Chirurg známý díky svému působení ve válečných misích vydává novou knihu a ta je úplně jiná než jeho předchozí. Nechybí v ní sice jeho pověstný černý humor, ale jinak je plná fuckupů. Ano, čtete správně – fuckupů. Tomáš Šebek totiž v knize Objektivní nález rozehrál partičku mariáše se svými strachy a selháními. Pustí nás v ní na operační sál i do svého svědomí. Obnažuje se odvážně a nešetří ani své nejbližší. „Cizí neštěstí táhne a tohle je zajímavej příběh,” říká s charismatickým úsměvem otec čtyř dětí. Přečtěte si rozhovor, který poskytl Magazínu LUXOR.
Proč jste se rozhodl napsat Objektivní nález?
Přinutila mě k tomu nekonečná pochybnost, zda jsem dobrý rodič. Proto jsem podnikl tuhle svou v řadě pátou „misi“, která je pro mě zatím úplně nejtěžší. Je to totiž mise o nekonečných vlastních selháních. Impulsem k napsání byla i pasáž z knihy Miloše Čermáka Přijde Bůh do kavárny. Píše v ní, že když se rodiče svých dětí ptají na to, jestli nemají hlad, tak se jich ve skutečnosti ptají, jestli jsou šťastné, nechtějí obejmout nebo jestli se jim prostě nestalo něco blbýho.
Uvědomil jsem si, kolik jsem toho nestihl říct svým dětem, teď myslím ty dvě starší. Jsem bídný otec, ale nikdy jsem se nepřestal snažit. A tohle jsem chtěl změnit.
Každá kapitola v knize je rozdělena do tří částí. První se týká vašeho dětství, druhá profese, třetí toho, jaký jste rodič. Proč?
Žádná z těchto linií života totiž nikdy nekončí. Dítětem jsem pořád, pracovat budu, dokud neumřu, a rodičem budu taky už navěky. Kniha Objektivní nález shrnuje tuhle mou celoživotní misi, jenom na ni neoperuji cizí, ale je misí dovnitř mne samotného. Otevírám břicho a hrudník, hrabu se v sobě, vyndávám ze sebe vnitřnosti, které reprezentují zejména moje životní průsery. Není to autobiografie, ale ani návod na život. Je to příběh, který je reálný, který se mi prostě stal a stává. Víte, jsem zvyklý říkat ostatním věci na rovinu. A teď chci ukázat prstem sám na sebe a sdílet to s ostatními. Ať vidí, že se hodně často považuju za ne zcela inteligentního, někdy dokonce až za idiota. A není to póza, opravdu ne.
Tomu se ale těžko věří, když člověk – samozřejmě z dálky – vidí vaše profesní úspěchy.
Když mě posadíte vedle spolužáků ze střední školy, budu vždy ten nejhorší ze třídy vedle třiceti geniálních lidí. Vím, kde mám svoje limity, a jenom s nimi prostě pracuju. V knize popisuju i spoustu svých medicínských průšvihů. Kdyby doktoři mluvili na rovinu, přiznali by, že všichni tápeme. Nejsme roboti. Musím to brát s nadsázkou, nejsem bůh. Dělám chyby a musím se s tím smířit. Jsem lékař, tedy jenom mechanicky a otrocky pracující řemeslník, ale také člověk, který v sobě má zakódované ty nejzásadnější nebo nejpřirozenější hodnoty, o kterých v knize také píšu.
Dokonce jste po nich pojmenoval jednotlivé kapitoly. Proč?
