Tak moc se soustředíme na to, aby se změnili lidé kolem nás, že nás ani nenapadne, že bychom měli začít hlavně u sebe.
Přestat tlačit, lpět, očekávat, chtít něco, co není. Přestat se vztekat, že svět je zlý a nespravedlivý. Svět kolem nás se nikdy nezmění, ale velkou změnou může být to, jak ho vnímáme. Všechny ty těžké smutné věci, které se dějí každému z nás, buď zavřou naše srdce, nebo ho naopak otevřou dokořán.
Krásné je, že máme vždy na výběr, že každé rozhodnutí je naší svobodnou volbou.
Smrt, válka, ztráta, nemoc a bolest přicházejí s poselstvím, že je na čase si přiznat, že nemůžeme mít pod kontrolou zcela nic. Že nelze udržet nic v konstantní jistotě a klidném bezvětří a stejně tak je ztráta času se toho, co přijde, bát a zděšeně to vyhlížet. Tato zkušenost lidského bytí se mi hluboce vryla do srdce poslední Vánoce. Moje babička uvařila slavnostní večeři, ještě zavolala mému synovi Adamovi k svátku a já si řekla, že jí volat ani nebudu, když za ní pojedeme hned zítra. Ale silně, až urputně jsem cítila, že jí zavolat mám. Vždyť bude zítra… proč musím dnes?
Babička začala mýt nádobí a vtom ji píchlo u srdce a svezla se po kuchyňské lince dolů na zem. Její syn, můj strýc, který tam s ní byl, okamžitě zavolal sanitku. Babička celý život žila na jednom místě, na malé vesnici, kde se řešilo, co si druhý pomyslí, a nejdůležitější bylo dělat všechno slušně a správně. Trvala na tom, že ji strýc musí ještě převléct do hezkého oblečení a učesat, aby se před doktorem nemusela stydět. Trvala na tom tak urputně, že jí utíkal pro šaty, místo aby jí masíroval při infarktu srdce. A v sekundě, kdy sanitka zastavila před domem, babička umřela. V čase, kdy jsme se my ostatní chystali sednout ke stolu a vánoční stromeček se rozzářil blikajícími světýlky. Zítra nebude a dnes už je pozdě. A já to cítila…
Jako by nás život učil vnímat vnitřní hlas, který nás nutí udělat něco, co se nám nechce, co nám přijde zbytečný, divný, naprosto nelogický. I touto taktikou nás život učí vnímat všemi smysly, ponořit se hluboce do sebe a pustit vše, čeho se urputně s pocitem falešné jistoty držíme.
Všichni, co se přiblížili smrti, ale dostali šanci ještě na zemi pokračovat, říkají stejnou větu: „Najednou jsem vděčný, vděčná za to, co mám…“
A jsou to silné lidské příběhy. Není totiž největší inspirací člověk, co má vše, září ve světle úspěchu, bohatství a dokonalosti, ale ten, který inspirovat netouží a necítí se v této pozici komfortně. Protože nemá pocit, že něco zásadního dokázal, vždyť JENOM přežil.
Minulý týden jsem volala své druhé babičce. Je jí 94 let a už je tak unavená, že nemá sílu se věnovat tomu, co celý život milovala: pletení svetrů pro celou svoji rodinu, chodit na pole okopávat brambory a zajít za slepicemi domluvit jim, aby snášely vajíčka.
Zeptala jsem se jí, jak se cítí, a ona řekla: „No, jak asi. Jako stará bába, co už v mém věku, jak se můžu cítit? Já už se tam nahoru těším. Svůj úkol jsem splnila, všechny vás vychovala, snad jsem na vás byla hodná a budete na mě v dobrém vzpomínat… Smysl života je mít pro koho žít, Vlastinko.“
Je to málo opravdu tak málo? Radovat se z maličkostí, které jsou v kontextu života obrovským štěstím a smyslem života. Uplést svetr vnoučeti, uvařit jídlo pro někoho, kdo vylíže talíř, obejmout někoho, kdo se naoko zlobí, koupit si kytku sama pro sebe, vzbudit se na zpěv ptáků dvě hodiny před budíkem, zavolat staré kamarádce, se kterou léta nemluvíte, ale strašně se vám po ní stýská.
Odbočit do uličky, kterou bychom nikdy nejeli, protože nevede naší obvyklou trasou, a objevit tam třeba truhláře, kterého potřebujeme.
Cesty, které nás vedou přesně tam, kam se potřebujeme dostat: do světa úžasu, údivu, zázraků z neobyčejných obyčejností. A třeba se na poslední cestu budete chtít v klidu učesat. A třeba nebude čas se rozloučit, protože se až příliš spoléháme na zítřek.
A třeba stačí mít pořád smysl, pro co žít. A může to být klidně jen bílý svetr, který hrdě oblékne vaše vnučka pravnoučeti.
Svět kolem nás se nezmění. Změníme se my. Když zjistíme, že žijeme život, za který jsme vděční, i když přináší plno ztrát, smutku a bolesti…
Vlastina Svátková je herečka a spisovatelka původem ze Slovenska. Vystudovala pedagogiku a mediální komunikaci. Poprvé se objevila před kamerou v bondovce Casino Royale. Hrála ve filmech Hodinu nevíš, Ženy v pokušení, Gangster Ka, Můj příběh a dalších. Je ambasadorkou nadace Anabell pro lidi s poruchami příjmů potravy. Vydala knihy Sama sebou a Prostor pro duši, které se prodalo už 28 000 výtisků. Její poslední knihou o životě je Najdeš mě ve tmě. Navrhuje šperky, miluje design, natáčí a žije za Prahou se svým partnerem a třemi syny.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v červenci 2022.
