Autor opakované dlouhá léta vstupuje na půdu říše, kterou dobře vystihuje poznámka o japonském výrazu „ano“: „hai může sice znamenat ano, ale může také znamenat cokoli od ano přes možná až po ne.“ Nejednoznačnost, ba co víc, rozporuplnost se nachází prakticky za každým rohem, ne skrytá mezi řádky, ale pojmenovaná zcela napřímo, člověkem ze Západu, kterého Japonsko přitahuje a současně i v něčem odstrkává.
Antropolog Alan Macfarlane přirovnává své poznávání k událostem, které potkávají malou Alenku, když následovala podivného bílého králíka. V několika málo tematických kapitolách (kultura, bohatství, lidé, moc, myšlení, náboženství) se snaží figurovat jako průvodce na roztodivné cestě „za zrcadlem“, kniha se ale velmi záhy začne vzdalovat jakémukoliv cestopisu nebo tradiční literatuře faktu. Z průvodce se totiž mnohdy stává ona Alenka, na kterou číhají překvapení, vzbuzující otázky, na něž si příliš nedokáže autor odpovědět. Japonsko za zrcadlem je tak mnohem živější, než by se po přečtení úvodu mohlo zdát. Ostatně, hned zkraje Macfarlene upozorňuje, že „zrcadlo se neustále mění s tím, jak Japonci znovu objevují sami sebe… má proměnlivý povrch, který, podobný chameleonu, odráží tváře, jež do něj nahlížejí. Není ale jako obyčejné zrcadlo, má paměť.“
Upřímně, byl jsem rád, že jsem knihu četl ve čtečce. Od dětství mám odpor k jakýmkoliv poznámkám či zatrhávání v tištěných knihách, tady by musela při čtení paralelně vznikat mohutná myšlenková mapa nebo sada výpisků, vyřešil to ale Kindle a jeho funkce vytváření elektronických poznámek a označení. Věřte, že bylo co označovat. Kniha Japonsko za zrcadlem má totiž výtečnou vlastnost. Odkrývá (a současně i zahaluje tajemstvím) svět tohoto národa, přičemž stejně tak dokáže vypovídat o kultuře naší. Alespoň tedy já měl tendenci mnohé podněty stavět ještě i do opozice k vlastní zkušenosti s národem a kulturou, ve které se pohybuji. Metafora se zrcadlem je tak příznačnější, než se zdá. Ačkoliv se s Alenkou vydáváme za něj, protože Japonsko rozhodně je jak z pera Lewise Carolla, stále tu je i odraz v zrcadle – a ten patří nám.
Rozhodně se našly pasáže, které mnou „cloumaly“ méně, kupříkladu záležitosti kolem hierarchie moci, nebo kapitola o bohatství, u jiných jsem si nestačil tažením prstu po displeji označovat inspirativní postřehy.
Vzhledem k mému zájmu o vnímání času a nakládání s ním mne zaujal například přístup Japonců k minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Všiml jsem si na internetu sílící tendence zdůrazňovat přítomný okamžik, radost z něj a důraz na to, co se děje právě teď a jak toto TEĎ využijeme. Jak ale ukazuje následující výňatek, žít v přítomném okamžiku/z přítomného okamžiku může mít i svou druhou stranu mince, na kterou už naopak všichni ti novodobí minimalisté a „zenoví“ fanoušci nepomysleli.
„Pouze jsme, přítomný okamžik je vším. To však přináší jistý smutek, protože přítomnost neustále mizí, dokonalý moment plného květu či úplňku, i vlna na mořském břehu, jsou pokaždé pomíjivé. Všechno je pouhý chvilkový sen, jenž se brzy vypaří jako ranní rosa.“
Nedivte se mi, že se budu ke knize vracet. Myslel jsem, že mi dá spíš sadu informací o tom, jak to v Japonsku vypadá a chodí, místo toho do mě zahloubala několik myšlenek, které se trochu chvějí. Některé se vztahují k praktickým záležitostem ohledně komunikace s okolím, jiné vstupují až do duchovní sféry a pojetí toho, co je vlastně „duch“, co je „bůh“ a proč víra a morálka spolu souvisí.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Gregor
Zdroje obrázků: CC Masterdreams, Streetphoto365, JapanDave, Luke Zeme, Risaikeda, Bunches and Bits, Danny Choo, Robot-Dreams, Trevor Smith
Napsat komentář