbornou citronovou buchtu politou takovou polevou, kterou jsi jedla ke každý snídani, škoda.
Sedneš si k němu a začnete hledat jiný možnosti, od loňska zřejmě zdražili, bylo by asi divný, kdyby ne, je to šíleně drahý, podobnej rezort, jakej jste měli loni, stojí pro vás čtyři sto dvacet tisíc.
Šílený, zhodnotí to Hynek, ale vypadá to dobře, ne?
Jo, souhlasíš.
Tak já to asi koupím, jo?
Jo.
A už víš, co teď přijde. Protože sedíte u tvýho počítače, kde máš zadanou svoji kartu, tak se to prostě zaplatí za tvý peníze a Hynek řekne: Já ti to pak pošlu, jo? A ty mu to budeš muset připomínat a on ti to pak pošle, takže vlastně o nic nejde, jenže jde. V týhle situaci nejste poprvý, stokrát se něco platilo z tvých peněz a stokrát Hynek řekl, já ti to pak pošlu, a dvěstěkrát ses toho musela dožadovat, svých peněz. A už jsi taky párkrát Hynkovi řekla, že tě to strašně sere, nemáš nic proti tomu zaplatit to v tu chvíli ty, ale proč ti ty peníze nemůže poslat třeba ten den nebo další den nebo prostě tak, abys ho nemusela skoro prosit?
Mám toho moc, to je fakt takovej problém mi napsat, pošli mi ty prachy, dělá Hynek, že nechápe. Říkám ti to teď podruhý, dlužíš mi šestnáct tisíc za nedoplatky za plyn, řekneš v tu chvíli a Hynek se zatváří nespokojeně. Fajn, posílám ti to teď, udělá to a je to, proč z toho děláš problém?
Já toho mám moc, prostě jsem na to zapomněl.
Jo, to je jasný, řekneš opravdu chápavě a vlastně tomu i věříš. Sice to nechápeš, ale víš, že takovej je, nedělá to schválně, nechce tě okrást, bože, tak proč z toho teda děláš problém?
A když ti to tak vadí, proč teda neřekneš: Počkej, tak já ti skočím nahoru pro tvoji kartu, ať ji tam můžeš zadat, ani: Tak tam dej platbu pomocí příkazu a nemusíš řešit kartu.
Je docela možný, že by v tom neviděl problém. Přece je to celý o komunikaci — řekl by ti, když mi to neřekneš, tak to nevím. Ale tys mu to přece říkala stokrát a nic, tak jaká komunikace?
Akorát byste se začali hádat. A ty se s ním nechceš zase hádat, poslední dobou se hádáte pořád, dřív to přece nebývalo tak často (nebo jo a jenom to nechceš vidět?). Co je ale pořád stejný, nedokážeš ho přeargumentovat, nakonec by ses ještě musela omlouvat, copak tě Hynek chce okrást?
Nebo o co jde? To vážně nechápeš, že má na starosti tolik věcí, že prostě celý dny nemyslí na to, že ti má vrátit pár tisíc?
A tak koukáš na Hynka, jak tam kliká ty údaje a pak se tě zeptá: Máš někde uložený čísla pasů dětí? Máš, najdeš mu to, už myslíš, že neřekneš nic, a najednou se slyšíš, jak říkáš:
Víš… já jsem přemýšlela, že bych letos nejela.
Cože? dívá se na tebe překvapeně. Proč?
I ty sama jsi překvapená, opravdu jsi to řekla? Kvůli tomu, že se s ním nechceš dohadovat o penězích? Je tohle správnej důvod pro to, abys šla někde v cizí zemi dva týdny s batohem na zádech? Jistěže není, je to úplná blbost. Ale znovu si v tý chvíli vzpomeneš na ty nadšený komenty lidí, co jim tahle cesta dala, skoro se tím sama pobavíš, možná že po týhle cestě budeš umět říct: Hele, mojí kartou to prostě neplať a pak nemusíš myslet na to, že mi to máš poslat.
A tak to poprvý řekneš nahlas: Šla bych na pouť do Santiaga.
Kouká se na tebe úplně šokovaně: Co to je za nápad?
O knize Marta děti nechce:
Může cesta do Santiaga změnit člověku život nebo se zase vrátí tam, odkud vyšel?
Martě se nic špatného neděje. Má dobrou práci, žije v dlouhodobém vztahu s Hynkem a jeho děti z předchozího manželství má ráda. Svoje děti nechce, Hynek žádné další taky ne, v tom jsou zajedno. Tak co chce vlastně řešit? Proč se rozhodne vyrazit sama na deset dní trvající cestu plnou nepohodlí a samoty, když měla jet s Hynkem a dětmi k moři? Mají pravdu její blízcí, když si myslí, že je to nesmysl a vůbec – že by Marta měla žít úplně jinak?
Napsat komentář