Ne. A pochybuji, že vlastně chce být. Berme to tedy jen jako určitý marketingový tah, jak nalákat, nebo alespoň jak částečně osvětlit, co za knihu v rukou držíme. Omlouvám se autorovi, ale jeho jméno jsem nepotkal. Od poezie mne dělí řada let, teprve se na ni připravuji. A jeho blog jsem si otevřel poprvé až před psaním recenze. Nejde o posměch a ani výtku vůči němu, nejde ani o výmluvu či sebemrskačství autora této recenze. Naopak mi přijde, že výše uvedené hezky koresponduje s tím, jak sám sebe Petr Kukal vidí a jaká nálada z deníku čiší. Petr Kukal sice sní o velkých prodejích a za vzor má Michala Viewegha, neschází mu současně zdravá sebekritika, která prosakuje zápisky a ukazuje, že je stále tak nějak spojen spíše s regionem a i kdyby psal sebelépe, trh si jeho básní všímat nemusí. I proto se velké profesní události pojí s autorskými čteními po okolních městech.
Má tedy smysl číst deník někoho, kdo neplní stránky bulváru, ale ani jej neobklopuje hustý cigaretový kouř intelektuálních diskuzí? Otázku si kladu já, klade si ji v průběhu zaznamenávaného roku i sám Kukal.
Chvíle deziluze většinou vyplynou z porovnání s deníky Michala Viewegha. Pro Kukala jsou jako Bible, leží na stolku, listuje si jimi, čas od času konfrontuje svoji všednost s Vieweghovou neobyčejností. Bere je jako metu, k níž se nedokáže dostat, přesto jej (většinou, ne vždy) motivuje a pohání, aby ve svém díle pokračoval. A já jsem za to rád. Jeho deník nemá sice v sobě tolik výživné ironie a osudovosti jako ty od Adriana Molea, na stranu druhou je Kukal autentický a s opravdovostí i konkrétně bojuje. Co všechno psát? Co skrýt, aby se za to nemusel poté stydět, nebo si proti sobě nepoštval okolí? Co naopak doplnit, aby vůbec výsledná kniha měla nějaké ty perly, které donutí čtenáře knihu neodložit? Uhrát to všechno na kouzlo všednosti může být risk. A skutečně, Petr Kukal v tomto směru riskuje. Jeho deník totiž balancuje na hraně, kdy to je a není literatura, kdy to je a není dostatečně pravdivé/odkryté. Dokáži si představit, že tak bude jeho kniha přijímána velmi rozporuplně. Jedni ji odloží jako zbytečnou a nudnou, jiné (jako mě) bude tato vnitřní rozpolcenost bavit.
Inu, pravda, tipoval bych, že se u takového deníku budu více bavit. Vždyť lze poznat, že Kukalovi sebeironie není cizí. On jí ale dost (zbytečně?) šetří. A vlastně se nedočkáme ani té intelektuální všímavosti, komentářů světa, okolí. Všechno to jsou malé střípky, které tu a tam na nás zasvítí. Přesto mě něčím Petr Kukal bavil, těšil. Četlo se to snadno, dobře, příjemně, prostě letně. A vrylo mi do hlavy nápad, že i já si budu deník vést. Poctivě každý den, ale ne tedy s touhou to publikovat. I když… nikdy neříkej nikdy. Třeba si přečtu kromě Kukalova deníku i ty dva Vieweghovy a nabydu pocitu, že svět musí znát i mé dny.
Hodnocení: 70%
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář