Celosvětový fenomén konečně přichází i v češtině! Novinka Barbaři z ledové planety autorky Ruby Dixon překvapí i zkušené čtenáře: Jedná se totiž o pěkně peprné erotické sci-fi…
Autorka se na základě svých neblahých zkušeností s polyamorními vztahy rozhodla uniknout z reality tím, že napíše vědeckofantastickou romanci. A tak stvořila příběh Georgie a dalších mladých žen, které se ocitnou na podivné planetě pokryté sněhem a ledem. Počáteční hrůzu vystřídá překvapení. Na planetě žijí impozantní mimozemšťané. Jsou velcí, modří, a nejen jejich rohy jsou gigantické… A co víc? Jejich jediným cílem je uspokojit ženy, které potkají.
Série je v zahraničí natolik úspěšná, že už čítá více než dvacet dílů – začtěte se i vy do tohoto světového fenoménu a propadněte jeho kouzlu!
Život je těžký. Milovat je těžké. Tak proč se alespoň v představách nenechat vystřelit na planetu, kde vysocí a krásní mimozemšťané slibují, že vás budou bezpodmínečně milovat a splní každé vaše přání…
Ukázka z knihy:
Rázem jsem vzhůru a vědoma si toho, že tohle se mi nezdá. Není to žádný sen. Otřeseně se podívám na svoje tělo. Jsem nahá. Jsem nahá a je tu nějaký chlápek, kterému z hlavy mezi mýma nohama vystupují mohutné, stočené rohy. Zatímco se na něj dívám, jeho jazyk znovu přejede po mé vagině.
„Ach můj bože,“ zašeptám. Zatlačím do té hlavy, abych ho odstrčila. Tohle není normální. To přece není normální.
Zvedne ke mně zrak a já zalapám po dechu.
Není to pozemšťan. To jsem sice už věděla, vzhledem k těm rohům a tak, ale když teď vidím jeho obličej, je mi jasné, že to pozemšťan vážně není. Rohy mu stoupají z vlasů a stáčejí se kolem lebky jako ostnatá, vražedná přilba. Mimochodem, je modrý. Totiž namodrale-šedý s černou kšticí, která připomíná lví hřívu. Obočí má vystouplé, výraznější, než jsem kdy viděla u lidí, a obličej zbrázděný, jako by byl vytesaný z kamene. Od čela po špičku nosu má v pruzích nad sebou jakési podlouhlé výstupky a jeho modravě-šedá pokožka je v těch místech o něco tmavší.
A jeho oči mají tak jasný odstín modré, že takový jsem v životě neviděla. Jsou modré jako Karibské moře, ale nemají žádné panenky. A září, jako by z nich vycházelo světlo.
Zvedne se nade mě a všimnu si, že mu ramena pokrývá huňatá bílá srst. Z hrdla mi unikne slabé zakňourání. Uvědomím si, že jsem tahle ramena viděla, když jsem visela hlavou dolů. Nepřicházela mě sežrat nějaká obluda. Byla to tahle obluda.
Přijde mi to neskutečně komické a mám chuť se smát, ale jsem na to moc vyděšená. „Co se mnou uděláš?“ zeptám se tiše s vytřeštěnýma očima. V uších mi zní jako refrén: nezabíjej mě prosím, nezabíjej mě prosím.
Něco řekne a pohladí mě rukou po břiše. Pak ty divně světélkující oči přeruší kontakt a hlava klesne.
A vzápětí mě už zase líže. Dlouhými, pomalými, rozkošnými tahy přímo po mých vlhkých pyscích.
Nemůžu si pomoct. Začnu se hihňat. Lechtá to, až se ošívám, a měla bych ječet tohle ne, pomoc, to je znásilnění, ale místo toho dostávám záchvat smíchu. Protože mě nechce sežrat. Chce mi jen… lízat vaginu. Chodila jsem s chlápky, kteří se k tomu, aby mi to dělali jazykem, nedali přemluvit, a tenhle to dělá místo pozdravu.
Otřásám se smíchy. Ulevilo se mi, a zároveň si připadám absurdně. Možná propadám mírné hysterii. Ale nějak na tom nesejde. Zatím neumírám a nějaký cizí rohatý chlápek je odhodlaný mi poskytnout orální rozkoš. Já vím, jenže… od té doby, co mě unesli mimozemšťani, mě napadalo tolik nejrůznějších děsivých scénářů, ale že mě bude někdo lízat, dokud se neudělám, mezi nimi rozhodně nebylo.
A jemu to lízání jde opravdu moc dobře.
O poševní vchod se mi otře něco vroubkovaného a lehce sukovitého, a já si uvědomím, že jeho jazyk má strukturu. A jeho dotek je neskutečně příjemný. A i když mi instinkt jednoznačně velí posbírat oblečení a vzít fofrem do zaječích, nehýbám se. Málem ani nedýchám.
Když mi jedna velká ruka zatlačí do stehna, abych roztáhla nohy víc od sebe, udělám to. Však já vstanu a začnu protestovat, ale ještě minutku.
Ještě jednu minutku…
O knize:
Mezinárodní knižní fenomén míří do České republiky! Co může být příjemnějšího než se na ledové planetě přitulit k velkému, hřejivému mimozemšťanovi? Nejspíš si myslíte, že být unesena mimozemšťany je to nejhorší, co se mi mohlo přihodit. Tak to se pletete, protože tihle mimozemšťané měli potíže s motorem, a tudíž náklad lidských žen – včetně mě – vysadili na ledové planetě. Žádná z nás není k životu v téhle bezútěšné, mrazivé pustině vybavená. Ale protože si mě v podstatě zvolily za svou vedoucí, nezbývá mi než se vydat do sněhu hledat pomoc. A taky že ji najdu. U velikého, modrého mimozemšťana s rohy, který se mi představí poněkud… nezvykle. Tvrdí, že jsem jeho družka, jeho vyvolená – a že to předení v jeho hrudi vyvolává moje přítomnost. Pomůže mně a mým lidem přežít, ale má to jeden drobný háček. Nejsem si jistá, že mě nechá odejít.
Napsat komentář