Ano, jsem hodně systematický člověk a tohle mi pomohlo, abych měl při psaní strukturu. Každou z hodnot, o kterých píšu, jsem někdy kompromitoval, ale možná i proto, abych si ji znovu připomněl. Kterou z hodnot, které zmiňujete, považujete za nejdůležitější? Svobodu. Možná ji v mnoha ohledech popírám, ať už chtěně nebo nechtěně, ale je pro mě nejvyšší hodnotou. Na závěr každé kapitoly jste připojil krátký vzkaz svým dětem, za co jim jste vděčný. Za co je teď a tady vděčný Tomáš Šebek? Tak to jste mi vyrazily dech. Nejsem typ, který si děkuje, fakt to neumím. Jsou věci, které už v sobě nepřeprogramuju, byť se o to snažím. Už se třeba nenaučím mít sám sebe rád, s tím se prostě asi nedá nic dělat. Ale poděkoval bych si za to, že se mi prostřednictvím téhle knihy podařilo spoustu věcí v sobě narovnat, že jsem si to dovolil a měl sílu kuchnout sám do sebe.
Vybavíte si, jak se vám kapitola o vděčnosti psala?
Moc dobře. Možná i proto, že mě baví koncept, že si ráno po probuzení deset minut člověk říká, za co je vděčný. Ale ne ve stylu Američanů, že se bijete do prsou a vykřikujete: „Jsem nejlepší, všechno umím!“ To vůbec! Jde o to si na chvilku sednout a uvědomit si: Hele, dneska po tobě nikdo nestřílel, děti jsou vlastně fajn, teče teplá voda, dům topí. Když už jsme u té vděčnosti, určitě budu vděčný čtenářům, když budou mít sílu knihu dočíst, ten příběh se mnou prožít a být tak jeho součástí.
Ve vašich předchozích knihách se opakuje motiv dětí ve válce. Objevuje se i v této knize, ale v jiném kontextu. V jakém?
Vidím kolem sebe případy, kdy i u nás rodiče vystavují své děti doslova válečné vřavě sporů, které si nedokážou vyřešit mezi sebou. Roky se soudí, vystavují své děti nepohodě. Sice to není válka fyzická jako ty, které jsem zažil s Lékaři bez hranic, ale škodí stejně. Děti jsou v nich nevinné a bezmocné, opravdu do válek rodičů nepatří, to považuju za náš velký průser. Odolnost dětí vůči složitým situacím přece musíme u dětí programovat jinak, pozitivně – třeba s nimi jít do hor nebo vylézt horolezeckou stěnu. Tím je učíme zvládat stres, který život přinese.
Jak na knihu reagovaly vaše dvě starší, dnes už dospělé děti?
Dal jsem jim přečíst rukopis. Kdyby se jim nelíbil, kniha by nevyšla. Dcera i syn reagovali tak, že jejich táta prostě popsal spoustu věcí, o kterých nevěděli a které se jich emočně dotýkají, ale prý jsou oba pyšní, že s tím jdu ven. Hrozně se mi v tu chvíli ulevilo a myslím, že v mnohých ohledech se ulevilo i jim. Byť jsem asi ultra naložil a přidal další ze svých rodičovských fuckupů.
Jsem zastáncem toho, že chyby v životě nevadí, ale člověk by se z nich měl poučit a neměl by je opakovat. Kniha je pro mě i taková pojistka.
V jakém smyslu pojistka?
Že až zase budu na scestí kvůli nějaké kravině, sáhnu po ní a řeknu si: Hele, tohle jsi, ty vole, už udělal, tak už to neopakuj. Paměť je krátká.
Co na knihu říkala vaše manželka a jak ji přijali rodiče?
Žena mě nesmírně podpořila. V knize sice zůstala jedna věc, co se jí nelíbila, ale dohodli jsme se na tom. Spíš jí vadilo, že jsem to s ní vlastně dopředu neprobral, že jsem jí nedal šanci, aby to ovlivnila. Ale já si myslím, že tak je to správně, protože jinak by to za mě nebylo autentické. Rodičům jsem knihu zatím číst nedával. Budu strašně rád, když najdou tu sílu a přečtou si ji. Na konci najdou odstavec, ve kterém jim děkuji. Knížka ale není o mých rodičích a šťastném dětství, ale hlavně o mně samotném jako v mnoha ohledech neschopném rodiči.
