Každý okamžik v našem životě je důležitější, než bychom mohli předpokládat. Občas potkáme člověka, který nám pomůže už jen tím, že jsme ho potkali. Tehdy si uvědomíme, že věci se dějí přesně tak, jak mají.
Někdy se člověku stane, že zvedne zrak zrovna v ten moment, v který jediný může zachytit onu důležitou zprávu. V té jediné vteřině, kdy může až v nekonečně neuvěřitelné sadě náhod zahlédnout nápovědu, která mu nabídne možnost nebo radu (chcete-li), jak na své cestě pokračovat dál. Dá nám odpověď na otázku, kterou se už tak dlouho zabýváme. A to je právě ten moment, kdy si člověk s velkou dávkou úlevy a uvědomění řekne: „Ono to existuje. Děkuji.“
Knihu Někde mezi od Marca Kleina jsem pořídila pro své dcery. Je to přeci moderně psaná kniha, o které je navíc natočený film na Netflixu. Naštěstí jsem ho neměla tendenci zhlédnout. Proč? Zkazilo by mi to prožitek z knihy, kdy si člověk sám vizualizuje psaný text a může daný příběh prožít do větší hloubky, bez zásahu představ jiných lidí.
Od knihy jsem nečekala moc, ale přečetla jsem ji jedním dechem. Je velmi čtivá a z názvu je zřejmé, že i dojemná. Objevila jsem v ní však mnohem víc. Jako kdyby autor nahlížel do mé vlastní duše a vytahoval z ní kostlivce hluboko ukryté před ostatními. Během čtení knížky se mi několikrát stalo, že jsem se zarazila a odstavec si pro jistotu přečetla znovu. Víte, knihu jsem objednávala v červenci a měla mi dorazit začátkem srpna. Osud tomu chtěl, že se někde zatoulala a kniha mi dorazila až v září. Pro upřesnění přesně druhý den poté, co jsem učinila několik dost zásadních rozhodnutí ve svém životě. Kdyby bývala dorazila v určeném termíny, nečetla bych knihu v klidu a pravděpodobně bych si nevšimla pro mě tak zásadních sdělení, která jsem v ní našla. Je to takový ten moment, kdy si s úlevou vydechnete a víte, že tak to mělo být.
Zdaleka se v knize nejedná jen o obyčejný příběh lásky. Jedná se o příběh lidí, kteří se učí vnímat sami sebe, sebe navzájem a zároveň se učí milovat bezpodmínečně. Což je druh citu mnohem internější, intimnější, důvěrnější. Něco, co vám dává jistotu, pocit bezpečí, stability a neochvějné víry v dobro toho druhého i sebe sama. Umění zcela vnímat toho druhého. A než si to připustíte, než dovolíte, aby někdo vstoupil až do blízkosti vaší duše, mnohokrát mu raději zavřete dveře přímo před nosem. Ovšem zároveň je to také něco, čeho mnoho lidí není schopno nikdy dosáhnout.
Zoufalý boj hlavní hrdinky Tess s časem, kdy má možnost naposledy vidět a mluvit se svou životní láskou, se tak stává objevováním nové dimenze pohledu na naši smrtelnost a zároveň nesmrtelnost naší duše.
Ráda bych přidala malé varování pro citlivější duše, před čtením knihy si k ruce připravte hromadu kapesníků. Budete je potřebovat!
Autorkou recenze je Eva Marešová.
