Nebohá Molly! Zemřela po nemoci tak náhlé, že ani nestihla uspořádat svou pozůstalost.
Na pohřbu se schází čtyři muži jejího života: Manžel George, bývalý milenec Julian Garmony (politik, slibný kandidát na premiéra), bývalý milenec Vernon (šéfredaktor upadajícího magazínu Judge) a bývalý milenec Clive (hudební skladatel). Všichni se navzájem více či méně nenávidí, ať už otevřeně, nebo skrytě. A na nezúčastněné půdě zamlženého hřbitova začíná ironická hra osudu…
Vernon a Clive, přátelé ze zvyku, spolu uzavřou zvláštní dohodu: Kdyby se jeden z nich dostal do situace, kdy by už s konečnou platností nemohl ručit za své jednání a hrozilo mu, že zemře nedůstojně, v bolestech a mimo přátele (jako Molly), ten druhý mu pomůže. Pár prášků na spaní rozdrcených ve whisky… To by mohlo stačit. Navzájem si slíbí asistovanou sebevraždu.
Několik dní po pohřbu prodá George Vernonovi skandální fotografie Garmonyho. Představte si kandidáta na premiéra, jak vyzývavě pózuje v ženských šatech. Co s takovými fotkami může udělat šéfredaktor plátku, jehož náklad vydání od vydání klesá? Vernon se rozhodne je zveřejnit a připravuje velký speciál. Clive s tím rozhodně nesouhlasí.
Clive je ve stresu z blížící se uzávěrky – píše na zakázku “symfonii Milénia” a po tragické smrti Molly, zvláštní dohodě s Vernonem a hádce ohledně Garmonyho fotografií se na práci nedokáže sousředit. Odjede do hor a v okamžiku vrcholné inspirace se stane skrytým svědkem zločinu. Může si vybrat – buď zakročí, nebo dokončí úžasnou variaci. Co má v takovém okamžiku udělat ctižádostivý skladatel, který už prošvihl tři uzávěrky? Clive si začne hvízdat… Když se o tom později zmíní Vernonovi, přítel jej za to odsoudí.
Všestranná tichá nevraživost a touha po pomstě všechny přivede k nápadu se navzájem zničit. Ať už nenápadně, nebo s velkou pompou – každý má něco na každého a začíná se hrát o čest, o kariéru i o holý život. A nikdo nemá šanci vyhrát.
Ian McEwan
Iana McEwana český čtenář dobře zná, jeho knihy bývají dlouho očekávány s napětím. Už jeho prvotina z roku 1978 Betonová zahrada (u nás vyšla v roce 1993) způsobila obrovský poprask. McEwan jako autor vyvolává rozporuplné reakce – proti početnému davu fanoušků stojí množství lidí, pro které je laciným provokatérem se sklonem k literární perverzi. Ian McEwan nechce své čtenáře hladit po srsti a předkládat jim obraz bezchybného světa. Provádí je příběhy, které poukazují na morální dilemata a lidské vlastnosti nás lidí. Kritika si oblíbila román Nezničitelná láska a samozřejmě také čtenářsky populární Pokání (ten byl také zfilmován). Za román Amsterdam dostal McEwan v roce 1998 Bookerovu cenu.
Klíčový motiv muže v ženských šatech se objevil už v Betonové zahradě (chlapec Tom se po smrti rodičů začal oblékat jako dívka). V Amsterdamu jako by Tom vyrostl a svou nevyhraněnost si přenesl s sebou do dalšího románu. Stejně tak se opakuje motiv špatně pohřbeného blízkého – v Betonové zahradě fyzicky, v Amsterdamu duševně. Amsterdamské vyvorcholení příběhu je variace na zakončení Cizince ve městě. Přesto však McEwan dokáže sám sebe nevykrádat – každá novela má vlastního ducha a zdánlivě podobným problémům poskytuje různou perspektivu.
Napsat komentář