Ve své nové knize Objektivní nález se chirurg a autor úspěšných reportážních knih z humanitárních misí Tomáš Šebek vydává na dosud nejnáročnější cestu: Na cestu do dětství stráveného v nefunkční rodině násilníka a alkoholičky, ale také na cestu odhodlání vzepřít se osudu a touhy vzít život do svých rukou. Přečtěte si ukázku z knihy, která od prvního dne (před)prodeje neopustila první příčky žebříčku bestsellerů!
Statečnost & odvaha: Tebe se nebojím!
Svině! Vrať mi to kolo, nebo tě sežeru! Pražský Karlín je kolem roku 1985 hodně jinou čtvrtí ve srovnáním s tím, čím se stal o čtyřicet let později. Šarvátky mezi dospělými kopírují bitky dětí. A rozhodně se nejedná o mírné nepohodlí při slovním osočování za účasti dospělých. Ne, ne. Dospělí tu nejsou. A děti se řežou rukama a nohama, hlava nehlava.
Po školním dni je jednou z oblíbených činností jízda na kole. Představte si pražskou čtvrť té doby. To nejsou vyhrazené jízdní pruhy pro cyklisty (i když ani dnes to není žádná sláva). To je absolutní nepřítomnost esence chodce anebo cyklisty v industriálním prostředí, kterému už ani nevládnou auta nebo tramvaje, ale spíš těžké pracovní stroje a jeřáby.
Přijít kolem jedné ze školy a vyrazit s kolem na Žižkaperk teď nepřipadá v úvahu. Možná se tam dostaneme o víkendu, pokud pro to překecáme tátu. V běžný pracovní den a v tomhle našem útlém věku to nejde. V lepším případě si s bráchou vytáhneme kola z dřevěné bedny nad schodištěm za domovními dveřmi. V horším případě jsou zamčená mezi krysami ve smradlavé sklepní kobce. Anebo o čtyři patra výše na půdě. Pragmatičtější by bylo vytáhnout skejty. Ale ty jsme v té době ještě neměli, ta móda přišla později.
A tak vyrazíme do ulice. Brácha má kolo žluté, já červené. Táta dal do kupy kola z druhé ruky. Moc se mu povedla. Přejedeme pár ulic a jsme v Karlínském parku. Pro vaši představu: To jediné, co tam dnes pamatuje časy dávno zašlé, je kašna a pár vzrostlých stromů. I když myslím, že i tehdejší největší platany už nakonec padly.
Jako obvykle jezdíme parkem kolem dokola. Jestli má trasa dohromady tři sta metrů, budu spíš přehánět. Nám to ale tehdy při naší velikosti připadalo jako nekonečný závodní okruh s mnoha zajímavými překážkami. Ta nejzajímavější se jmenovala mýto. Část, kde byly i tehdy umístěné prolézačky, byla obsazena původním karlínským obyvatelstvem. Já měl cikány rád. Vyrůstal jsem s nimi. V první a druhé třídě měli dokonce početní převahu. To je holý fakt Karlína tehdejší doby, nic rasistického, nic nekorektního.
Rovinka před prolézačkami nebyla nijak nebezpečná. To jsme věděli. Většinou si nás nikdo zdánlivě nevšímal. Občas na nás vyjel nějaký dospělý, abychom s těma kolama, more, vypadli! Nebo jsme ujeli psovi. Ale zatáčky a rovina přímo proti portálu kostela Cyrila a Metoděje byla zrádná! Tam se vybíralo mýto.
Slezeme s bráchou z kola. Vede je známý zmetek. Mnohem starší než my. Není to cikán, ale v partě jich je dost, do deseti. „Dej sem kolo!“ řve mi do ksichtu. Kdyby se mi chtělo, posral bych se. Prostě nesnáším, když na mě někdo řve. Odevzdám. Bez protestů. A bulím.
Kápo si ho vezme a pošle ostatním, okamžitě na něm začnou něco demontovat. Otočí se na mladšího bráchu. „Ty ho sem dej taky, vole!“ zařve na něj stejně jako předtím na mě. Brácha nic. „Tys mě neslyšel!?“ Brácha nic. Kápo ztrácí respekt před zbytkem party. Malý kluk, a neposlouchá? Dává slovům důraz, přikročí k bráchovi a strčí do něj. Ten přepadne přes kolo. A v tu ránu začne tanec.
Jsme cholerici. Máme být po kom, geneticky i výchovou. Brácha spustí takovej virvál a začne toho prevíta častovat s kulometnou kadencí. Hajzle! Svině! Čůráku! Mezitím se postaví na nohy, kolo nechá na zemi a rozběhne se k tomu sráči. Je úplně běsnej, pěsti zaťaté, klouby bílé, vztekem brečí a řve. Grázl na to vteřinu čumí, aby v té druhé ucovnul. Pak couvne ještě jednou. A pak zdrhá! A s ním i celá ta parta. A brácha furt za nima, až na roh před Včelu, kde mu mizí.
Sbíráme kola, škody nejsou zásadní. Něco málo stačili odmontovat nebo urvat. Oba ještě trochu bulíme. Brácha zjevně vzteky. Nesnáší tohle ponižování stejně jako já. Já ale bulím ještě z jiného důvodu. Já se jako starší úplně podělal. Měl jsem přeci mladšího bráchu chránit a nenechat si vzít kolo. Mě ale ta situace úplně přimrazila k zemi! Jsem srab ve vlastních očích. A brácha je velkej frajer a hrdina.
Kdybych se tehdy zmohl, dal bych tomu grázlovi přes držku. Později jsem se naučil strachy z tyranů překonávat, i když hrdinou jsem se nikdy nestal. Chybělo mi totiž zdravé sebevědomí, které rodiče běžně do svých dětí vkládají. Na mě řvali. Proto i dnes blbě snáším, když na mě někdo vříská. A naopak řvu sám. Alespoň brácha dostal podporu sebevědomí myslím vrchovatě. Tak díky, rodičové!
O knize:
„Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem. Za prvé si ho můžete podělat. Anebo si ho poděláte míň, když se budete víc snažit. Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem. A věřím, že nepíšu jen vlastní příběh.“
Tomáš Šebek, chirurg a autor úspěšných reportážních knih z humanitárních misí, se vydává na dosud nejnáročnější cestu. Na cestu do dětství stráveného v nefunkční rodině. Na cestu osobních i profesních selhání, partnerských nevěr a lží. Ale také na cestu odhodlání vzepřít se osudu a touhy vzít život do svých rukou.
Rvačky v ulicích starého pražského Karlína se tu střídají s epizodami z operačních sálů, napínavé výpravy lemují ještě napínavější okolnosti při budování vlastní firmy. Jenže všechna ta dobrodružství za kniplem letadla, v zatopených štolách nebo ve válečných zónách blednou ve srovnání s misí nejtěžší – být dobrým otcem čtyřem dětem a neopakovat chyby rodičů.
Kniha, napsaná pro Šebka typicky dravým, energickým stylem a se smyslem pro humor a nadsázku, se na základě autorových zkušeností věnuje vážným sociálním problémům – domácímu násilí, dezinformacím nebo závislostem. V kontrastu s nimi vynikají hodnoty, jako jsou láska, statečnost, disciplína, vášeň či vděk, jejichž pravý význam je objevován při každodenních příležitostech i v širší perspektivě společenské odpovědnosti. Šebek píše bolestně otevřenou, a přitom osvobozující zpověď, jež je svého druhu lékařskou zprávou, „objektivním nálezem“, který vypovídá nejen o něm, ale i o nás všech.
Knihu doprovázejí ilustrace autora.
Napsat komentář