Trvalo celých 6 let, než jsme se konečně dočkali druhého dílu série Unwind, ale stálo to za to. Snad se brzy dočkáme i pokračování.
Když v roce 2016 vyšla v Knižním klubu kniha Bez šance Neala Shustermana, musela jsme si ji hned koupit. V první řadě mě upoutala zajímavá obálka a pak samozřejmě anotace slibující netradiční příběh, a jelikož miluji dystopie, hned jsem měla jasno a kniha okamžitě putovala do poličky, již jsem si pro tento žánr vyhradila. Nadchla mě. A tak, když jsem zjistila, že letos konečně vyšel druhý díl, tentokrát v nakladatelství Yoli (to znovu vydalo první díl v roce 2020), musela jsem si ho okamžitě pořídit.
Pro ty, které první díl zatím minul, krátce představím svět, v němž hrdinové žijí. V blíže nespecifikované blízké budoucnosti byl objeven nový způsob transplantace orgánů, ale problém zpočátku představoval nedostatek dárců, což se změnilo po takzvané válce o vnitrozemí. V té se v USA střetly dva proudy, z nichž jeden prosazoval myšlenku posvátnosti života, zatímco druhý právo volby, tj. právo na potrat. Nakonec se obě strany shodly na tzv. zákoně o životě, který říká, že život je posvátný do 13 let, poté je ovšem možné dítě, až do jeho 18. narozenin, poslat „zpětně na potrat“, ovšem za předpokladu, že bude každá jeho část fakticky žít dál. Rozpojování, jak se tato praxe nazývá, se stalo běžným, a tak není problém nechat si vyměnit jakýkoli orgán či končetinu. Že to zní děsivě? A to nevíte zdaleka všechno.
Ale zpět k pokračování, tedy knize Bez citu. V ní se opět setkáváme s našimi oblíbenými hrdiny z prvního dílu, tedy Connorem, Risou a Levem, přičemž děj se odehrává rok po událostech ve sklizňovém táboře Happy Jack. Connor se po Admirálovi ujal vedení Hřbitova, relativně bezpečného útočiště pro uprchlé rozpojence. Kromě toho ale také pořádá záchranné akce, během nichž unáší děti určené k rozpojení, dříve než si pro ně stihne přijít policie. Risa se obtížně sžívá s životem na vozíčku, přesto se stále snaží pomáhat na ošetřovně. A Lev překvapivě neskončil ve vězení, ale rovněž zachraňuje rozpojence, hlavně desátky jako byl on sám.
Díky událostem v táboře Happy Jack a Levovým kontroverzním rozhodnutím v prvním díle se podařilo prosadit zákon, že nikdo nesmí být rozpojen po svých 17. narozeninách, což zachránilo život pětině všech dětí v táborech. Zároveň tím ale poklesl počet orgánů k dispozici a rozvinulo se takzvané orgánové pirátství. Dokonce se začalo uvažovat o dobrovolném rozpojování dospělých.
V této šílené situaci poznáváme rovněž nové důležité postavy, jako jsou sociopatický mladík Starkey, který se ani v nejmenším neštítí násilí, třináctiletá Miracolina, jež jako desátek toužila po rozpojení, a nakonec Camus Comprix, první nově zkonstruovaná bytost. Camus mi přišel ze všech nových postav nejzajímavější. Nejen tím, že je složen z těch nejlepších kousků, jaké se daly sehnat, ale hlavně se mi líbil jeho originální způsob vyjadřování. Kvůli své roztříštěné mysli se často vyjadřuje hodně metaforicky. Na začátku bylo proto obtížné jeho řetězení asociací porozumět, ale postupně se jeho verbální schopnosti začaly zlepšovat, což mě osobně přišlo možná maličko na škodu, jelikož mě jeho obrazová řeč hodně bavila, ale chápu, že by představovalo problém vyjadřovat tímto způsobem složitější myšlenky.
Velmi se mi také líbí, že autor do knihy zakomponovává skutečné události, jež vedou k zamyšlení, zda naše společnost opravdu pomalu nesměřuje k podobně kruté budoucnosti. A v Bez citu se navíc oproti první části objevují také reklamy (samozřejmě fiktivní), jež mají lidi přesvědčit o správnosti rozpojování a k podpoře různých úprav zákonů. Z těchto krátkých textů docela mrazí.
Jako obvykle nám Neal Shusterman předkládá nejen zvláštní dystopický svět s originální podobou „smrti“, ale zároveň nás nutí k zamyšlení se nad společností i sebou samými. Čeho bychom byli schopní? Co bychom obětovali pro vlastní blaho? Souhlasili bychom s takovýmto legálním obchodem s orgány? Kde končí naše lidskost? A je rodičovská láska skutečně nezměrná?
Autorkou recenze je Petra Kamlachová.
