Odkojen všemi deníkovými zápisy Adriana Molea, ohřívaly mé dlaně listy stran vyprávění irského chlapce Jima Finnegana s neustálým pocitem, že čtu kongeniálního následovníka. Humor, který nadzvedává, příjemný úsměv, který doprovází další a další stránku. Brzy se za kouty kolem Jima začaly objevovat pavučiny, však on ani Mole nepomrkával na čtenáře s neutuchající veselostí. Jenže jakmile třináctiletého Jima poprvé znásilní jeho kněz, díváte se znovu na přebal knihy s podezřením, že jste na polici omylem hmátli po jiné. Jenže stále jde o Pole.
Kevin Maher nemá literárních zářezů mnoho, vlastně jej stále lze považovat za nováčka, pokud se bavíme o románech. Mohl bych napsat, že o to obdivuhodnější je jeho Pole, jenže na to já při čtení vůbec nemyslel. Upřímně, bylo mi naprosto jedno, kolik toho Maher napsal, jestli mu to jde hezky od ruky a v Irsku jej mají rádi. Při čtení na takové úvahy nebyl čas. I díky ich-formě vyprávění plynulo jako řeka po vydatných deštích. Při západu slunce může krásně odrážet romantické barvy, stejně tak vás ale může podebrat a potlouct.
Jim Finnegan vyrůstá v Dublinu roku 1984. Chlapecké oči mohou vidět svět, ve kterém je dostatek místa, s přibývajícími zkušenostmi ale Jim naráží do většího počtu zdí. Politika, náboženství i předsudky skládají cihlu za cihlou, některým lze jen sotva porozumět. Stejně jako samotnému dospívání. Chlapecké probouzení, kde sexuální touha raší hned po ránu, potkává hranici, v němž milostné radosti střídá odpovědnost. Jim do zdí naráží, některé vidí a chce je obejít, jenže svět dospělých očividně nemá moc užitečných rad, jak na to. Ba naopak. Zdá se, že rodiče stojí v konzervách a umí jen házet výstražné pohledy.
I když… nyní to zní jednostranně, Jim nejraději vzpomíná na chvilky, kdy se v rodinném kruhu popadá za břicho smíchy, takových chvil není málo. Škoda, že se mezi ně začne prodírat pach smrti a prohřešků.
Kevin Maher sice příběh vypráví ústy třináctiletého kluka, nenapomáhá tím (jak by šlo vytušit) pouze bezprostřednosti, ale také se odpoutává od literárnosti. Košaté obraty nemají v románu místo, věty charakterizuje svižnost a nedospělost, chtějí být drsnější, než je Jim sám, jsou upřímnější, než by Jim chtěl. Přesto, nebo právě proto někdy dokáží až neočekávaně zatřást duší – třeba ve chvílích, kdy Jim na večírku zpívá píseň Pole. Máte z té libozvučnosti radost, současně se vám chce plakat. A když k tomu připočtete vzrůstající odpor z událostí, které ještě přijdou, vznikne vpravdě strhující počtení.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář