Harry Potter a já

Na počátku bylo slovo

Vlastně jich bylo hned několik: „Ty jsi to vážně nikdy nečetl?“ zeptala se dívka, na kterou jsem se snažil udělat dojem. Musel jsem potvrdit, že jsem příběhy toho malého obrýleného kouzelníka skutečně nezasažený. „Tak to musíš,“ odpověděla mi a já v tu chvíli věděl, že opravdu chci. Netrvalo to dlouho a já si sehnal první díl. Přelétl očima první kapitolu, pak druhou, třetí a najednou jsem zjistil, že jsou tři hodiny ráno, a já stále čtu. Byl jsem v tom až po uši. A pak druhý díl, třetí, čtvrtý… Ta dívka byla dávno někde jinde, odešla stejně tak rychle, jako přišla, ale já už věděl, že nebudu mít klid, dokud se nedozvím, jak dopadl Harryho boj s lordem Voldemortem, co za lubem má vlastně profesor Snape a co se skrývá za brýlemi ve tvaru půlměsíce profesora Brumbála. Ta kniha prostě zůstala v mém životě, přestože původní důvod ke čtení pominul.

Proč ne tehdy?

V době, kdy u nás začal Harry Potter vycházet jsem měl úplně jiné starosti. Byl jsem zamilovaný do románů Isaaca Bashevise Singera a nic jiného pro mě neexistovalo. Navíc jsem už dávno nebyl „z generace Harryho Pottera“, přece jen jsem byl už poněkud starší a tak jsem se s první vlnou potterománie minul. Pak přišla vojna, první pořádné zaměstnání (v knihkupectví, jak jinak), ale k Potterovi jsem se nikdy nedostal. Sice jsem jednou za čas slyšel: „To si musíš přečíst“, ale velkou váhu jsem tomu nedával. Viděl jsem čtvrtý díl na DVD. Bylo to na jednom autobusovém zájezdu někde mezi chlebem s řízkem a pošilháváním po sličné průvodkyni, takže jsem z děje nic moc neměl. A tak zatímco svět šílel po dalších dílech, já lhostejně stál stranou.

Čtu, nerušit!

Počítal jsem s tím, že mi Harry Potter vezme mnoho hodin původně určených k spánku. Nakonec to bylo ještě horší. Nebo lépe řečeno: lepší. Dokud jsem byl na začátku příběhu, četl jsem lehkovážně a říkal si, že tu knihu mohu přece kdykoliv odložit. Ale s každým dalším dílem jsem byl víc a víc součástí světa, ze kterého se mi nechtělo pryč. Co je na Harry Potterovi tak pozoruhodné? Kde začít! Atributy kouzelnického světa jsou promyšleny do posledního detailu. Vrba mlátička, prášek Letax, hodiny u Weasleyových – kolik fantazie člověk musí mít, aby to všechno vymyslel? Navíc, každý takový předmět má v ději svou velkou roli a není tak jen pouhou okrasou, pastvou pro oči nadšeného čtenáře. A pak samozřejmě všechna ta dobrodružství Harryho, Rona, Hermiony, Lenky Láskorádové nebo Nevilla Longbottoma. Jejich dobrodružství bylo díl po díle nebezpečnější a temnější a já se bál, kdo z hrdinů skončí jako oběť autorčiny fantazie.

Silnou přísadou v elixíru nazvaném Harry Potter je humor. Autorka humorem šetří, ale přijde s ním vždy v tu pravou chvíli. Dodnes se mi chce smát, vzpomenu-li si na dospívající mandragory, nebo na vrbu mlátičku.

Ta kniha prostě silně vstoupila do mého života. Chvílemi jsem si neuvědomoval, že kouzlo „alohomora“ zamumlané u dveří mého bytu nepomůže, nemluvě o kouzlu accio, které by se nám lenivým hodilo téměř pořád. A kolikrát jsem zatoužil po Harryho neviditelném plášti, když jsem v metru potkal revizory?!

BEST of Harry Potter

VAROVÁNÍ: V NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLE JE VYZRAZENÍ DĚJE. JESTLI JSTE HARRY POTTERA NEČETLI, PŘESKOČTE! 🙂

Nejvtipnější: Těžko se vybírá nejvtipnější pasáž z Harryho Pottera. Ale vždy, když si vzpomenu na dospívající mandragory a jejich party ve skleníku, znovu mám chuť se smát. Ovšem Ronova jízda do Bradavic ve druhém díle nebo poznámky Lenky Láskorádové se tomu téměř vyrovnají.

