Snadno se řekne, abychom se naučili být sami sebou. Zapomenout na vše, co nám kdo kdy říkal, a být šťastnými. Psát si své vlastní scénáře a nenechat se omezovat či zviklat zkušenostmi a předsudky jiných lidí.
Je potřeba udělat první krok, protože nikdo jiný ho za nás neudělá. To je známá pravda. Není to ale nic bolestného nebo traumatizujícího. Naopak, člověku se velmi uleví. Kdysi jsem viděla malou kresbu. Zobrazovala člověka, jak stojí na pláži u obrovského oceánu. Třese se, potí, pláče a má strach, protože oceán před ním je plný žraloků. Bojí se, že ho nedokáže ve své loďce přeplout. Žraloci se již nemohou dočkat, až se loďka zhoupne víc, on spadne do vody a poslouží jim jako svačinka. Ve skutečnosti je však ten stejný člověk pouze na okraji malé louže, kterou zvládne hravě překročit. Vůbec se nenamočí. Je jen na jeho vlastním výběru, rozhodnutí, zda se bude stresovat z něčeho, co vlastně vůbec neexistuje. Jen si sami vzpomeňte, kolikrát se vám něco podobného stalo? Kdy měl strach velké oči a za vteřinu bylo vše vyřešeno, ale vy jste obavami z nezdaru promrhali tolik času, který jste mohli věnovat něčemu krásnému? Už to není potřeba znovu opakovat! Konec konců, nadávat si můžeme případně později. I když to je také hloupost. Snaha se cení a za tu bychom se měli spíš odměnit!
Nejdůležitější jsou vzpomínky, které často bývají uloženy v našich emocích. I když si vědomě na určité události nepamatujeme, naše mysl nám prostřednictvím emocí dává znát, co jsme zažili.
Dalším z mnoha zajímavých témat jsou autority. Usměrňují nás, pomáhají nám nalézat další cesty nebo se naopak držet jen v daných mantinelech? Bohužel často je to druhá varianta, a to bez možnosti hranice posouvat. Ovšem známými osobnostmi se stávají lidé, kteří se odlišují. Ti, kteří nešli vyšlapanou cestičkou, ale razili si svou vlastní cestu. Často opravdu zřídka zmiňovaným strdím a hložím. Mimochodem, hložinky jsou velmi léčivé a zrovna je období jejich sklizně, ale to je jen taková malá informace bokem.
Proč se neustále zpochybňovat, snižovat svou hodnotu?
Proč se obávat, že náš nápad bude horší než nápad toho druhého? Chce to mít víru v sebe sama a zdravé sebevědomí, které nám umožní dát životu pocit vlastního naplnění. Zkrátka pořádnou „šťávu.“
Miluji autory, kteří si na nic nehrají. Nepoužívají ona známá klišé. Umí se taktně, ale upřímně vyjádřit, a to třeba i k současné situaci ve světě, ať už se to týká čehokoliv. Jen člověku, který dokáže být zcela upřímný můžeme věřit, že to s námi myslí dobře. O to je lepší zjištění, že skutečně ví, jak na to.
V době, kdy se spousta z nás začíná ztrácet v množství požadavků, vyhlášek, nařízení, nových zákonů a jejich novel, předpisů, nároků na naše chování, vystupování, vzhled, určitý typ stravování, vzdělání atd., je ten nejvyšší čas opovážit se být znovu sám sebou.
Přeji všem čtenářům, aby jim kniha Opovážlivá drzost být sám sebou od Jana Menděla a Davida Toegela pomohla vrátit se k sobě samým a oni se tak mohli posunout mílovými kroky kupředu ke svému vlastnímu štěstí. Učinit rozhodnutí, která jste dlouho ze strachu odkládali. Kniha Opovážlivá drzost být sám sebou rozhodně stojí za přečtení!
Autorkou recenze je Eva Marešová.
