Já vím, každý třetí spisovatel je teď ten nejlepší a velebeni jsou v podstatě všichni. U Solstada ale nejde o hloupou vábničku, která by se nalepila na obal. Více než milovníky knih přitahuje milovníky přemýšlení, a to už celých (plus minus) padesát let. Není divu. Stal se komentátorem společnosti, prošel si názorovým spektrem pěkně z leva doprava a nebál se ani břitkých kritik či esejů. Nakonec se zabydlel v prostředí, které mu sluší nejvíc a které po celou dobu z jeho románů pomrkávalo – v prostředí existencionálních dramat.
A přesně uprostřed jednoho soukromého existencionálního dramatu se nachází i Björn Hansen, hlavní hrdina knihy, dvaatřicetiletý, vcelku úspěšný finančník, který flákne s prací, opustí rodinu a přestěhuje se, to vše jen proto, že jako „správný“ muž netuší, kdy poslouchat srdce a kdy poklopec. Pakliže očekáváte obrovské dilema (rodina, nebo milenka?) či příběh muže, který hledá sám sebe a za pomocí citových kolotočů nachází své místo ve společnosti, pak budete překvapeni nejen tím, jak se příběh vyvine, ale i tím, na čem vlastně stojí a na co upozorňuje.
V příběhu Björna Hansena totiž není prostor ani na zlomek citu. Sám hrdina proplouvá příběhem, jako by bylo vše dané, jako by neměl žádné jiné možnosti. Je jako nezúčastněný pozorovatel přikovaný k svému, pozorovanému tělu. Tento pocit vyvolá Solstad hned na začátku bravurně zvolenou formou, kdy velmi odtažitě a věcně komentuje kdo je hlavní hrdina, přičemž ani na moment nám nedá šanci vytvořit si k němu vztah. Björn Hansen by klidně mohl být Josefem K., dokud k němu nepřišli tři muži. Úředníček tak obyčejný, až vás začne zajímat.
Psal jsem, že je to existenciální drama. Solstadova tvorba z let devadesátých navíc velmi jasně odkazuje k předobrazům typu Camuse, Kafky a Manna. Proto je jen logické, že Björn Hansen není obyčejným úředníčkem. Naopak, veškerou tíhu vzduchoprázdna kolem sebe si uvědomuje a proto se rozhodne pro radikální čin, pro finální katarzi, která by měla otevřít oči jemu, popřípadě společnosti.
Nedá se říct, že by kniha patřila přímo do kategorie těch s tou „velkou pointou.“ Kdo očekává pumový útok nebo odpolední výlet do kanceláří s kulometem, ten bude taky zklamán. Björn totiž ani v této části knihy nevystoupí ze svého stínu – nezačne řešit problém, vyvíjet horečné úsilí. Jeho šokující řešení je stejné jako on – tiché, klidné, nenápadné, ale především – nepochopitelné. V první moment ucítíte zklamání, po chvilce přemýšlení obrovský zmatek, až nakonec zjistíte, že nic smutnějšího se vymyslet nedalo.
Když jsem bral do ruky Jedenáctý román, osmnáctou knihu, byl jsem naštvaný, že je její název tak odfláknutý. Když jsem ji vracel, pochopil jsem, že Solstad názvem završil bezvýznamnost Björna Hansena, a že vše obyčejné má v tomto posmutnělém příběhu svůj smysl.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Palán
Zdroj obrázku: Akam.no
Napsat komentář