Myslíte, že knihy mají terapeutický účinek?
Když mi dřív někdo říkal, že psaní knih je forma terapie, kterou se dá smířit s tím, co zažijete ve válkách, odmítal jsem to. U Objektivního nálezu jsem ale začal pochybovat. Opravdu nevím. Ale víte, co udělám? Knihu vezmu k psychologovi, ke kterému jsem chodil na terapie, a když bude mít chuť, nechám ho si ji přečíst. Třeba mi pak na tu otázku odpoví on.
Knihu četl i bratr, se kterým jste do knihy skládali střípky společného dětství, ať už deník lesních mužů nebo hry na indiány. Vybavíte si, jakou jste měl tenkrát přezdívku?
Vybavím! Byl jsem „Plazím-se-trávou-a-nic-nevidím.“
A jakou indiánskou přezdívku byste si dal dnes?
Myslím, že bych si ji mohl klidně nechat. Ale možná ji změním na „Malý-duch“. Protože velký duch je Manitou a já jsem spíš takový přízrak, takže možná i „Malý-přízrak“.
Ukázka z knihy Objektivní nález:
MISTR PRŮSERŮ
(ukázka z prologu)
Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem. Za prvé si ho můžete podělat. Anebo si ho poděláte míň, když se budete víc snažit. Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem. A věřím, že nepíšu jen vlastní příběh.
Pokud si ale myslíte, že tohle je praktický návod na alibi nedokonalého rodiče, tak to pardon. Alespoň já si za všechno můžu sám. Na všech mi posluchači kromě jiného kladou i otázky, které jsou poněkud osobnější: Jaký jste rodič? Jaký partner? A co na to všechno vaše žena? Co bylo ve vašem vztahu nejtěžší? Jakou cestou se vydaly vaše starší děti? A jakou myslíte, že se vydají ty mladší? Jakým jste jim vzorem? Co si myslíte o současné politice? Máte nějaké temné stránky? Máte zlozvyky? Nepijete, protože jste abstinující alkoholik? A jaký jste tedy člověk? Jsou na vás rodiče pyšní? Jistě jsou na vás rodiče pyšní…
Na všechny tyto otázky se snažím odpovědět v této knížce. Hlavním motivem ale zůstává to nejdůležitější: CO JSEM SVÝM DĚTEM NEŘEKL.
Prostě jsem chtěl, hlavně těm svým starším, konečně říci, co jsem jim povědět nestihl a nebo nedokázal. Rodiče si nevyberete. Rodiče zdědíte. A někteří rodiče jsou docela parchanti. Ale politiky a lídry si v životě vybrat můžete.
Nemusíte volit parchanty, aby vám potom lajnovali život, jaký jste nechtěli.
Rodiče si nevyberete. Ale dále už si vybrat můžete.
Dvě životní hodnoty v každé kapitole. Tři příběhy v každé z nich. První o tom, jak jsem to viděl v dětství. Druhý příběh je z mé chirurgické či jinak profesní praxe. Třetí má na příkladu mého vlastního selhání ukázat, co jsem nestihl říct svým dětem. Anebo jsem se bál. Původně jsem se tady chtěl schovat za třetí osobu jednotného čísla. Ale ne. Jsem to já. Nejsem žádný správňák. Jsem průserář.
Mé mistrovství spočívá v kvantech kvadratických průserů. Pokud jsem se kdy něčeho přestal nakonec v životě úplně bát, tak toho, že něco podělám. Za jediný rok stihnu podělat tolik, co jiný nezvládne za celý život. Jednoduše proto, že málokdo je připravený sčítat velké množství neúspěchů za sebou. A v tom jsem právě já expert! To je můj úspěch v očích ostatních. Limitně nekonečnu se blížící počet v tichosti provedených průserů dává statisticky jistotu, že se úspěch většinou nakonec dostaví. Fofr, s jakým to zvládám, dává navenek dojem dlouhé řady úspěchů. O té mnohem delší řadě neúspěchů pod nimi se ale většinou nedočtete. Je čas to změnit.
