Ač jsem si našel oblibu v temném rytíři z Gothamu, stejně si vždy raději dám čtení bez potřeby vložit veškerou tíhu světa (kosmu!) na bedra superhrdiny s pláštěm. A co mému vkusu svědčí ještě méně, to jsou příhody, kdy už ani Superman nestačí, musejí se seběhnout a slétnout a zjevit a zhmotnit všichni a všechny, muži i ženy, děti i ti, co by dávno měli popíjet hořký čaj u okna domu pro seniory. Ať už Marvel nebo DC takovou mixáž svých hrdinů rád čas od času vytáhne na světlo. A myslí si, že je to cool. Ale já vám řeknu, co je cool, je to Planetary, protože nevíte, co se v něm stane. A cool je i Warren Ellis, protože se zajímá víc o vedlejší postavy a kašle na nějaké restarty a znovuzrození. A cool je kreslíř John Cassaday, protože pravděpodobně trpí rozbitou osobností, jinak by každá z epizod nemohla vypadat tak skvěle jinak.
Pochopili jste správně, z Planetary jsem nadšený. A to přes všechen svůj odpor vůči superhrdinským eposům a koktejlům. Ellisova bezbřehá nápaditost umožňuje, aby hrdinové – jakýsi moderní archeologové – objevovali divy, z nichž přechází zrak (nebo si jej raději zakrýváte). A abyste netušili, co na dalších stranách potkáte. Jestli nějaký hrdina zahyne? Jo, to je docela dost možné. A bude to všechno dávat smysl, když co epizoda, to jinakost? Záludná otázka, pravděpodobně moc ne.
A dostáváme se k mouše, která kolem Planetary lítá. Už v první knize, kterou tehdy stejně jako dnes druhou, vydává BBart, vám dost možná mozek pracoval na plné obrátky – to aby našel jednotící linii, nějaký vyšší smysl, chápete? Jenže buďto Ellis neumí takhle uvažovat (jako scenáristé seriálu Lost), nebo to úmyslně halí do temnoty. Budu věřit v druhé. Ostatně, kniha Planetary 2: Čtvrtý muž přeci jen dává tušit, že něco jako jednotící niť zde existuje. Přesto je způsob vyprávění velmi podobný. Ellis možná měl rád Indiana Jonese, jen zkrátka své archeology (Jakita Wagnerovou, Bubeníka a Eliáše Snowa) opatřil schopnostmi, na které Jones s bičíkem prostě nestačí. Jenže nečekejte od týmu Planetary zázraky. Vlastně jsou všichni tak trochu pasivní, někdy se tedy naštvou, někdy někoho zabijí, jindy si ale dost povídají a spíše přihlížejí tomu, co se stalo/děje. A neděje se toho málo. Ba naopak. Máte chuť si odpočinout a v tom na vás vylezou obrovští mravenci. Kde se vzali? Kdoví, ale neptejte se Ellise, tomu je to pravděpodobně jedno. Důležité je, že vás to šokuje a překvapí.
Průběžně si kontroluji, co píšu a zjišťuji, že jsem na tom snad ještě hůř než autor Planetary. Mnoho záchytných bodů jsem vám neposkytl. Recenze je rozbitá a tříští se. Co odstavec, to nástřel na mnohem podrobnější povídání a rozbor. A tak to máte i s Planetary. V knize je hned několik „komiksů“, příběhů, které by si zasloužili samostatnou knihu. Fakt! Jenže Ellis má asi plnou hlavu nápadů, protože je vždy předloží, rozvibruje nás, aby pak vše utne. Zda se vše dořeší, budu doufat, ale i kdyby ne, stejně ty epizody stály za to. A lví podíl na tom má John Cassaday. Já se jím totiž kochal. Kompozice, které nádherně umí využít grafických zkratek a prvků, mnohdy užitých v kolážích nebo plakátech z let šedesátých. Pohrávání si s rozvrstvením barev v pozadí tak, aby človíček v centrální kompozici vypadal ještě víc wow. A co vám budu povídat, díl Studený svět je přímo orgií retro vizuálu, kdy mám chuť okno po oknu sehnat jako poster na stěnu do kanceláře (doma by mi to manželka nedovolila).
Znovu jsem si to po sobě přečetl a zjišťuju, že jsem dlouhý. Prostě, Planetary je něco, co mě naprosto dostává. Zní to jako výkřik fanouška, ale je to přesnější vyjádření pocitů, než kdybych se tu koupal v lázni z termínů jako diskurz a paradigma. Uvědomuji si, že mnohé výroky mi zůstávají záhadou, uvědomuji si, že kdybyste se mě zeptali, o čem vlastně tohle dílko je, díval bych se raději mlčky z okna na padající listí (vím, že ještě nějak napadá, ale už se to blíží!). Přesto mě kniha pohltila. Bavila a napínala. A těším se na další. To myslím stačí. Na to, koupit si Planetary, i na tuhle recenzi.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář