Ve Stockholmu byli vyhlášeni laureáti Nobelových cen za rok 2024. Cenu za literaturu získala jihokorejská autorka Han Kang, u níž Akademie ocenila její „intenzivní poetickou prózu, která konfrontuje historická traumata a odhaluje křehkost života“.
Z 121 dosavadních laureátů je Han Kang teprve osmnáctou ženou, která se z Nobelovy ceny za literaturu může těšit, mezi jihokorejskými autory je dokonce vůbec první. Jejímu nejznámějšímu románu Vegetariánka se přitom v autorčině domovině nedostalo příliš velké pozornosti – zlom přišel teprve deset let poté, když Vegetariánka vyšla v anglickém překladu britské studentky Deborah Smithové. Mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat a v roce 2016 román získal prestižní Man Bookerovu cenu. V češtině kniha vyšla v nakladatelství Odeon v překladu Petry Ben-Ari, v nakladatelství Odeon byla vydána i autorčina díla Kde kvete tráva a Bílá kniha.
„Chtěla jsem klást otázky o tom, co znamená být člověkem a chtěla jsem popsat ženu, která už zoufale nechce patřit k lidské rase a zoufale chce odmítnout to, že je součástí lidstva, které páchá takové násilí,“
uvedla dříve Han Kang o Vegetariánce.
A o čem kniha pojednává?
Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok.
Přečtěte si ukázku z románu Vegetariánka:
Listy salátu, pasta z fermentované sóji, čirá polévka z mořských řas bez kousku masa nebo aspoň pár mušlí a kimčchi – to bylo vše, co mi žena přichystala k večeři. „Co to má znamenat? Kvůli nějakým nočním bludům jsi vyhodila všechno maso? Za kolik tisíc vlastně?“
Vstal jsem od stolu a otevřel dveře mrazáku. Byl dočista prázdný. Zůstalo v něm jen pár zelených papriček, sáček mouky z praženého obilí, mleté chilli a pytlík drceného česneku.
„Usmaž mi aspoň pár vajec. Mám toho dneska vážně dost. Neměl jsem ani pořádnej oběd.“
„Vejce jsem taky vyhodila.“
„Cože?“
„Ani mléko už nemáme.“
„To nemůžeš myslet vážně! Chceš zakázat maso i mně nebo co?“
„Nesnesu pomyšlení, že by ty věci měly být uložené v naší lednici. Nevydržela bych to.“
Jak může být tak sebestředná? Zadíval jsem se jí zpříma do obličeje. Klopila oči, ale její výraz působil naprosto vyrovnaně, víc než kdy jindy. Něco takového bych nečekal. Že i ona může mít takový sobecký, samolibý vrtoch. Že se může chovat tak iracionálně.
„Chceš říct, že odteď se u nás doma nebude jíst žádný maso?“
„Stejně doma většinou jenom snídáš. Obědváš a večeříš venku, to míváš hlavně masitá jídla… Když jednou za den maso vynecháš a na snídani si dáš něco bezmasého, ještě to neznamená, že umřeš.“
Odpovídala mi s uváženou logikou a pečlivým důrazem na každé slovo, jako by snad chtěla dokázat, že její volba je naprosto rozumná a přiměřená situaci.
„Fajn. Já se teda zařídím tak, jak říkáš. A ty? Ty teda od teď nebudeš jíst maso?“
Kývla hlavou.
„Fakt? A jak dlouho to hodláš dodržovat?“
„Navždycky.“
Došla mi slova. Z doslechu jsem i já věděl, že vegetariánství je poslední dobou v módě. Někdo chtěl být vegetariánem proto, aby zdravě a dlouho žil, jiný zas tvrdil, že se tak dá vyléčit alergie či atopický ekzém, další zase zachraňoval životní prostředí. Samozřejmě, pokud jste buddhistický mnich žijící v klášteře, vegetariánství, které přímo vyplývá z principu nezabíjení, nemáte na vybranou. Ale moje žena není ani mnich, ani pubertální dívenka; jak si mám tedy její chování vysvětlit?
Nepotřebuje zhubnout, nepotřebuje vyléčit žádnou nemoc, nepotřebuje vyhnat z těla zlého ducha. Změní všechny své stravovací návyky jenom proto, že ji ze spánku vylekala noční můra? Má v sobě snad tolik zarputilosti, že vůbec nedbá na to, co si o tom myslím já, její manžel? Že se ji od jejího záměru snažím odradit?
Autorem úvodní fotografie je Tom Henning Bratlie.
Napsat komentář