Recenze

Doba hypermoderní

Luxor12. 12. 2013Žádné komentáře0467

Jádro sdělení je totiž dle mého názoru až překvapivě nosné a dalo by se napsat mnohem méně vznešenými slovy a bez citací a odkazů, polopaticky. Pokusím se tedy onu útlou knihu (v níž první třetinu tvoří předmluva, aneb jakýsi „úvod do Lipovetského myšlenkového rámce“) převyprávět svými slovy, trochu v bodech…

Autor se snaží popsat současnou společnost, která se vymyká zjednodušujícím pohledům, které na ni nahlíží buď příliš optimisticky (idealisticky), nebo – což je častější – naopak pesimisticky. Pojmenování „hypermodernita“ je vztaženo k předchozí fázi „postmoderny“, o níž soudí, že již byla překročena. Za podstatný rys hypermodernity považuje zejména dovršení individualizace a nadvládu principu módy. Tam, kde se modernita snažila o osvobození, nutila osvobozované za osvobození „nesvobodně“ bojovat. Postmoderna nám dala volnost, ale hypermodernita ji sebrala revoluční nádech – a dodala úzkost ze svobody. Bojovat už v podstatě není proti čemu, není jednoznačného nepřítele (a proto jej nutkavě hledáme a nebo si jej i sami konstruujeme).

Rozpad všech velkých idejí je vítězstvím individualismu. Ten na nás klade ovšem velké nároky (je-li například víra osobní a individualizovaná, vedete si zápas s Bohem sami a církev nebo kněz vám nepomohou). Téměř vymizely oblasti, ve kterých bychom se mohli spoléhat na všeobecný konsenzus, ale nedostali jsme se (jak se někteří proroci obávali) do éry nihilismu. Stále toužíme po trvalých hodnotách, po lásce, dětech, štěstí. Ale víra, morálka i plnost života jsou tématy k diskusi – i dogmata se stala módním artiklem, kdy dnes jsme ochotni zastávat jedno a zítra zase jiné, kombinujeme pravdy tak, abychom se my, jako jednotlivci, cítili dobře.

Lipovetsky ukazuje, že v době hypermoderní nedošlo k absolutnímu vítězství přítomnosti. Nejsme zastánci „carpe diem“. Nejistota z budoucnosti a nevíra v automatické „lepší zítřky“ (kdo dnes věří v to, že se dožije důchodu, tak jak ho znají naši rodiče?) nás nutí rozvažovat nad strategiemi pro budoucí přežití. Žijeme v době maximální spotřeby a přitom stále více lidí hledá jiná východiska: novou spirtualitu, dobrovolnou skromnost, zážitky nezávislé na penězích. Zdravý životní styl nebo koncept „quantified-self“ ukazují na to, jak investujeme sami do sebe a do vlastní budoucnosti. Zároveň určitá naděje vkládaná do techniky a pokroku zůstává, jen se stává velmi nejistou (sprintujeme ke katastrofě nebo singularitě?): Lipovetsky proto mluví o „hyperbudoucnosti“.

Zajímavý je i postřeh týkající se vztahu k minulosti: ani ten neodolal všemocnému tlaku módy. Od minulosti se nedistancujeme ve jménu pokroku, naopak ji vyhledáváme, zkoumáme a vybrané kousky adorujeme, začleněním do současného životního stylu. Je ovšem jednoznačně zkreslena pro marketingové potřeby: nikdo nechce opravdu autentický zážitek (infekční choroby, třídní nerovnost, ponižování žen a smrad hnoje), ale idealizovanou variantu „tradičního receptu našich babiček“, kolorované obrázky zlatého času, který nikdy neexistoval. A je jedno, jestli jde o návrat do 19. století nebo do 60. let – obojí musí být v souladu s našimi současnými nároky.

Velké plus Lipovetskému patří za to, že nachází pozitivní momenty na nesamozřejmých místech. Například ukazuje, jak vývoj směrem k soustředění sama na sebe vede jeho aktéry k historicky bezprecedentní míře tolerance a odporu například k válečným konfliktům – či utrpení jako takovému.

Naopak za hlavní riziko pro dnešního hypermoderního člověka nepovažuje tlak na produktivitu a výkon (to se ještě dá zvládnout, když i v této oblasti máme relativně velké možnosti volby), ale křehkost plynoucí ze ztráty referenčních rámců a nutnost vytvářet si je, která může mnohé zahánět do náruče těch, kteří slibují návrat jednoduchých řešení a světonázorů.

Za velmi zajímavý postřeh považuji to, že třídní rozvrstvení ztrácí do značné míry platnost a v éře (už nikoli pouze ve vyspělých zemích!) všeobecného blahobytu nám chybí zejména – a to více než peníze nebo svoboda – čas.

Pokud vám uvažování nad společenskými změnami není cizí, rozhodně doporučuji si tuto knihu přečíst. Fakt, že je z hlediska hypermodernity už vlastně zastaralá (originál vyšel v roce 2004), není vlastně na škodu, protože aktuální vývoj zdá se její premisy naopak potvrzovat. I když na ně nemohl autor myslet, já při jejím čtení viděl jak swingující hipstery, tak novodobé digitální nomády, ale i kluka z bombajské prádelny, který je nadšený z Facebooku a své Nokie s 1 GB fotek.