Nejdojemnější: Stejně jako humoru, i dojetí bylo v Harry Potterovi hodně. Scéna, kdy Hagridovi chtějí popravit jeho hipogryfa, nebo okamžik, kdy Harry vychází z Vrby mlátičky se svým znovunalezeným kmotrem a plánují společnou budoucnost? Těžko volit. Ale pohřeb profesora Brumbála nakonec dojal i takového cynika, jako jsem já.

Nejtemnější: Když se Harry Potter ve čtvrtém díle ocitnul tváří tvář lordu Voldemortovi na hřbitově v Malém Visánku, bylo mi hodně úzko. Je to jedna z nejtemnějších částí celého příběhu. Za atmosféru na tom hřbitově by se nestyděl ani Stephen Kíng.

Nejzmatenější: Celou dobu jsem doufal, že profesor Snape patří na stranu dobra. A tak jsem vůbec nechápal to, co udělal na konci šestého dílu (tento spoiler by byl tak velký, že si netroufnu to napsat na celá ústa). Seděl jsem v kavárně nad lattém, které neúprosně chladlo, zatímco já s pusou otevřenou nevěděl, jestli se zbláznila Rowlingová, nebo já…

Nejnapínavější: Jednoznačně bitva o Bradavice ze sedmého dílu. Myslel jsem si, že po závěrečné části z Fénixova řádu (pátý díl) už nic napínavějšího J. K. Rowlingová napsat nemůže, ale spletl jsem se. Nejhorší je to napětí, kdy čekáte, kdo z hrdinů to nakonec odnese.

Nejsilnější: Myslím, že nejsilnější moment knihy je kapitola Princův příběh. Harry se toulá ve vzpomínkách Severuse Snapea a my konečně zjišťujeme, kdo Severus Snape doopravdy byl. Jsou tam dojemné chvíle, jsou tam smutné momenty, ale celkově jeho příběh dává tomu všemu další vrstvu. Vrstvu, kterou svým způsobem považuji za jednu z point Harryho Pottera. Profesor Snape je jednoznačně nejrozporuplnější postava celé série, ale díky této kapitole mně osobně jednoznačně nejsympatičtější.

Konečně dočteno!!!

23. srpna v půl druhé ráno jsem se konečně dozvěděl, jaká je ta poslední napsaná věta v knize (kterou autorka údajně napsala hned na začátku). Sedm dílů jsem četl 53 dní. Sedm nocí jsem se nevyspal – to bylo vždy, když jsem dočítal poslední díl a bylo mi jedno, že za čtyři hodiny vstávám do práce. Proč jsem to četl tak dlouho? Přestože jsem této sérii věnoval víc času, než obvykle, nechtěl jsem příliš rychle opustit svět fantazie J. K. Rowlingové. Nepopírám, že série měla své slabé chvíle. Nepopírám, že mě Harry místy štval. A vlastně: Mám pocit, že ze všech dětských hrdinů je on ten, kterého si vážím nejméně. Ale ten pocit, když jsem usínal po dočtení poslední kapitoly byl jednoznačný. Je škoda, že to skončilo. Těžko se mi opouští svět, ve kterém zranitelní lidé nasazují svůj život, aby zabránili vítězství zla. Těžko se mi opouští svět, ve kterém nad vší magií, bílou i černou, vítězí kouzlo zdánlivě prosté a samozřejmé: láska.

Pottermore

Světr Harryho Pottera se skutečně opouští těžko. J. K. Rowlingová věděla, že touha po dalších dávkách této drogy bude trvat ještě dlouho po posledním dílu, a tak vznikl projekt Pottermore (Pottervíc). Díky Pottermore se můžete i vy stát jedním z žáků bradavické školy čar a kouzel a prostřednictvím interaktivní hry prožívat dobrodružství, která prožíval Harry Potter a jeho parta. Pottermore je ale víc! Kromě této báječné a chytlavé hry přináší i nové části příběhu, které si nikde jinde nepřečtete. Pottermore je prostě svět Harryho Pottera, ve kterém jsme se my, nadšení fandové, chtěli ocitnout. Takže: honem do Příčné ulice k Ollivanderovi pro hůlku, nasaďte si Moudrý klobouk a začněte žít Harryho Pottera trochu jinak. https://www.pottermore.com/

Autor: Tomáš Fojtík

Zdroje obrázků: Warner Bros, Pottermore.com, Entertainment.com, Scolastic.com