Oblíbili jste si laskavý humor Marka Ebena? Vychutnejte si ho v knižní podobě! Když Marek Eben právě nemoderuje, často ho zastihnete na cestě. A právě úvahy, které ho v autě napadají, teď už podruhé vychází knižně jako Myšlenky za volantem 2. Přečtěte si ukázku.
22. 10. 2020
Jako by nestačil virus, ještě nám ochořela pračka. Poctivý německý stroj, který nevykazoval žádné známky únavy, zničehonic odmítl komunikovat. Takže jsme povolali opraváře, ten nalezl plně funkční motor, nerezový buben, který opravdu nezrezivěl, a dvířka, která i po letech těsnila.
Byl zachmuřen, jako jsou zachmuřeni všichni opraváři, když nemohou najít závadu, až najednou se jeho tvář rozjasnila a vesele zašveholil: „Pane Eben, pojďte se na něco podívat.“
Tak jsem šel a spatřil jsem obnaženou řídicí jednotku pračky, tedy její mozek. Nevím, zda jste to někdy viděli, ale to je taková komůrka v té pračce, ve které se nachází destička s tištěnými spoji. Jenže tu komůrku kromě destičky obýval ještě někdo. Myš. Ne, že by ji tam ten opravář přímo našel, ale nalezl ten její byteček.
Představte si, ona si celý ten šuplík vystlala zvukovou izolací, co vykousala z té pračky, měla tam takový malý špajz, kam si nanosila piškoty a granule našeho psa, a taky – a to byl ten zásadní problém – tam měla toaletu. A jak ta jedna myš čurala na ty tištěné spoje, vyřídila kompletně celou pračku, protože ta řídicí jednotka už se nevyrábí.
Vyrábí se jiná, ale ta se samozřejmě nehodí do té naší pračky, protože kdyby se hodila, koupili bychom jen tu jednu destičku, a ne celou novou pračku. Nevyhodili bychom kompletně funkční motor, buben a všechno ostatní, což má pochopitelně ta firma na pračky daleko radši než prodat jen tu jednu destičku.
Z ekologického hlediska je to zvěrstvo, ale tím se nechci zabývat. Mě zajímá ta myš. Kdybych byl myš, poslední místo, kde bych chtěl bydlet, by byla pračka. Pořád tam někdo něco strká, třese se to a vydává to zvuky, kterých by se podle mého názoru měla každá myš děsit. Navíc my často pouštíme pračku přes noc.
Ale možná to myši vidí jinak. Já bych tipoval, že tam bydlel myšák. A když potkal nějakou šik myšku, řekl jí: „Hele, mám super bejvák, hezky to tam voní a v noci je disko. Nechceš zajít?“
29. 5. 2022
Než jsem se seznámil se svou ženou, neměl jsem nikdy psa. A taky jsem moc nerozuměl tomu, že si lidé chtějí komplikovat už tak dost složitý život starostí o psa. Ale asi je to jako s dětmi, pochopíte to, až když se to stane.
Takže dnes už jsem zkušeným pejskařem a mohu říct, že bych si život bez psa dovedl jen těžko představit. Že to člověka omezuje? Samozřejmě že ho to omezuje. Že to leze do peněz? Samozřejmě že to leze do peněz. A že to stojí za to? O tom vůbec nepochybujte.
Psí láska je láskou zvláštní, skoro bych řekl, že málokterý člověk dovede tak milovat jako pes. Ten si totiž neklade žádné požadavky. Pokud to teda není jezevčík. Ale i ten vás bude milovat i v případě, že jeho požadavky nesplníte.
Bude se urážet, bude vás trestat, ale milovat vás bude pořád.
Psí láska je láskou bez podmínek. To my lidé těžko svedeme, člověk tomu druhému něco nabídne, ale taky od něj něco očekává a běda, když to nedostane. Lidská láska na celý život je vzácný úkaz, ale pro psa jde o samozřejmost.
Ten na vás bude i po patnácti letech koukat pohledem zamilovaného studenta, zvlášť když zrovna něco jíte. A taky se s ním dostanete do zvláštní komunity pejskařů, což je kapitola sama pro sebe.
Především pejskař – pokud není na malé vesnici, ale ve městě – nikdy netuší, jak se ten druhý majitel jmenuje, ale ví, jak se jmenuje ten jeho pes. Takže ti majitelé vědí, že ten druhý je pan Čip nebo paní Daisy, někdo může být pan Rambo, což je pikantní, když váží 50 kilo a na vodítku má toho Ramba, který váží o pět kilo víc. Já jsem pan Zubák nebo pan Bobík, podle toho, se kterým psem zrovna jdu ven.
Pejskaři snadno navazují konverzaci, protože se nejdřív zeptají na jméno psa, pak na to, kolik je mu let, plynule se přejde na krmení, veterinu a čas krásně ubíhá. Sdílejí společně nepřízeň počasí a mají na sobě velmi často podivné oblečení, takové ty věci, co byste si normálně už nevzali, ale na venčení psa se hodí.
Pokud venčím psy v Praze, patřím mezi exoty, protože velmi často někde něco moderuji, a když přijdu domů, první povinnost je jít se psem ven a zpravidla to spěchá, takže není čas se převlékat. Když jsem tuhle třetí den po sobě venčil psa ve smokingu, viděl jsem na tvářích ostatních majitelů určitý údiv hraničící s obavou, jestli mi nehrabe.
15. 8. 2023
Tak jsem byl po mnoha letech na týden u moře. Bydlel jsem v hotelu, který měl pláž, voda byla celkem teplá, tak jsem chodil denně plavat. Někdy ráno a jindy odpoledne. A zjistil jsem, že ta ranní a odpolední pláž je značně rozdílná.
Pokud jsem šel odpoledne, bylo na pláži plno a ve vodě skoro nikdo. Po písku pobíhala celá řada laní a jelenů, hráli badminton nebo si pinkali s míčem, ovšem většinu času strávili na lehátku s mobilem v ruce, a pokud se vydali do moře, tak jen po kolena, aby se mohli vyfotit.
Pro člověka mého věku to nebyla moc komfortní situace, protože lehátka, kde si člověk mohl nechat svršky, nebyla úplně u vody, mezi nimi a mořem se nacházel takový pás volného písku. To bylo území hanby, které musel člověk překonat jen v těch plavkách, než se vnořil do vody.
Chystal jsem se na to jako východní Němec při pokusu o útěk do západního Německa, ten pás byl přece jen docela široký a písek měkký, takže se do něj člověk bořil, a než se dostal do vody, chvilku to trvalo. Museli jste přestříhat ostnaté dráty vlastního studu, projít tím minovým polem, kdy si vás mohly mladší ročníky s uspokojením prohlédnout, než jste se dostali do vody.
Jednu výhodu to teda mělo – žádné osmělování. Vrhal jsem se do moře jako František Venclovský do kanálu La Manche, jen aby můj trup už zmizel pod hladinou. Ale to vše se dělo odpoledne.
Když jsem šel ráno, byla situace úplně jiná. Vylezl jsem na hotelový balkon, koukám dolů na pláž a říkám si: Co to v té vodě je za žampiony? Moře jich bylo plné. A pak jsem to zjistil. Nebyly to žampiony, byly to bílé hlavičky norských, švédských, německých a bůhvíjakých důchodců.
Žádné laně, žádní jeleni, ti vyspávali své noční výkony. Na pláži nebyl skoro nikdo, zato v moři plno. Všichni svědomitě plavali, nikdo se nefotil. Území hanby jsem mohl projít volným krokem, protože jsem byl mezi svými. Všichni jsme vypadali hrozně a nemohl jsem se rozhodnout, jestli je na stáří lepší být tlustý nebo hubený.
Teda takhle – pokud jste oblečení, je určitě lepší být hubený. Ale v plavkách jsem o tom už tak přesvědčený nebyl. Vlastně máte na stáří dvě možnosti – buď se to dme, nebo to visí. Ti, co se dmuli, teda vypadali o něco spokojeněji, zřejmě proto, že se nemuseli nijak zvlášť namáhat, aby vypadali tak, jak vypadali. Pěkné podívání to nebylo, ale ti druzí z tábora hubených na tom nebyli lépe, ta kůžička se na kostech třepotala jako ty tibetské vlaječky na šňůrkách, a navíc museli evidentně vynaložit nemalé úsilí a odříkání, aby to tak bylo.
Plaval jsem mezi nimi usilovně a nezastírám, že můj prvotní úmysl byl dostat se z tábora tlustých do tábora hubených. Ale když jsem viděl kolem sebe v plavkách ty výsledky, moje odhodlání značně měklo. A došel jsem k názoru, že jeden z nejlepších vynálezů lidstva je oblečení. To, že můžete spoustu věcí skrýt, je úlevné, a čím je člověk starší, tím víc si toho váží.
Běda, kdybychom své životy žili v plavkách, prvních třicet let by to možná šlo, ale co těch dalších padesát nebo šedesát? Oblečení je nejen praktická, ale i laskavá věc a zvykli jsme si, že vůbec není marné oblékat i naše duše. Třeba do slušného chování, společenských konvencí, ušlechtilého slovníku.
Ale jednou, až bude po všem, bude naše duše nahá, nebude mít na sobě ani ty plavky a ten, co nás stvořil, uvidí do nejmenšího detailu všechno, co jsme s tím, co jsme dostali, provedli. A řeknu vám, že na procházku po téhle pláži, která vede k moři věčnosti, se teda moc netěším.
O knize:
Co se člověku honí hlavou, když sedí za volantem? Při tak mechanické činnosti prakticky cokoli. A proto i v této knížce sloupků a fejetonů, které vycházely časopisecky v letech 2020–2024, naleznete vskutku širokou škálu témat. Marek Eben se čtenáři sdílí své radosti i strasti (když mu například nečekaný návštěvník rozbije pračku), občas se zanoří i do vzpomínek a svěří se také se svými, někdy až bizarními zážitky. Nejen dámy jistě ocení možnost nahlédnout do hercova šatníku a každého milovníka zvířat pohladí po duši texty o psech. Ať už se při psaní autor dotýká témat lehčích či těžších, vždy tak činí s notnou dávkou humoru, s patřičným nadhledem a sebeironií.
Napsat komentář