V jednom z rozhovorů podotýká mladý autor, že nejde o autobiografický román. Fikce se v něm prý nachází přesto pomálu. Jednotlivé hrdiny, jejich jednání a motivace posbíral ze své vlastní praxe a okolí, a to vše se snahou tomu dát nějaký ucelený řád, pokud možno okořeněný i něčím, co by mohlo čtenáře motivovat k dočtení. Řeknu to hned zkraje, té motivace tam na mě bylo poskrovnu. Dočetl jsem, ale jen a pouze kvůli přislíbené recenzi. Ne snad, že by kniha byla špatná, ale lehký podprůměr. V mém případě, kdy se mi police prohýbá svazky k přečtení, knihu zákonitě po zhruba třiceti neúspěšných stranách odepisuji. Ale abych byl konkrétnější.
Je to jako třeba s Felliniho filmem Sladký život, kdy režisér zachycuje deziluze a znuděnost střední a vyšší vrstvy natolik dobře, že ona nuda se může vyloženě zhmotnit, vyskočit z obrazovky a udělat si z vás kamaráda. Ondřejíček hodlal ukázat chladné, vyprázdněné a mnohdy nepřívětivé prostředí společnosti zabývající se reklamou a marketingem a povedlo se mu to. Na mě všechny postavy takto působily. Chladné, prázdné obaly, které se pohybují v prostoru proto, aby bylo v románu více šedi a trpkosti, že se prodává něco, co nemá ve skutečnosti hodnotu. Že lidi dělají něco, co je nenaplňuje. Že byli, jsou a nejspíš budou prázdnými skořápkami, které tak nějak občas podupou druhého, aby přežili, nebo zkrátka aspoň tiše mlčí… Chladný je bohužel i hlavní hrdina. Jemu by nějaké to srdce v těle tepat mělo, aspoň si bláhově myslím. Ano, lišil se v něčem, zamiloval se do kolegyně a trápilo ho, když s ní nemohl být. A na kariérním žebříčku stoupá vyloženě bez vrážení dýk do zad, současně ale neustále s jakousi unavenou pasivitou. A ačkoliv hrdina nesnadno prožíval onemocnění v rodině, přesto onen chlad knihy prostoupil i skrze něj a já se jaksi nechtěl podílet na jeho životě, a to ani jako pozorovatel.
Třeba bude problém v tom, že nejsem dostatečně empatický (ale pozor, slzel jsem i u Příběhu hraček), nebo mi toto prostředí neasociuje dostatek obrazů ze života, protože jsem od něj dál, než cílový čtenář. A nebo tu může stále být ve hře fakt, že Ondřejíček se příliš soustředil na to, aby ukázal, jak je ten „ASAP svět“ prázdný, že zapomněl na fakt, že píše román, literaturu, která by mohla mít příběh a postavy, které chcete sledovat.
Abych nebyl tolik jízlivý, jedna postava, které srdce skutečně tlouklo, se v knize objevila. Jmenuje se Dan a má rád svoji kavárnu. A já jsem rád, že právě v ní kniha i končí. Je to tečka, která potěší a ve mně současně vzbuzuje víru, že další kniha začínajícího spisovatele bude mít takových „hřejivostí“ více.
Hodnocení: 40%
Autor: Lukáš Gregor
Zdroj obrázku: CC Carolyn_Sewell
Napsat komentář