NA SÁLE NIKDY NEJSTE SAMI
Jeden můj kolega, vynikající operatér, vždycky při odstranění posledního spojení žlučníku s jaterním lůžkem řekne: „Hezky!“
A je úplně jedno, zda tomu předcházel dvacetiminutový žlučník takzvaně pana primáře, anebo krvácení, sušení, zánět, sto osmdesát minut operování a vaše potem zbrocená záda.
Prostě: „Hezky!“
Neposrali jsme to. Žijem. Jedeme dál. Naváží dalšího pacienta.
Někdy se to rozbije. Jakože hodně rozbije. Pak je potřeba okamžitě zastavit program úzkostí anebo paniky. Jít vpřed a systematicky ten strach po malých krocích racionalizovat maximálně do obav a pravděpodobných scénářů, jakkoli kritických. Každý scénář má své řešení. A všechno už někdo operoval. A nikdy nejste na sále sami. Nikdy na to nezapomínejte.
Když je úplně nejhůř a situace to dovolí, udělejte krok vzad.
Podívejte se z okna anebo alespoň směrem, kde ho tušíte. Nadechněte se. Napočítejte do pěti. To lze i s prstem na natržené aortě. A pak se vraťte do pekla a koukejte to vyřešit! Anebo to nezvládnete. I to je život. Vy všechno nevyřešíte. Protože život je i smrt a bez té se to neobejde.
UDŘENÝ INDIÁN
Letím zpátky na vlak. Teď už chci být doma u večeře, ne jako dříve. Po cestě další nálož: tisíckrát nic, co umořilo vola. Ale to už umím v automatickém módu. Párkrát denně si napíšem nebo zavoláme se ženou. Poslední zprávy informují o tom, za kolik minut budu u stolu. A tady to je. Indiánská svoboda.
Svoboda? Furt mi to říkají, že si to dělám sám. Mají pravdu. Já chtěl svobodu v řemesle, podnikání i v projektech občanské angažovanosti. Nejvíce jsem chtěl ale svobodu pro své nejbližší, pro rodinu, pro své děti. Místo toho jsem jen udřený, i když z každého dne umím vykřesat něco kreativního, svobodného, indiánského. Většinou k tomu dojde těsně před spánkem, kdy už ostatní tiše oddychují. Chtěl jsem svobodu, a ušil jsem na sebe boudu. Chtěl jsem být příkladným indiánem pro své indiánské děti, ale to bych jim musel věnovat mnohem více času, který se, paradoxně, časem neměří. Nejsem na svou organizovanost pyšný a myslím si, že tahle má kompetence není obdivuhodná. Protože „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“, jak věděl už Jan Amos Komenský.
TOMÁŠ ŠEBEK (1977) je chirurg, účastník humanitárních misí, nadšenec pro digitální technologie ve zdravotnictví a zakladatel neziskové organizace Ministr zdraví. V ní společně s dalšími odborníky usiluje o prodloužení života ve zdraví v ČR. Roku 2010 se poprvé vydal na Haiti zasažené ničivým zemětřesením. O dva roky později misi zopakoval a své zápisky, publikované formou blogů, vydal souborně v knize Mise Haiti (2013). S velkým čtenářským ohlasem se setkaly i jeho záznamy ze dvou cest do severního Afghánistánu, které vyšly pod názvem Mise Afghánistán: Český chirurg v zemi lovců draků (2015). Zážitky z mise do Agoku v Jižním Súdánu zpracoval v knize Africká zima (2017), zkušenostem z jihozápadní Asie věnoval Nebe nad Jemenem (2019).
Tento rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v listopadu 2024. Jeho autorkami jsou Jana Brázdilová a Pavla Köpplová, autorem fotografií je David Turecký.
Napsat komentář