Se svou prvotinou Třešně v rumu si novinářka a spisovatelka Míša Janečková vysloužila cenu Miroslava Švandrlíka. Nyní autorka se specifickým humorem přichází s novinkou Jelita a jitrnice, ve které trefně vypichuje výstřednosti, problémy i univerzálie českých domácností. My si Míšu Janečkovou pozvali do podcastu Knihkupectví LUXOR – poslechněte si rozhovor a jako bonus si přečtěte i autorčin fejeton!
Sluchátka do uší, nechte se inspirovat!
O knize Jelita a jitrnice:
Nový román autorky bestselleru Třešně v rumu. Žánrově neukotvený humorný pamflet omaštěný českým folklorem, tedy přesvědčením, že nebýt všech těch pitomců okolo, život by byl nadmíru výtečný. Jenže, co když v týmu jitrnic hostujete i vy? Špejle jsou vrženy.
Rojí se okolo jelita? Bacha, jestli jim nevelíte!
Někdo si dělá uzel na kapesníku. Další si píše poznámky do bločku. Případně kolem sebe rozlepuje takové ty neonové kancelářské papírky.
No a já mám taky sklerózu. A časem jsem si vyzkoušela, že pokud mě něco napadne, musím si to zapsat. Ale hned. A jediné, co mám skoro vždycky po ruce, je mobil. Začalo to, když jsem někde na internetu narazila na článek, který pojednával přesně o tom, o čem jsem potřebovala psát. A já honem přemýšlela, kam si uložit odkaz. Proto jsem si na messengeru poslala zprávu sama sobě. Myslím, že už to takhle dělám dobrých pět let. Někdy si přeposílám zásadní reportáže Financial Times, jindy nový recept na koláč. Sám před sebou člověk nemusí nutně držet nějakou míru vkusu. Když jsem psala Jelita & jitrnice, messenger jsem si málem zavařila. Nejvíc zabrat mi dala jedna z postav, která má tendenci věřit všemu „o čem novináři samozřejmě psát nesmí“. Některé ze soudobých konspirací jsou tak divoké, že bych nebyla schopná je sama ani vymyslet. Takže jsem se ponořila do bahna sociálních sítí a žumpy internetu. Jednou pozdě v noci jsem narazila na takový ezotericko-vesmírný e-shop, který prodává důvěřivým jedincům nefritové a šungitové pyramidky, jež je mají spolehlivě ochránit před elektromagnetickým zářením. Stačí je prý rozmístit mezi sebe a ten spotřebič. Což mi přišlo legrační, vzhledem k tomu, že by takto měl člověk odstínit vliv televize, mobilů všech členů rodiny, počítače, mikrovlnky i ledničky. Každý kus toho šutru stál, bratru, osm stovek – což už teda tak legrační nebylo. Byla jsem nicméně rozhodnutá to v románu použít. Poslala jsem si zprávou odkaz na ten šílený obchod, hodila telefon pod polštář a šla spát.
Když jsem se ráno ale koukla do svého chatu na messengeru, nic tam nebylo. Přitom jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem zmáčkla Enter. To bylo divné. Začala jsem prozkoumávat odesílání zpráv podrobněji.
V tom ve mně hrklo. Mezi posledními adresáty, hned nahoře v seznamu, byla moje spolužačka z dětského pěveckého sboru, kterou jsem neviděla tak dvacet let. Taky Michaela. A bohužel taky s příjmením začínajícím na „Ja”. V tu chvíli mi došlo, co jsem provedla. Uklikla jsem se a poslala tu šílenost člověku, který si teď tutově myslí, že jsem se dočista pomátla. Rozklikla jsem tu konverzaci, a… doslova v panice vyjekla. Ne. Neee!
Kdyby jen ty harmonizujícími šutry. Tam těch zpráv ode mně bylo asi tak jedenáct. Já tuhle osobu „oblažuju“ podobnými kravinami už několik let! Rolovala jsem na začátek. Odkaz na článek „Nadměrná plynatost. Co je v pořádku, a kdy už jít k lékaři?“. Ježíši. O měsíc později, video Technika Kvantového doteku Matrixu. Ježíši Kriste. Předloni o Vánocích, odkaz na článek „Pilot se přiznává k rozprašování chemtrails!” Trapnost mi ježila chlupy na zátylku.
Jinými slovy, kdybyste mě hledali, budu někde na jižní polokouli, skryta pod cizím jménem. Začínám raději úplně nový život. Offline!
Napsat komentář